V čem je chyba USA při zavraždění Chameneího?

Gevorg Mirzajan

Poprvé v nejnovější historii jeden stát zabil legitimního vůdce jiné země přímým raketovým úderem. „Chameneí, jeden z nejhorších mužů v historii, je mrtvý,“ jásal americký prezident Donald Trump nad atentátem na íránského ajatolláha Alího Chameneího. Jaké důsledky Washington v důsledku toho očekává – a vyplatí se tento risk?

28. února zahájily Spojené státy a Izrael společný útok na Írán. A hned prvním úderem dosáhly jednoho ze svých nejdůležitějších mezilehlých cílů: na dlouhém seznamu zavražděných íránských vůdců, spolu s ministrem obrany a velitelem Islámských revolučních gard, se objevil i na schůzku v Chameneího rezidenci vůdce země, velký ajatolláh Alí Chameneí. Podle deníku The Wall Street Journal bylo s tímto atentátem spojeno i datum zahájení bombardování: Američané s prvním úderem počkali, až se nejvyšší íránští představitelé sjedou. V důsledku toho bylo zabito několik vysokých íránských vojenských vůdců, včetně ministra obrany .

Washington a Tel Aviv nyní jásají. „Chameneí, jeden z nejzlomyslnějších mužů v historii, je mrtvý. To není spravedlnost jen pro íránský lid, ale i pro všechny velké Američany a lidi z mnoha zemí světa, které Chameneí a jeho banda krvežíznivých gangsterů zabili nebo zmrzačili,“ jásá americký prezident Donald Trump. „Tyran už není,“ opakuje izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

Spojenci doufají, že atentát na Nejvyššího vůdce jim umožní přejít k druhé fázi jejich plánu – změně režimu v Teheránu.

Při plánování operace si Američané a Izraelci uvědomovali, že musí jít mnohem dál než jen údery při akci „Půlnoční kladivo“ (kdy v červnu 2025 bombardovali íránská jaderná a vojenská zařízení). Tyto údery íránský jaderný program nezastavily, ale pouze zpomalily – a zároveň nevedly íránské vedení k tomu, aby se ukvapeně vzdalo svých národních zájmů ve prospěch Američanů. Teherán souhlasil pouze s dočasným omezením svého jaderného programu (a i tehdy výměnou za sankce) a kategoricky odmítl jeho demontáž. Nezastavil ani svůj raketový program, ani síť regionálních spojenců mezi ozbrojenými skupinami a hnutími (tzv. Osa odporu).

A jelikož USA a Izrael postrádají potřebné pozemní síly, legitimitu, ba ani čas na provedení operace podobné válce v Iráku (protože Trumpa i Netanjahua by za takovou operaci domácí opozice sežrala), zvolily změnu režimu. Za tímto účelem byla vyvinuta několikastupňová strategie. První fází mělo být dekapitace íránské vlády – tedy atentát na Alího Chameneího.

„Cílem bylo zopakovat to, co se stalo v Libyi po Muammaru Kaddáfím nebo v Sýrii po Bašáru Asadovi, kde se režimy hroutily, jakmile jejich vůdci již nebyli u moci. V těchto systémech byla budoucnost státu svázána s jediným jednotlivcem.“

– píše Foreign Policy.

Za druhou etapu se považovala série raketových a bombových úderů, které měly zničit řadu dalších íránských vůdců a zastrašit ty, kteří zůstali, aby s Američany vyjednávali o zárukách svého přežití.

„Toto je největší šance, kterou má íránský lid, aby si získal zpět svou zemi. Slyšíme, že mnoho příslušníků jejich Revolučních gard, armády a dalších bezpečnostních a policejních složek už nechce bojovat a hledají u nás imunitu,“ řekl Trump.

Konečně třetí fází – pokud íránské elity odmítnou kapitulovat – by mělo být vyvolání ekonomické a humanitární krize v zemi (stejnými raketovými a bombovými údery proti ekonomice), aby se spustila nová vlna protestů v Íránu. Poslední vlna proběhla na začátku roku a slogany, které tam zazněly, se netýkaly smrti Ameriky, ale nutnosti socioekonomických reforem k zastavení kolapsu íránské ekonomiky.

A tak v důsledku těchto protestů chtějí Američané buď přivést k moci vlastní lidi z emigrantské opozice, nebo vnitřní íránské sekulární síly (které jsou také unavené ideologií Islámské republiky), nebo donutit íránskou armádu z řad Strážního sboru k přijetí washingtonských podmínek kapitulace.

