Izraelská jaderná bomba je hrozbou, kterou se neodvažujeme vyslovit 

Dokud nebude Izrael donucen otevřít Dimonu inspektorům a připojit se k NPT, Blízký východ zůstane rukojmím dvojího jaderného metru. 

Ronny P. Sasmita

Obloha nad Teheránem a Natanzem sice stále nese přetrvávající stopy společných americko-izraelských bombardovacích operací, avšak svět, filtrovaný dominantní optikou západních médií, nadále dostává jeden a tentýž příběh: latentní nebezpečí obohacování uranu Íránem, které je neustále popisováno jako něco, co je jen krůček od jaderné hlavice.

Uprostřed ekonomických sankcí, rezolucí Rady bezpečnosti OSN a preventivních vojenských úderů, které zničily íránskou civilní i vojenskou infrastrukturu, panuje ohlušující ticho kolem nejhmatatelnějšího arzenálu zbraní hromadného ničení na Blízkém východě: izraelského jaderného arzenálu.

Ve skutečnosti bezpečnostní architekturu regionu neohrožuje jaderná kapacita, která by mohla existovat v budoucnu, ale ta, která existuje již více než šest desetiletí. V izraelské Negevské poušti se nachází komplex Dimona – černá skříňka nedotčená inspekcemi Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), imunní vůči sankcím a udržovaná jako jedno z nejpřísněji střežených veřejných tajemství mezinárodního společenství.

Tento rozpor představuje snad nejzřetelnější projev globálního dvojího metru, který upřednostňuje izraelské jaderné privilegium před mezinárodním právem.

Historie ukazuje, že izraelské jaderné ambice nebyly pouhou reakcí na vnější hrozby, ale součástí širšího geostrategického plánu na zajištění regionální hegemonie. Od doby, kdy David Ben-Gurion formuloval post-holocaustovou doktrínu „Nikdy znovu“, jsou jaderné schopnosti koncipovány jako Samsonova možnost (volba) – krajní odstrašující prostředek, který Izraeli zajistí, že v případě ohrožení jeho existence bude moci zničit region.

Šokující podvod

Tato výsada však nevznikla přirozeně. Byla vybudována prostřednictvím podvodů, tajných sítí pro získávání zbraní a trvalé diplomatické ochrany od velmocí – těch samých mocností, které se nyní prezentují jako globální strážci nešíření jaderných zbraní.

Úspěch Izraele v udržení si statusu jediné jaderné mocnosti na Blízkém východě spočívá v jeho politice amimutu neboli jaderné neprůhlednosti. Prostřednictvím této doktríny Izrael využívá strategických výhod jaderného odstrašování, aniž by čelil politickým nebo ekonomickým nákladům.

To zásadně zkreslilo regionální diskurz. Svět je nucen s obavami vnímat stát, který formálně dodržuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), i když pod drobnohledem, a zároveň tolerovat stát, který smlouvu odmítá podepsat, a o kterém se všeobecně věří, že vlastní stovky jaderných hlavic.

Zlomový bod, který legitimizoval toto mezinárodní pokrytectví, nastal v roce 1969. Na tajné schůzce v Bílém domě se americký prezident Richard Nixon a izraelská premiérka Golda Meirová dohodli na porozumění, které po celá desetiletí formovalo zahraniční politiku USA.

Washington přestane tlačit na Izrael, aby podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní nebo povolil inspekce v Dimoně, za předpokladu, že Izrael zůstane v ústraní a zdrží se otevřených jaderných zkoušek.

USA se tak v podstatě staly diplomatickým štítem pro izraelský nedeklarovaný jaderný program – ironie pro zemi, která se opakovaně odvolávala na jaderné obavy, aby ospravedlnila intervence jinde.

To znamenalo výrazný odklon od éry Johna F. Kennedyho, jediného amerického prezidenta ochotného přímo čelit izraelským jaderným ambicím. Pro Kennedyho bylo šíření jaderných zbraní osobní noční můrou ohrožující globální stabilitu.

Varoval Ben-Guriona, že podpora USA by mohla být vážně ohrožena, pokud by nebyly povoleny nezávislé inspekce Dimony. Po atentátu na Kennedyho se tento tlak za Johnsonovy a Nixonovy administrativy vypařil a nahradila ho pragmatická ústupnost, která umožnila izraelské „bombě ve sklepě“ nenápadně se rozrůstat.

Tato výsada umožnila Izraeli vyvinout pokročilou jadernou triádu: balistické rakety Jericho, upravené stíhačky F-15I a ponorky třídy Dolphin schopné odpalovat jaderné střely s plochou dráhou letu. S odhady od 90 až do 400 hlavic Izrael disponuje nejen odstrašujícím prostředkem, ale i silným nástrojem diplomatického nátlaku.

