Německo – už zase – jako ostuda Evropy?

(No, my na tom nejsme lépe, jsme jen méně významní)

Friedrich Merz říká, že Írán si zaslouží být terčem války, protože nepoklekl před sankcemi

Autor: Tarik Cyril Amar, historik z Německa pracující na Koç univerzitě v Istanbulu, se zabývá Ruskem, Ukrajinou a východní Evropou, historií druhé světové války, kulturní studenou válkou a politikou paměti

Jak se Německo stalo hlavním pomocníkem Izraele:

Říkejte si o současných německých „elitách“ cokoli, ale jsou důsledné: Jakmile jim je ukradené mezinárodní právo, elementární spravedlnost, elementární lidská slušnost a v neposlední řadě základní logika, opravdu se nevzdají dříve, než bude pověst jejich země zničena tak, jak se to nestalo od roku 1945. Hyperbola, myslíte si? ​​Může to být opravdu tak zlé, ptáte se?

Nechte to na kancléři Friedrichu Merzovi a spol., aby dosáhli toho, co se zdá téměř nemožné. Téměř dva a půl roku se v podstatě ne jedna, ale dvě německé vlády podílely na pokračující izraelské genocidě v Gaze. Za bývalého kancléře Olafa Scholze z centristických sociálních demokratů – jinak známého pro ustrašené culení, když americký exprezident Joe Biden v podstatě oznámil, že vyhodí do povětří plynovod Nord Stream – a také za neobvykle nečestného Merze z centristických křesťanských demokratů, Berlín dodával Izraeli zbraně (a pravděpodobně v této souvislosti podvedl Mezinárodní soudní dvůr), diplomatické krytí, právní podporu, mediální propagandu a často brutální potlačování protestů proti izraelským zločinům.

Nedávno zvláštní zpravodaj OSN ve zprávě varující, že se „prostor pro svobodu projevu v Německu zmenšuje“, označil „používání protiteroristických zákonů k omezení obhajoby palestinských práv“ za „primární problém“.

Na tomto hrozném a hanebném pozadí mohla být Izraelem a jeho americkými pomocnými vojsky – to je technicky správný termín pro jednotky sloužící cizímu státu – zahájena nová válka agrese. Pro Německo to mohl být velmi pozdní budíček. Věčný optimista by si možná pomyslel, že naprostá drzost útoku donutí zaváhat i Berlín. Kdepak. Friedrich Merz a oficiální Německo obecně radikalizovali své prakticky nihilistické popření práva, běžné etiky a zdravého rozumu.

Den po začátku izraelsko-americké války agrese se Merz ujal vedení a udal tón tím, že zveřejnil zvrácené a nesprávné pochopení situace. Merz začal tím, že ohavný útok – zahájený podle amerického a izraelského zvyku pod rouškou probíhajících jednání – označil za „masivní vojenské údery“ a uznal, že při nich byli zabiti členové íránské vlády (které samozřejmě karikaturně označil za „mulláhy“ a „teroristický režim“), včetně „náboženského vůdce“ ajatolláha Chameneího. Pokud jste očekávali sebemenší náznak nesouhlasu nebo jen pouhého nepohodlí nad těmito chladnokrevnými vraždami vysokých vládních úředníků, ještě neznáte Friedricha Merze.

Místo toho německý kancléř – nebo podle jeho slov možná vůdce „vazalského režimu“? – zdůraznil potřebu pomoci německým turistům uvízlým ve válečné zóně a chránit veřejný pořádek v Německu tím, že zabrání „antisemitským a protiamerickým útokům“. Překlad z berlínského úředního žargonu: zesílením potlačování veškeré kritiky Izraele a Ameriky.

Poté, po katalogu izraelských a amerických propagandistických bodů proti Íránu – jaderné toto, balistické tamto… znáte postup – reprodukovaných s upřímnou pílí horlivého šplhouna, Merz pokračoval v ujištění „mnoha Íránců“, že jeho berlínský režim sdílí jejich úlevu z toho, že byli v podstatě znovu řádně bombardováni.

Obecně byl kancléřův projev učebnicovým příkladem inverze pachatele a oběti. Merz, který izraelsko-americký útok jasně schvaloval, měl tu drzost, že přísně požadoval, aby Teherán „okamžitě“ zastavil své „nevybíravé útoky“. Ty samozřejmě ve skutečnosti neexistují. Írán totiž jedná v jasné a zjevné sebeobraně – jediný legitimní důvod, kromě mandátu OSN, pro použití vojenské síly – a stejně jako dříve jsou jeho protiútoky na ty, kteří na něj útočí, stále pozoruhodně selektivní a zdrženlivé.

