Remigrace

Jsou slova, která dnešní veřejný prostor nesmí ani vyslovit nahlas, aniž by se okamžitě nespustil poplach morálních samozvanců, mediálních cenzorů a výrobců instantních nálepek. Jedním z těchto slov je i remigrace. Jakmile je vyslovena, jako by se v hlavách mnohých nerozsvítilo světlo rozumu, ale jen červený mgaják předem připravené hysterie. Přitom jde v jádru o otázku naprosto legitimní: má stát právo napravovat důsledky vlastní migrační nezodpovědnosti? A má národ právo bránit kontinuitu svého domova?

Registrací získáte více článků bez omezení, nejvíce výhod a nerušené čtení však získáte s členstvím Premium.

Ve skutečnosti nejde o nic záhadného. Masová remigrace je prostě označení pro systematický, zákonný a politicky řízený návrat části migrantů, kteří se buď na území státu nacházejí nelegálně, nebo dlouhodobě odmítají respektovat základní pravidla hostitelské společnosti, případně jsou zjevnou sociální, bezpečnostní či civilizační zátěží. To není extremismus. To je elementární pud sebezáchovy státu, který si ještě úplně nespletl humanitu se sebevraždou.

Po desetiletí se Evropě vnucovala pohádka, že každá migrace je obohacení, každá kulturní odlišnost je automaticky přínos a každý, kdo vysloví pochybnost, je cosi mezi primitivem a zločincem. Jenže realita je mnohem tvrdší než powerpointové prezentace neziskového průmyslu. Tam, kde přišla masová, špatně kontrolovaná a neasimilovaná migrace, přišlo zároveň napětí, kriminalita, tlak na bydlení, školy, zdravotnictví, sociální systém i důvěru mezi lidmi. A spolu s tím přišlo ještě něco horšího: strach mluvit pravdu.

Největší podvod posledních let spočíval v tom, že se migrace přestala posuzovat podle dopadů a začala se posuzovat podle sentimentu. Nestačilo se ptát, zda je to udržitelné, bezpečné nebo spravedlivé vůči vlastním občanům. Správná otázka prý měla být jen tato: „Nevypadáme náhodou málo soucitně?“ Tak jsme se dostali do stavu, kdy se za vrchol morálky začalo vydávat to, že stát selže vůči vlastním lidem, ale zato si uchová sebepředstavu ctnostného dobrodince. Jinými slovy: občan zaplatí, elita si zamává duhovou a humanitární vlaječkou a ještě si připíše body za dobro.

Jenže stát není charita placená cizími penězi. Stát je především nástroj ochrany vlastního politického společenství. Je tu od toho, aby chránil bezpečí, právo, kulturní rámec a budoucnost občanů, kteří jej vytvořili, financují a nesou jeho následky. Není jeho povinností stát se čekárnou celého světa, zvlášť když velká část příchozích nepřichází sdílet řád, ale využívat jeho slabost.

Právě proto začíná být remigrace tématem, které se už nedá umlčet. Nikoli proto, že by lidé náhle ztratili lidskost, ale protože začínají znovu nacházet instinkt reality. Každý národ má právo rozhodnout, kdo na jeho území zůstane, za jakých podmínek a zda se pobyt nestal zneužitím pohostinnosti. Kdo tohle popírá, neobhajuje lidská práva. Obhajuje bezbřehý chaos, ve kterém žádná politická komunita nemá právo na sebeobranu.

Samozřejmě, samotné slovo remigrace bývá záměrně karikováno. Je líčeno tak, jako by šlo o jakési bezprávné nahánění lidí na náklaďáky. To je ale jen propagandistická zkratka těch, kteří se bojí věcné debaty. Rozumně pojatá remigrace znamená především několik jednoduchých principů: vyhostit osoby pobývající nelegálně, důsledně vracet pachatele závažné trestné činnosti, ukončit pobyt těm, kdo opakovaně odmítají integrační pravidla, zamezit zneužívání azylového systému a přestat vydávat sociální pasivitu za kulturní diverzitu. To všechno nejsou projevy nenávisti. To je normální výkon státní autority.

