Kapitalismus: Zombie veverka na kole štěstí

Mám jednu vážnou vadu: jsem mírumilovný. Z tohoto důvodu si opravdu přeji, aby (kapitalisté) přestali vyvíjet tlak. Kdyby přestali zvyšovat tlak v kotli, nevybuchl by!

Nejenže to chci, ale o tom dosud stále, hříšně, sním, takříkajíc u každého šálku čaje. Pokaždé, když cena benzínu, nájemného nebo jízdného v autobuse (které je ze své podstaty určeno pro nejchudší a nejvíce znevýhodněné lidi) opět stoupne, cítím „frustraci teoretika“.

Není to ani tak urážlivé pro mě, jako spíš pro zemi! Co je s tebou?! Už jsi nabral nepředstavitelnou sumu, proč s tím nemůžeš přestat? Alespoň sniž cenu jízdného v autobuse, nebo cenu benzínu v zemi produkující ropu, která má své vlastní víc než dost!

Ale i když bych si z celého srdce přál, aby přestali, moje ekonomická mysl ví, že přestat nemohou. I když by se ke mně v tom přání připojili oni sami.

***

Ústředním tématem ideologie „rudých“ bylo: „Jakmile porazíme nepřítele, budeme žít mírumilovně, klidně a prosperujícím způsobem.“ Když okultisté začali konstruovat (ještě za života SSSR, který nakonec pohltili) mytologii „bílého hnutí“, připisovali mu totéž metodou „pauzovacího papíru“. Tvrdili, že kdyby Kolčak, Děnikin a Judenič porazili obludného nepřítele a vyhnali ho z Petrohradu a Moskvy, pak by lidé žili mírumilovně, klidně a v prosperitě.

Zní to jako uvažování liberální „demšizy“ (schizofrenních demokratů – pozn.překl.): Kdyby jen Amerika, Město na kopci, porazila všechny své odpůrce, smetla všechny režimy, které se jí brání, pak … Ale co „pak“?

Co se stane, když odstraníte všechny, kteří se kanibalovi postaví do cesty? Každý, kdo mu z nějakého důvodu překáží, možná vůbec ne ušlechtilého, možná nějakým způsobem, možná docela malicherného, ​​ale vadí, překáží?! Co se stane – když se kanibal zbaví všech překážek, nastane ráj na zemi?!

To je teorie, že zastřelením stovek lidí můžete zachránit tisíce a zastřelením tisíců můžete zachránit miliony, která není úplně chybná, ale v žádném případě se nedá použít na kapitalismus.

Nezabíjí proto, aby později přestal, ale naopak: zabíjí, aby si zajistil možnost v zabíjení pokračovat. (Historie zvláště. Ale nejen uUSA a Velké Británie nedá zalhat! – pozn.překl) Nejedná se o systém, kde loajalita zajišťuje pokojný život; naopak je to příklad systému, kde ať se podíváte kamkoli, jste uvízlí. Odpor vede ke smrti, stejně jako podrobení se, a stále není jasné, co je rychlejší.

Přechod z krvavé éry represí k mírovému, klidnému a prosperujícímu životu byl pro rudé možný (a téměř se stal). Pro bílé byl nemožný, a to ani teoreticky, protože kapitalismus mír nepřináší.

***

Jak se určuje mzda? Je to výsledek kolize mezi potřebami zaměstnance, možnostmi systému a snahou zaměstnavatele vyhnout se přeplácení. Tyto tři faktory jsou primárními určujícími mzdy.

1) Kdyby člověk neměl potřeby, nepotřeboval by peníze; ale protože má potřeby, potřebuje peníze.

2) Různé systémy mají různé možnosti, za které se ať se snažíte sebevíc, nemůžete dostat. Někdy je nedostatečně rozvinutý nebo rozpadající se systém technicky neschopný uspokojit ani ty nejskromnější potřeby.

3) Ale i kdyby systém technicky dokázal tyto požadavky uspokojit, vyvstává otázka: chce to vůbec dělat? Řekněme, že v podstatě nejsou žádné byty – nebo pro vás žádné nejsou, ale pro ostatní jsou, a dokonce i prázdné, jen aby je nedali vám?

