„Čtyři roky nesmyslného krveprolití“

„Čtyři roky nesmyslného krveprolití“

Erich Vad, brigádní generál ve výslužbě, o válce na Ukrajině, roli Německa a proč je mír s Ruskem možný

Rozhovor s trvalým odpůrcem neprozíravé západní politiky vůči Rusku vedla Annika Ross pro Weltwoche:

Erich Vad, brigádní generál ve výslužbě a bývalý vojensko-politický poradce Angely Merkelové, od začátku války na Ukrajině vyzývá k větší diplomacii a evropskému závazku k míru. V tomto rozhovoru je to zaznamenáno, co k tomu říká dnes, po čtyřech letech války a více než milionu mrtvých.

Pane Vade, před třemi lety jste nám poskytl rozhovor o válce na Ukrajině a důrazně jste varoval před takzvanou vyhlazovací válkou. Jaká je nyní situace?

Stále jsme svědky ničivé války vyčerpání a zničení. Všechny ukrajinské ofenzívy, zejména v roce 2023, stejně jako naše masivní dodávky zbraní dodnes, nakonec nic nedosáhly. Nikdy nebyly tím zlomovým bodem, o kterém se často mluvilo v médiích, a nemohly zvrátit celkovou vojenskou situaci ve prospěch Ukrajiny. Tato válka se nikdy nemohla vyhrát na bojišti kvůli nerovnováze sil. Naše politika pouhých dodávek zbraní bez jednání byla a je nesmyslná. To je nyní jasně patrné. Přesto vojáci každý den padají. Jsme svědky čtyř let nesmyslného krveprolití.

Prezident Zelenskyj hovořil o 50 000 zabitých ukrajinských vojácích.

Domnívám se, že toto číslo je hrubé podhodnocení. I když se jedná o oficiálně registrované úmrtí – pravda, pouze ukrajinská – stále tu nejsou všichni pohřešovaní. Nemluvě o zmrzačených a těžce zraněných. Za každým vojákem stojí matka, která ztratila syna, manželka, která ztratila manžela, dítě, které ztratilo otce. Nakonec bojují a zabíjejí se bezejmenní ukrajinští a ruští vojáci, kteří neměli peníze na útěk do zahraničí, stejně jako to udělaly statisíce dalších. Jen v Německu je 300 000 ukrajinských mužů ve vojenském věku.

Což je z lidského hlediska pochopitelné.

Ano, samozřejmě. Kdo chce jít do války, když všichni vědí, že neexistuje vojenské řešení? Ale když se zároveň diskutuje o nasazení německých vojáků, je to krajně nemorální. Protože ukrajinská armáda už kvůli statisícům dezertérů nemá dostatek vojáků, dochází dokonce k zoufalým nuceným náborům, o kterých se na Západě sotva informuje. A němečtí politici a některá mainstreamová média tuto nesmyslnou válku stále přiživují. V debatách, v diskusních show, dokonce i na církevních sjezdech, válku rozdmýchávají lidé, kteří nemusí do zóny smrti a kteří si peklo ani nedokážou, ani nechtějí představit.

A jaká je situace na Ukrajině o čtyři roky později?

Území Ukrajiny je rozděleno podle mocenských a ekonomických linií. Američané a Rusové jednají už rok a půl. Američané uzavřeli lukrativní dohody týkající se nerostných zdrojů v západní části, zatímco Rusové si zajišťují východní část, která je klíčovým průmyslovým regionem na Ukrajině. Evropa jen přihlížela. Kromě tolik haněného Viktora Orbána v Maďarsku nikdo nepodnikl žádné kroky. Orbán udělal to, co bych od německých politiků očekával: Během maďarského předsednictví Radě EU cestoval do Kyjeva, Moskvy, Pekingu a Washingtonu. Pokusil se spustit evropskou mírovou iniciativu. Takových iniciativ bylo několik. Vatikán se o to také opakovaně pokoušel, a dokonce i nový papež říká: „Musíme se konečně dostat z této války.“ Objevily se čínské a brazilské mírové iniciativy. Ale z Evropy, včetně Německa, nepřišlo absolutně nic. Evropané byli a stále jsou hrdí na to, že s Rusy nemluví.

Jaké by byly zájmy Německa?

Jedna země je napadena a my chceme pomoci. To je pochopitelné. Ale proč do toho jdeme tak naplno, pro jinou zemi, v rozporu s našimi vlastními národními zájmy, mi není jasné. Odkládáme německé bezpečnostní zájmy stranou, a dokonce akceptujeme riziko eskalace do celoevropské války. Potenciální válka v Evropě, zejména s Německem jakožto základnou a logistickým centrem NATO, by zničila vše, co jsme za posledních osmdesát let vybudovali. Z německého pohledu a z pohledu střední Evropy válka prostě nepřipadá v úvahu.