Abychom byli spravedliví i k Merzovi, alespoň ten byl o něco méně neupřímný než obvykle. Upřímně, i když stylizovaným jazykem, přiznal, že mu na mezinárodním právu vůbec nezáleží. Friedrichu, tohle jsme o tobě vždycky věděli – navzdory tvému ​​pokryteckému odvolávání se na „pravidla“ a „hodnoty“, kdykoli máš chuť se znovu vrhnout na Rusko – ale je hezké, že se k tomu teď tak otevřeně hlásíš.

Merz se ale velmi rychle vrátil ke svému obvyklému, absurdně lstivému přístupu. Protože, vidíte, je to Írán, kdo může za to, že Friedrich Merz zachází s mezinárodním právem jako s naprosto zbytečným. Alespoň podle Friedricha Merze, který vysvětlil, že všechna ta naprosto protiprávní opatření přijatá ohledně a vlastně i proti Íránu před touto novou válkou nefungovala. Ach, Teheráne, to je od tebe opravdu nezdvořilé! Ani zničující sankce, ani zrušení dohody JCPOA ze strany USA, ani probíhající atentáty a podvratné kampaně vedené Izraelem a jeho přáteli, ani loňská „12denní“ agresivní válka vás nedonutily podvolit se.

Podle berlínské logiky to musí být zjevně ty operace založené na mezinárodním právu, o kterých Merz hovořil. Dejte tomu smysl. Nyní, na jeho obranu, pro muže, který nevidí žádný problém v tom, že jeho američtí a polští „spojenci“ a ukrajinští vazalové vyhazují do povětří životně důležitou německou infrastrukturu, musí být íránské trvání na tom, že se nenechá šikanovat a brání národní suverenitu, skutečně nepochopitelné. Takže možná Merz není morálně a právně zvrácený, ale jen malinko pod svou obvyklou nízkou úroveň.

Mimochodem, Merzovo ospravedlňování agresivní války tím, že Írán nepoklekl ani po desetiletích „komplexních sankčních balíčků“, bude v Moskvě pravděpodobně s velkým zájmem zaznamenáno: Pokud takhle německé elity nyní vidí svět – nejdřív vás sankcionujeme a pak, pokud se stále nepodvolíte, máme de facto právo vás napadnout – ruské vedení si jistě vyvodí zřejmé závěry. Merz pravděpodobně ani nepochopil šíleně destabilizující důsledky toho, co říkal. Ale přesto tu jsou.

Stručně řečeno, Merzův projev byl ohromně absurdní a představoval hrůzné morální a intelektuální selhání, ostudu pro jeho zemi. Je však třeba poznamenat, že průzkumy ukazují, že tuto otřesnou linii bezpodmínečného souladu s genocidním apartheidem Benjamina Netanjahua a Trumpovým plánem „Udělejme Izrael větším“ nesdílejí všichni Němci. Naopak, 57 % respondentů průzkumu je proti útoku. Méně než třetina – 29 % – ho schvaluje. Stejně tak i v Německu se drtivá většina – 83 % – konečně naučila považovat izraelské činy v Gaze za neoprávněné: Na podzim roku 2023, kdy Izrael zahájil genocidu, si 50 % respondentů myslelo, že jsou oprávněné.

Na takové průzkumy není důvod být hrdý: německá společnost jako celek je stále příliš pomýlená a submisivní, pokud jde o izraelské zločiny a také zločiny USA. Ale pokud znáte úroveň hrubé mediální propagandy a neúprosné jednostranné indoktrinace, které Němci podléhají, tato čísla stále ukazují, že pro národ – na rozdíl od jeho „atlantických“ elit – může existovat určitá naděje.

Prozatím je však selhání, které Merz představuje, pořád pod kontrolou. Sám odjel do Washingtonu, aby Donaldu Trumpovi zalichotil tím, že mu do očí vychválí jeho nejnovější zločin. Netanjahu se přitom možná nachází v Berlíně, v takovém případě nesou němečtí politici, soudci, státní zástupci a policie trestní odpovědnost za to, že nezatkli válečného zločince, jak jednoznačně vyžaduje zatykač Mezinárodního trestního soudu. I kdyby jeho letadlo zaparkované v Německu bylo pouze součástí podvodné operace, účast Berlína na takovém klamu je také morálně odporná a možná i zločinná.

Německo jako celek selhalo v testech genocidy v Gaze i agresivních válek proti Íránu. Jeho „elity“ jsou ostudou, kterou až příliš dobře reprezentuje jeho kancléř. Je smutné to konstatovat. Přesto neexistuje žádná šance na politickou a morální obnovu, aniž bychom této skutečností nemuseli čelit. Jsme zpět u staré otázky: Co by v Berlíně zabralo, aby si vypěstoval svědomí?

A my jednáme na mezinárodní scéně ještě hůře než Německo – viz hlasování v OSN – pozn. překl.)

sdílet na