Který z výše uvedených bodů je někomu nejasný? Zboží, po kterém toužíme, buď existuje, nebo ne. „Pokud nic není, není třeba si stěžovat“ – neobjeví se, dokud se neobjeví. Pokud se ale objeví, často je ale nechtějí předávat z důvodů úspornosti, „aby se nepřeplácelo“. Nejen jakýkoli plat, ale jakákoli potřeba se dělit, snižuje čistý zisk kapitalisty.

Pochopitelně, že při nízkých platech si nechává v kapsách více než s vysokými. Co se týče poklesu poptávky po platbách kvůli nízkým mzdám – to je poptávka po platbách NĚKOHO JINÉHO! Co kapitalistu zajímá? Řekněme, že ušetřil na dělnících v továrně na zápalky a zápalky tvoří méně než 1 % jeho výdajů. Začali kupovat méně klobás, sýrů, bot, knih a tak dále – ale to není problém majitele továrny na zápalky!

***

Nastává tu naivní naděje: možná se kapitalista nažere a pak se uklidní? Vezme si rubl a nechá kopějky dělníkům? Naivita této naděje spočívá v tom, že osobní spotřeba kapitalisty tvoří zanedbatelné procento jeho výdajů. Bývají asketičtí kapitalisté, kteří snídají lžíci krupičné kaše. Ale i když je třeba kapitalista zarytý bujarý hýřil – ať už promrhá své zisky sebevíc – jeho osobní výdaje jsou kapkou v moři jeho výdajů.

Šetření na zaměstnancích, nechvalně známé „sweatshopy“ a „ždímání“, které jsou provozovány na hranici možností (tak moc, že ​​si ani nemůžete dovolit lístek na autobus!), tvoří fondy, které zajišťují nikoliv osobní luxus, ale spíše osobní moc kapitalisty a jeho postavení v systému. Může žít v sudu – to je jeho věc – ale aby se vyhnul vyvlastnění nebo zabavení podniku, musí udržovat žoldnéřskou armádu.

Vsuvka: Sweatshop je pejorativní označení podniku, který pravidelně porušuje pracovněprávní předpisy. Dělníci zde pracují za nízké mzdy a v nebezpečných podmínkách. Lze použít i výraz „chronický“ porušovatel pracovněprávních předpisů nebo vícenásobný porušovatel pracovněprávních předpisů. Nejčastější porušené předpisy se týkají výše minimální mzdy, přesčasů, dětské práce … atd.

Pokud nebude dostatečně velká nebo silná, bude poražena jinou žoldnéřskou armádou, patřící jinému, štědřejšímu zaměstnavateli. A pak vlastník přestane být vlastníkem a jeho majetek přejde na jiného vlastníka. Stejné vyvlastnění jako za bolševiků, jen ne ve prospěch společnosti, ale ve prospěch dravého „kolegy podnikatele“.

***

Kapitalismus se tak dostane do pasti, ze které by si možná přál uniknout, ale nemůže. Žádná moc, žádný majetek. A obráceně. Boj o moc je však nelítostný a brutální. Už jen účast, natož vítězství, vyžaduje kolosální prostředky na podplacení „poskoků“. Jinak konkurenti „zafoukají, plivnou“ a najednou nemáte žádnou továrnu, noviny ani loď; „co bylo vaše, je teď naše“.

Systém požaduje peníze za uchopení moci (majetku jiných lidí) – ale odkud se vezmou? Berou se z kapes pracujících. Ne ani tak pro osobní spotřebu, ale spíše na zaplacení „vstupenky k moci“, na vytvoření osobní armády poskoků.

A tady už není žádná otázka: chceš to udělat, nebo ne? Pokud nechceš, nebudeš existovat, o to jde!

    Řekněme to vědeckým jazykem, suše: za podmínek dominance soukromého vlastnictví je nevyhnutelné stále rostoucí přerozdělování finančních toků z produktivní sféry do té zločinně-parazitní.

I jestliže pro továrníka zpočátku byla výroba na prvním místě a kriminální rozborky až na druhém, život toto pořadí nevyhnutelně obrátí. Pokud továrník zůstane továrníkem, pak se kriminální rozborky ve stínu nevyhnutelně stanou jeho hlavním zájmem, přičemž výroba je spíše krytím, jakousi zástěrkou.