Je pozoruhodné, že když občan porušuje zákony, stát umí být tvrdý, rychlý a nekompromisní. Ale jakmile jde o cizince, kteří porušují pravidla, najednou přichází festival výmluv, omluv a grantově financovaného porozumění. Najednou se nesmí generalizovat, nesmí se stigmatizovat, nesmí se jednat příliš rázně, nesmí se poškodit „narativ inkluze“. Jinými slovy: vůči vlastním lidem bič, vůči importovanému problému peřinka. To není humanismus. To je byrokratický masochismus.

Další velký omyl spočívá v tom, že kritici remigrace rádi směšují všechny migranty dohromady, aby mohli protivníka morálně zdiskreditovat. Jenže právě zastánce rozumné remigrace většinou rozlišuje nejvíc. Rozlišuje mezi člověkem, který přišel legálně, pracuje, respektuje zákony a skutečně se chce začlenit, a mezi tím, kdo přišel do Evropy jako do otevřeného bankomatu spojeného se slabým státem a vydíratelnou elitou. Kdo odmítá rozlišovat, ten nechce spravedlnost. Ten chce ideologii.

Evropa si příliš dlouho namlouvala, že všechny civilizační rozdíly se rozpustí v dostatečném množství dotací, workshopů a multikulturních festivalů. Jenže ne každá kultura chápe svobodu stejně, ne každé prostředí má stejný vztah k ženám, právu, sekularismu, veřejnému prostoru nebo násilí. A kdo si myslí, že tyto rozdíly neexistují, měl by si konečně sundat brýle z ministerstva iluzí. Integrace není automat. A čím větší je počet příchozích, tím menší je šance, že se skutečně přizpůsobí. V určitém bodě už totiž neprobíhá integrace migrantů do společnosti, ale transformace společnosti pod tlakem migrantů.

A právě tady se láme chleba. Má se většina donekonečna přizpůsobovat menšinám, které se přizpůsobit nechtějí? Má občan ustupovat ve vlastním městě, ve vlastní škole, ve vlastní zemi, jen aby byl zachován obraz „otevřené společnosti“? Má se veřejný pořádek ohýbat před importovanými zvyky, které jsou s evropskou civilizací v napětí? A má ten, kdo na to upozorní, dál poslouchat, že problém není realita, ale jeho odvaha ji pojmenovat?

Masová remigrace není ideál. Je to nápravné opatření po éře systematické politické zbabělosti. Kdyby státy chránily hranice, nevyráběly migrační pobídky, netvářily se jako sociální hotel bez kapacitních limitů a netrestaly vlastní občany za to, že si všimli reality, nemuselo se o remigraci vůbec mluvit. Jenže právě tato selhání z ní dnes činí jednu z mála cest, jak obnovit důvěru lidí, že stát ještě vůbec existuje.

A ano, bude to tvrdé téma. Protože návrat k normálnosti bývá vždycky tvrdší než cesta do chaosu. Chaos je totiž snadný, zvlášť když účet zaplatí někdo jiný. Těžké je teprve obnovit hranice, pravidla a autoritu. Těžké je znovu říct, že pohostinnost není povinnost k sebezničení. Že tolerance není povinnost tolerovat netoleranci. A že solidarita začíná doma, nikoli v sebepoškozující póze politických elit.

Možná tedy nastal čas přestat se bát slov. Ne každé slovo, které se nelíbí progresivní liturgii, je automaticky zlé. Někdy je jen nepříjemně pravdivé. A remigrace je dnes přesně takovým slovem. Nepříjemným pro ty, kdo problém pomáhali vyrábět. Ale možná nezbytným email pro ty, kdo v Evropě ještě chtějí normálně žít.

Protože národ, který už nesmí rozhodovat o tom, kdo v jeho domě bydlí, není suverénní. Je pouze správcem cizího experimentu.

zdroj email: Standa

sdílet na