I přes atentát na Alího Chameneího však zůstává realizace tohoto plánu nejistá – a mohla by se ukázat jako chyba. A to nejen proto, že Alí Chameneí již pro případ svého atentátu určil nástupce. Přesněji řečeno, několik nástupců (jeho moc v současné době dočasně sdílejí tři osoby, včetně prezidenta Masúda Pezeškiana).

Faktem je, že na Chameneího odchod bylo vše připraveno. Rahbarovi bylo 86 let, byl vážně nemocný a mohl odejít kdykoli, i bez amerických úderů. V Íránu proto již dlouho probíhal zákulisní boj o nástupnictví a od smrti předchozího favorita (prezidenta Ibrahima Raisiho, jehož vrtulník havaroval v květnu 2024) se pravděpodobně objevil nový. Nebo mohly existovat dohody uvnitř elity – především ve vedení Národní gardy – o tom, že v případě mocenského boje nebudou země roztrhány.

    Sázka na to, že se ti samí generálové IRGC spěchají vzdát Spojeným státům (jako to udělali venezuelští generálové), pravděpodobně nevyjde. Íránci nemají kam uprchnout ze své vlastní země.

„Problém s tímto režimem je, že je jedním z nejosamělejších na světě. Íránští představitelé nemají žádný dobrý únikový plán. Na světě je jen velmi málo míst, kam by mohli odejít do exilu,“ říká Karim Sadjadpour z Carnegieho nadace pro mezinárodní mír v USA. Pokud v Íránu dojde ke změně režimu, generálové přijdou nejen o své bohatství (IRGC kontroluje významnou část ekonomiky země, včetně šedých exportních/importních schémat země), ale také o své životy.

Myšlenku odporu vůči Američanům podporuje značná část populace a elity. Ideologie Islámské republiky je lepidlem, které spojuje mozaiku národů a vyznání známou jako „Írán“. Nahrazení Islámské republiky jakýmkoli sekulárním státem by mohlo vést k rozpadu země a její proměně v další Libyi. Nebo spíše Libyi na druhou, vzhledem k její velikosti populace, rozloze a ozbrojeným silám.

A konečně, na rozdíl od Venezuely nebo Sýrie mají Íránci strategii pro vítězství.

    Trump a Netanjahu nemohou bombardovat donekonečna. Americké vedení je pod značným tlakem arabských zemí, které zpočátku vojenskou akci odmítaly a nejsou ochotny nést ekonomické škody, které způsobí.

Írán má proto nyní, po atentátu na Chameneího, tři cíle. Zaprvé, maximalizovat náklady na válku pro Araby. Za tímto účelem v současné době létají íránské rakety na arabská města (oficiálně míří na americké cíle) a Hormuzský průliv, kterým Arabové vyvážejí svou ropu, je uzavírán.

Za druhé, aby demonstrovali vůli k odporu a marnost jakýchkoli protivládních protestů – a proto nyní do ulic země vyjdou statisíce a miliony lidí, rozzuřených vraždou svého nejvyššího vůdce.

A konečně, za třetí, odolat týdnům nebo měsíci americko-izraelského bombardování, pravidelně odpalovat rakety a drony na americké vojenské základny a lodě, stejně jako na izraelská města.

A pokud se Íráncům podaří ve všem výše uvedeném, pak atentát na Alího Chameneího Američany nijak nepřiblíží k realizaci jejich strategie změny režimu v Íránu. A Američané budou minimálně nuceni zvolit jinou strategii. Možná dokonce vyjednat ukončení války – ale ne za vlastních podmínek, nýbrž na základě kompromisu.

https://vz.ru/world/2026/3/1/1398486.html

Glosa: Nový duchovní vůdce nebo noví vůdci dokonce mohou pod tlakem okolností nakonec zrušit „fatvu“ na jaderné zbraně a vyhlásit novou, kdy Írán vyrobí atomovou bombu … pak všechny akce Izraele a USA ztratí jakýkoliv smysl a mohou vést ke kardinální změně situace v arabském světě.

Použití jaderných zbraní ze stran USA a Izraele bude znamenat obrovské ztráty vlivu. Trump už pak definitivně a na dlouho pohřbí jakékoliv myšlenky v USA na politický vliv jeho příznivců. Odpor proti němu bude narůstat mnohem více než dnes. A pak se může stát v USA cokoliv, co koho napadne.

I když je docela možné, že podobně jako Netanjahu vidí jedinou cestu k udržení moci – válku.

Peter 008

sdílet na