Můžete recitovat zaříkávání o nutnosti respektovat zákon, kolikrát chcete, ale ve světě soukromého vlastnictví je to směšné a bezmocné. Jak praví čínské přísloví: „K čemu vám bohatství, když chcete žít podle zákona?“ Nejprve je potřeba, abyste byli NAD zákonem, a pak se ten ani neobtěžuje na nic ptát. Pro bohatství je bezpráví jako pud sebezáchovy.

Pokud u tebe není dostatek žoldáků před očima konkurentů, aby si se vypořádal s konkurencí, už nejsi vlastníkem. Proto se panství bohatých mění v živnou půdu pro obrovské množství zločinných parazitů. A – co je nejhorší – ve stále rostoucím počtu.

Například globální kapitál na Ukrajině už léta živí miliony naprostých degenerátů, kteří pro globální ekonomiku nepřináší nic jiného než vraždění (a vražda – jak chápete – je pochybný „užitek“). No a jak tedy nakrmit miliony idiotů, kteří se nezabývají ničím jiným než ničením a vražděním? Aby toho dosáhli, okrádají pěstitele kakaa v Ghaně, horníky v Argentině a kohokoli, kdo pracuje „na farmě“ – a nenajal se jako nájemný vrah …

***

Zpočátku byla touha podhodnocovat dělníka důsledkem prosté, pochopitelné šetrnosti, buržoazní šetrnosti kapitalisty, který tehdy uvažoval filištínským způsobem: „čím méně dám, tím více mi zbude.“

Ale vzhledem k tomu, jak zoufale se v našem pekelném světě bojuje o právo být kapitalistou, vzhledem k nelítostné konkurenci o „volná místa“ v tomto sektoru, se prostá buržoazní šetrnost stala „nutností“. S rozvojem kapitalismu (tj. vynucené koncentrace do monopolů, korporací, nadnárodních podniků – pozn.překl.) už nejde o osobní luxus, kterého se lze (a dokonce snadno!) vzdát, ale o udržení kontroly nad majetkem, ve hře připomínající „krále hory“: když jeden stojí nahoře a všichni dole ho chytají za nohy a snaží se ho stáhnout dolů …

Ti, kteří v zločinecko-teroristickém režimu dostatečně bojovali o moc, odcházeli, byli vyřazeni. Ti, kteří zůstali, byli odsouzeni čelit stále se zpřísňujícím pravidlům svého krutého světa. V pekle, které si sami vybudovali – a odmítli ho přijmout jako rukojmí. Zamyslete se nad tím: co by se stalo s teroristickým vůdcem, kdyby se začal chovat způsobem, který je pro teroristy nežádoucí, nenáležitý?

Abychom si to ujasnili: cokoli pracovník ztratí, když rostou ceny benzínu, jízdného v autobusech, potravin nebo bydlení, někdo jiný získá! Podle zákona zachování hmoty a energie … Když zaplatíte o rubl více, někdo jiný dostane o rubl více, že?!

Nebo si myslíte, že tento rubl, tuto korunu, tento dolar slavnostně spálí, „aby se nedostal do rukou nepřítele“?!

S největší pravděpodobností se ty peníze navíc vynucené od už tak chudých za jízdné autobusem nedostane k vůdci, ale k nějakému drobnému kolečku v systému, které z něj nedostane ani podíl, ale jen „kousíček“. Ale takoví lidé jsou pro systém nezbytní; jsou jeho základem, jeho základní oporou; jsou to vojáci, kteří tvoří armádu kapitálu. Drobný zloděj je sám o sobě slabý, ale obrovská armáda drobných zlodějů brání svržení bankéřů a velkých finančníků. Za svůj „kousíček“, který je nic ve srovnání s miliardami oligarchů, překousnou krk komukoli …

***

Tak se rodí logika Inferna: nezasloužené příjmy vedou k nerovnováze ve spotřebě a aby se chránili před čistkami, vytváří armádu žoldáků. Ale taková armáda, pod soukromým vlastníkem, je sama o sobě kolosálním konzumentem! Neustále potřebuje hodně – ale to lze získat pouze prací (protože žoldáci neprodukují nic jiného než moc svého „patrona“ a tuto moc nelze ani jíst ani pít; jedí klobásy, jako všichni normální lidé).