Zatímco arabské státy v čele s Egyptem důsledně volají po vytvoření zóny bez zbraní hromadného ničení na Blízkém východě, USA a jejich spojenci takové iniciativy běžně blokují, aby zachovali výjimečné postavení Izraele.

Tato jaderná výsada také vytvořila to, co mnoho nezápadních diplomatů označuje za past dodržování předpisů.

Státy jako Írán, signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, čelí přísné kontrole a ekonomickým trestům za procedurální odchylky.

Izrael – operující mimo rámec mezinárodního práva – má mezitím přístup k nejmodernějším vojenským technologiím Západu. Tato systémová nerovnost přiživuje nestabilitu a signalizuje, že nejúčinnější cestou k vyhnutí se mezinárodnímu tlaku není dodržování předpisů, ale síla.

Architektura sabotáže

Aby si Izrael udržel svůj jaderný monopol, prosazuje agresivní geostrategickou doktrínu, která běžně porušuje suverenitu ostatních států. Známá jako Beginova doktrína a formalizovaná v roce 1981, tvrdí, že Izrael nedovolí žádné zemi Blízkého východu získat zbraně hromadného ničení.

To je mimořádný nárok na autoritu: stát s nedeklarovanými jadernými zbraněmi, který si pod záminkou sebeobrany nárokuje právo ničit jaderné kapacity jiných – a to i kapacity určené k mírovým účelům.

Jejím prvním projevem byla operace Opera 7. června 1981, kdy izraelské stíhačky zničily irácký jaderný reaktor Osirak. Navzdory odsouzení OSN byl vytvořen precedens: Izrael fakticky převzal roli jednostranného jaderného vymahače v regionu.

Tento vzorec se opakoval v roce 2007 při operaci Outside the Box, která zničila syrské zařízení Al-Kibar. Tyto preventivní údery byly motivovány jasným výpočtem, že hlavní světové mocnosti budou i nadále Izraeli poskytovat beztrestnost, bez ohledu na zjevné porušování mezinárodního práva.

Proti Íránu dosáhla tato architektura sabotáží nebývalé úrovně sofistikovanosti a smrtonosnosti. Během posledních dvou desetiletí vedl Izrael stínovou válku zahrnující atentáty na jaderné vědce v Teheránu – někdy s použitím zbraní ovládaných na dálku – a také kybernetické útoky, jako byl Stuxnet, který ochromil tisíce centrifug v Natanzu.

Tyto operace byly často prováděny v úzké koordinaci s americkými zpravodajskými službami, což podtrhuje, jak západní politika nešíření jaderných zbraní často fungovala jako nástroj k zachování izraelské vojenské dominance.

Eskalace vyvrcholila kampaní Rising Lion (Vzpínající se lev) v roce 2025 a operací Epic Fury (Epická zuřivost) v roce 2026. S podporou administrativy Trumpa byla íránská jaderná infrastruktura cílem rozsáhlých leteckých úderů, které do značné míry ignorovaly rizika radiační expozice civilistů.

Izrael tyto kroky ospravedlňoval tvrzením, že diplomacie selhala. Tato tvrzení však opomíjí zásadní realitu: Izrael soustavně podkopává diplomatické úsilí, mimo jiné i zabavením íránských jaderných archivů v roce 2018, aby pomohl ospravedlnit odstoupení USA od JCPOA ( Společný komplexní akční plán, oficiální název íránské jaderné dohody z roku 2015 ). Cílem nikdy nebylo pouze zabránit íránské bombě, ale zachovat mocenský monopol Izraele.

Stínová aliance

Zobrazování Izraele jako malého, soběstačného státu v neustálém obležení je pečlivě vykonstruovaný mýtus. Historie jeho jaderného programu je příběhem tajné mezinárodní spolupráce zahrnující země, které nyní vedou globální protijaderné kampaně.

Bez technologické pomoci Francie, těžké vody dodávané Norskem přes Spojené království a uranu z Argentiny by se zařízení v Dimoně nikdy neuskutečnilo.

Francie, nyní hlasitý kritik Íránu, sehrála ústřední roli tím, že v roce 1957 dodala reaktor a závod na přepracování plutonia, částečně jako odměnu za podporu Izraele během Suezské krize. 

Ještě pozoruhodnější byla jaderná spolupráce Izraele s Jihoafrickou republikou v době apartheidu v 70. letech 20. století.

Jako dva mezinárodně izolované režimy si vytvořily hluboké vojenské vazby. Odtajněné dokumenty naznačují, že izraelský prezident Šimon Peres kdysi nabídl Pretorii prodej jaderných hlavic.

Toto partnerství pravděpodobně vyvrcholilo incidentem Vela v roce 1979, kdy byl v Indickém oceánu zjištěn podezřelý jaderný test. Navzdory silným důkazům naznačujícím společný izraelsko-jihoafrický test se Carterova administrativa rozhodla tato zjištění utajit, aby ochránila svého spojence.