Klíčové slovo: Operační plán Německa.

Toto není plán na ochranu Německa. Je to plán, jak by mělo Německo fungovat v rámci obrany NATO. Pokud by se tento plán stal skutečností, směřovali bychom do záhuby. Protože v případě války by byly napadeny i shromažďovací oblasti a dopravní trasy, které vedou přímo přes Německo. Pak bychom byli pod palbou ze všech stran. V Německu by nezůstal kámen na kameni. Kdyby během studené války selhalo odstrašování, z Německa by nezbylo nic. Například tehdy probíhala cvičení Wintex. Byla to cvičení štábů NATO, jejichž cílem bylo procvičit souhru mezi vojenskou obranou, civilní obranou a odstraňováním následků katastrof v případě jaderné eskalace v Evropě. Helmut Kohl se jako kancléř z jednoho takového cvičení odhlásil a řekl: „Už dost! To je pro naši zemi nepřijatelné.“ Helmut Schmidt také řekl: „To nepřichází v úvahu.“

A co říká kancléř Merz?

No, nic jsem neslyšel a nic neuslyšíme. My Evropané, my Němci, jsme v ekonomickém úpadku. Zdá se, že jsme rádi, že se ekonomika přeměňuje na válečnou ekonomiku. Mimochodem, válečná rétorika zakrývá mnoho dalších kritických otázek, jako je migrační krize, krize v německé domácí politice nebo náš ekonomický úpadek. Přechod k válečné ekonomice je krátkozraký a nakonec zničí více prosperity, než by mohl vygenerovat. Očekává se, že poskytne ekonomický stimul. Tuto chybu jsme už jednou udělali, ve 30. letech 20. století. Tehdy byli nezaměstnaní také odváděni z ulice prostřednictvím válečné ekonomiky – a v důsledku toho byla země na začátku druhé světové války na pokraji bankrotu.

Co by se tedy podle vás mělo stát teď?

Rusko nezmizí z mapy ani po válce na Ukrajině a zůstane naším sousedem. Musíme – mnohem naléhavěji, než to demonstrují Američané – vést dialog s Rusy! Rusové nechtěli, aby Ukrajina vstoupila do NATO, a nechtěli západní zbraně na svých hranicích. Nechtějí západní vojáky na Ukrajině a chtějí minimální úroveň kontroly nad Ukrajinou jako nárazníkovým státem proti Západu – z jejich pohledu. Stejně jako to chtějí dělat ostatní velké mocnosti podél svých hranic. Proto Američané například intervenovali ve Venezuele. Nechtěli dovolit Číňanům a Rusům, aby se tam politicky a ekonomicky uchytili. V současné době se chovají podobně vůči Panamě a Grónsku. A o to šlo v roce 1962 během kubánské raketové krize. Proto Čína nikdy nepřijme silnější americký vliv na Tchaj-wanu ani v Jihočínském moři. Velmoci si vymezují svá území. Chrání svou bezpečnost a strategické zájmy. A to je geopolitika. Jde o národní bezpečnost, zájmy a moc. Ne o morálku. A jen trochu o mezinárodní právo.

Když se podíváte na současná jednání, máte nějakou naději?

Myslím, že je docela možné, že dojde k příměří. Z toho, co slyším, třístranná jednání probíhají dobře a konstruktivně. Takhle to německá média prezentují. Měl bych však velký problém s tím, aby se Ukrajina stala členem EU. Věřím Američanům, že by na Evropany uvalili bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Ale ve smlouvě o EU máme klauzuli o vzájemné obraně, která je ještě závaznější než smlouva NATO. Pokud Ukrajinu přijmeme, importujeme ruský problém do Evropy. To by mohlo roztrhat Evropu.

Můžeme ještě oživit vztahy s Ruskem?

Není to nemožné. Rusové samozřejmě také musí udělat ústupky. Po roce 1945, kdy bylo zabito asi 27 milionů lidí ve válce a země byla zdevastovaná, si lidé mysleli, že to už nikdy nevyjde. V roce 1955, o deset let později, cestoval Konrad Adenauer na podzim do Moskvy, když Německo na jaře vstoupilo do NATO. Přijel se silnou delegací asi 150 poslanců spolu s poradci z kanceláře kancléře a německého Spolkového sněmu. Konrad Adenauer položil základy nových německo-ruských vztahů. To vedlo mimo jiné k propuštění posledních německých válečných zajatců. Od Willyho Brandta po Angelu Merkelovou měli všichni němečtí kancléři přímou, i když ne vždy bezproblémovou, linii s Kremlem. Vzhledem k našim zájmům se musíme na tuto úroveň vrátit.

sdílet na