Soutěž mezi konkurenty – kdo má na dosah ruky více majdanistů, poskoků – vede k nárůstu počtu dobře živených parazitů. Nakonec se „patron“ stává rukojmím svého chamtivého a nenasytného „stáda podporovatelů“, které, pokud ho jednou nenakrmíte, vás pohltí, prodá, zradí.

Neustálý nárůst dodávek potravin pro zločinné parazity, kteří tvoří páteř domény velkých vlastníků nemovitostí (jinak by prostě někdo jiný přišel a všechno si vzal), má však extrémně negativní dopad na produktivní sektor. Žoldák, který neprodukuje nic jiného než teror, strach, mrtvoly, mučení a ničení, vydělává více než někdo, kdo pěstuje pšenici nebo kávu, odlévá kov nebo štampuje plast.

Neustálý boj mezi soupeřícími vlastníky činí otázky výroby druhořadými a nakonec bezvýznamnými, čímž se práce stává doménou poražených. Krvavá hádka o podíl na koláči nechává otázku rozšiřování koláče jako celku za dveřmi, protože velký podíl na malém koláči je lepší než žádný podíl na obrovském!

Vsuvka: toto je podstata fungování drtivé většiny neziskovek, hopsálků na Majdanech, tato podstata stála i za snahou Ronalda Reagana vytvořit v USA společnost služeb, toto stojí za tím, když se přenáší výroby do levnějších zemí …

Takto vzniká „kříž kapitalismu“: dvě křivky na grafu se sbíhají v jednom bodě. Na jedné straně neustále rostou výdaje vlastníků na zločinecké soukromé armády, zatímco na druhé straně objektivně existující kapacita reálného výrobního sektoru klesá. (I proto se u nás například nedostavily žádné nové jaderné bloky … – pozn.překl.)

Čím hůře je na tom národní hospodářství, tím intenzivnější je boj o dominanci. Ale čím intenzivnější je tento boj, tím hůře je na tom národní hospodářství, což znamená, že boj o dominantní postavení v něm se ještě více zintenzivňuje. Je to začarovaný kruh, který postupně redukuje život na nulu (i v takzvaných „rozvinutých“ kapitalistických zemích se lidé bojí rozmnožovat, což je pro biology hlavním důkazem extrémní populační nouze).

Koneckonců, když vaším hlavním cílem není například výroba plastů, ale převzetí kontroly nad plastikářským průmyslem, méně se zabýváte problémy s výrobou plastů. I kdyby vaše korporátní rabování vedlo k úplnému ukončení výroby, nezbylo by k prodeji nic jiného než kovový šrot! (Většina privatizérů rozebrala podniky, které „násilím“ (po zuřivém boji mezi sebou – pozn.překl.) zabavili, privatizovali, kvůli … de facto kovovému šrotu …)

***

Kapitalismus buduje moc na penězích, pro peníze a vyjadřuje ji v penězích. Jeho jednotlivci – aby si udrželi moc – jsou ODSOUZENI k utahování šroubů v oblasti práce a zaměstnanosti. Nebo to neudělají, ale pak budou smeteni, protože existuje nadbytečná spousta lidí, kteří jsou ochotni zaujmout jejich místo! (Za jakoukoliv cenu – pozn.překl.)

V tomto smyslu se kapitalista nemůže „donažrat“, ať už ho krmíte sebevíc, protože pokud se „donažere“, už není kapitalistou.

Proto všechny mýty o bílých, o porážce nepřítele a nastolení mírového a prosperujícího života, nejsou nic víc než mýty. Vytvořily by jen to, co máme dnes: život ve spirále při letu v nízké výšce za plné rychlosti letu …. mezi horami … (Názorně to nyní ukazují USA posledních cca (a nejen) 20 let, bez ohledu na vládnoucí stranu, kdy jedna válka, zabírání skončí a už je tu jiná, nová, s novým nepřítelem, nebo nějaká ta globální hrozba …  jako zinscenovaná epidemie Kovidu – pozn.překl.)