Taková spolupráce ukazuje, že pro Izrael jsou mezinárodní normy druhořadé ve srovnání se strategickými imperativy. Izrael sice napomáhal jaderným ambicím rasově segregovaného režimu, ale zároveň využíval svého diplomatického vlivu k blokování spolupráce mezi svými protivníky a dalšími státy. Tento vzorec přetrvává dodnes v podobě kybernetických a sledovacích technologií vyvážených autoritářským režimům výměnou za diplomatickou podporu.

Západní podpora se rozšířila i na operace na vysoké úrovni, jejichž cílem bylo zabezpečit jaderné materiály. V roce 1968, v souvislosti s aférou Plumbat, izraelská rozvědka údajně získala 200 tun yellowcake (uranový koncentrát používaný k přípravě jaderného paliva) prostřednictvím krycí společnosti zahrnující nákladní loď v Antverpách.

Místo toho, aby operace spustila sankce nebo právní důsledky, byla všeobecně považována za pozoruhodný zpravodajský úspěch. Mezinárodní společenství postupem času normalizovalo takové pochybení na úrovni států, čímž vytvořilo zkreslený morální rámec, v němž je bezpečnost jednoho národa považována za důležitější než integrita mezinárodního práva.

Hluboký dvojí metr

Když dnes mezinárodní společenství hovoří o jaderných hrozbách na Blízkém východě, tématem je vždy Írán. Přesto nejbezprostřednější a nejvýznamnější hrozba – izraelský jaderný arzenál – zůstává nedotknutelná.

Tento dvojí metr se vyvinul v jakousi doktrínu globální diplomacie, v níž věrnost bezpečnosti Izraele vyžaduje pozastavení logiky a spravedlnosti. Jak může být stát se stovkami nemonitorovaných jaderných hlavic prezentován jako stabilizující síla, zatímco jiný pod přísným dohledem MAAE je prezentován jako existenční hrozba?

Toto pokrytectví je obzvláště patrné při uplatňování Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Smlouva, která byla zamýšlena jako univerzální nástroj, na Blízkém východě místo toho funguje jako mechanismus k omezování arabských států a Íránu a zároveň umožňuje Izraeli nekontrolovaně rozšiřovat jeho jaderné kapacity.

USA v Radě bezpečnosti OSN důsledně využívají svého práva veta k blokování rezolucí zaměřených na izraelský jaderný program. Taková politika nejen podkopává důvěryhodnost Washingtonu, ale také narušuje samotné základy mezinárodního práva. Když se zákony vztahují pouze na slabé, stávají se spíše nástroji nadvlády než spravedlnosti.

Bezpečnosti na Blízkém východě nelze dosáhnout bombardováním Natanzu ani vražděním vědců v Teheránu. Dokud bude Izraeli dovoleno udržovat si svůj jaderný monopol pod ochranou dvojího metru Západu, region zůstane uvězněn v cyklu tlaků na šíření jaderných zbraní.

Saúdská Arábie, Turecko a další země budou nevyhnutelně usilovat o vlastní jaderné kapacity, aby vyvážily dominanci Izraele. Izraelská strategie „sečení trávy“ může konflikt oddálit, ale nemůže ho vyřešit.

Nastal čas, aby svět přestal předstírat nevědomost ohledně Dimony. Jakákoli seriózní diskuse o míru na Blízkém východě musí začít odstraněním izraelského jaderného privilegia a požadavkem univerzální transparentnosti.

Bez stejného tlaku na Izrael, aby se připojil k NPT a zařadil svá zařízení pod záruky MAAE, je rétorika nešíření jaderných zbraní jen diplomatickým divadlem. Regionální bezpečnost lze budovat pouze na základech rovnosti, nikoli ve stínu jaderného monopolu udržovaného globálním pokrytectvím.

Ronny P. Sasmita je vedoucím mezinárodním analytikem Indonesia Strategic and Economic Action Institution, think tanku se sídlem v Jakartě.

https://reseauinternational.net/la-bombe-nucleaire-disrael-est-la-menace-dont-on-nose-pas-prononcer-le-nom/

zdroj: Asia Times

P.S.

Benjamin Netanjahu, jak šel čas:

1995: „Írán je jen pár týdnů od vytvoření jaderné bomby“.

2006: „Írán je jen pár dní od vytvoření jaderné bomby“.

2012: „Írán je jen pár týdnů od vytvoření jaderné bomby“.

2015: „Írán je jen pár dní od vytvoření jaderné bomby“.

2018: „Írán je jen pár týdnů od vytvoření jaderné bomby“.

2025: „Írán je jen pár dní od vytvoření jaderné bomby“.

sdílet na