Kapitalismus je systém, ve kterém loajalita, poddajnost a pokora nezajišťují osobní úspěch, natož přežití. Loajalita ke kanibalovi povede jen k tomu, že vás bez problémů sežere. A on vám poděkuje, že se nebráníte – ale co je vám do takového – „děkuji“?!

Tvrdá, poctivá a kvalifikovaná práce odhaluje, že v průběhu let se její mzda nejen nezvyšuje, ale ve skutečnosti viditelně snižuje! Nějaká zlá síla, zdánlivě ďábel (a možná je to on), neustále svou mocnou tlapou stahuje tuto mzdu na fyziologické minimum a často ještě níže. Všechny pokusy argumentovat, že by se mohlo jednat o „dočasné potíže“, „přechodné období“ (k čemu?!), „krizí „samozřejmě“ následovanou boomem“ nebo „temnou čárou temných sil v životě“ – to vše nekončí ničím jiným než záviděníhodnou vytrvalostí a stabilitou pekelné reality Inferna. (OTROCTVÍM – pozn.překl.)

Neustálý boj o moc mezi bohatými v rámci autentického kapitalismu dává vítězství do rukou těch nejzlomyslnějších a nejkrutějších bohatých, kteří mají vždy k dispozici velkou armádu morálně nejpodivnějších majdanistů. Ti, kdo by chtěli být „mírnější k lidem“, „rozumnější k výrobě“, se vytrácejí v temném oparu pouličních soutěží ochlokratického teroru.

Vsuvka: Ochlokracie (řecky οχλοκρατία, ὄχλος, óchlos = dav, lůza, κράτος, krátos = vláda, latinsky ochlocratia) je vláda lůzy, také označovaná jako lůzovláda. Ochlokracie (lůzovláda) je demokracie (lidovláda).

***

Jak s tím můžou přestat? Řekněme, že někdo konkrétně si řekne: „Dost, peníze se mi lejou z uší, nosu, sedím na pytlích peněz, musím jít do důchodu.“ No a co potom? Ti, kteří zoufale touží po penězích, vycítí slabost, přijdou a vezmou si je.

Je jedno, pod jakou vlajkou: Trockij a Bucharin se o to pokusili pod rudou … Rozdmýchali, podle svého chápání, „údajně socialistickou“ revoluci – protože šlechta příliš povolila, byl nejvyšší čas ji „štípnout“ … Proto je v jezeře štika, aby karas neusnul!

To je celá pointa, nejde v kapitalismu sedět na penězích, dá se o ně jen bojovat a kdo se unaví, kdo to nechápe, toho vyhodí.

Ale tohle je specifický druh boje: ne box, ne karate, ale finanční! Tento druh boje je propast, nenasytná tlama, neustále požadující peníze, peníze, peníze … No, podle zákonů zachování hmoty a energie, pokud na jednom místě dojde k nárůstu, na jiném klesá. Nenasytná propast kapitálu vysává peníze ze společensky prospěšných aktivit (všechny najednou) – aby je pumpovala do svých osobních a skupinových mafiánských rozstřelů (dnes i mezinárodní vztahy zjevně nabyly podoby mafiánských rozstřelů!).

Vsuvka: Proto ničí u nás kvalitní zdravotnictví, proto neustále pořádají pokusy zavést soukromné penzijní fondy atd. – stát přece nic nechápe a oni je tak „zoufale“ potřebují, až z toho dostávají „horečky omladnic a z touhy po penězích se jim až „onen tentononc“ staví každou noc … a ráno se probouzí zpoceni z toho, kolik peněz leží na ulici nevyužitých tím „správným způsobem“. Mimochodem situaci za První republiky názorně ukazuje příběh z Hříšných lidí města pražského – Atentát na ministerského předsedu … skandálů bylo tehdy mnohem více a to nejen kolem uhlí, výroby zbraní, ale především kolem alkoholu …  mnohem  více informací je zaznamenáno v zápisech jednání prvorepublikové Poslanecké sněmovky, v archívu, což jsem již několikrát doporučoval.

Viktor Chanov, tým EaM

Ekonomika a my, jsme stínem novin, které zlikvidovali hackeři (což znamená, že jsme byli nebezpeční!).

https://cont.ws/@vixin76/3216507

Peter 008

sdílet na