Další válka s Íránem nás pravděpodobně všechny zničí

Jsme blíže konci než kdy dříve. Ne konci vlády, systému nebo éry – konci všeho.

Strávil jsem celý život pozorováním patologií Impéria. Mnozí z nás to dělali. Nedobrovolně. Sledoval jsem, jak americká moc drtí lidské bytosti na prach v Iráku, v Afghánistánu, v Libyi, v Sýrii. Viděl jsem trosky Gazy a to, co zůstane, když vojenská síla nespoutaná zákonem nebo svědomím uplatní svou plnou destruktivní kapacitu proti zajatému obyvatelstvu. Viděl jsem přeživší útoků dronů, matky, které sledovaly, jak jejich děti hoří, otce, kteří se s krvácejícíma rukama prohrabávali betonem a hledali těla, která už nikdy nebudou nalezena celá.

Nic, čeho jsem byl svědkem, mě nepřipravilo na to, co nyní věřím, že přijde.

Válka s Íránem, kterou Spojené státy a Izrael metodicky budují, se nebude podobat válkám, které byly předtím. Nebude to okupační válka, válka o změnu režimu ani protipovstalecká akce. Bude to válka, v níž imperiální mocnosti poprvé ve své moderní historii čelí protivníkovi schopnému způsobit existenční škody. A až k těmto škodám dojde – až Tel Aviv bude hořet a americké základny v celém regionu budou proměněny v kouřící krátery – muži vládnoucí ve Washingtonu a Jeruzalémě sáhnou po zbraních, které ukončí všechno.

Jsme blíž jaderné zimě než kdykoli předtím od kubánské raketové krize. Možná blíž než kdykoli předtím. A téměř nikdo to není ochoten přiznat.

Logika kultu smrti

Abychom pochopili, proč se jaderná válka stala nejen možnou, ale i pravděpodobnou, musíme nejprve pochopit povahu sil, které nás k ní ženou.

Sionismus není politické hnutí. Je to kult smrti. Nepoužívám tento termín jako rétoriku ani provokaci. Používám ho jako klinický popis.

Kult smrti je systém víry a praktik organizovaný kolem destrukce. Netvoří. Nestaví. Neživí. Pohlcuje. Ničí. Svůj úspěch neměří rozkvětem života, ale eliminací těch, které označil za nepřátele.

Podívejte se, co Izrael v Gaze za poslední dva roky udělal. Pravděpodobně zabil přes 680 000 lidí. Zničil každou nemocnici, každou univerzitu, každou školu, každou mešitu, každý kostel. Zlikvidoval základní infrastrukturu lidské existence – vodovodní systémy, kanalizace, elektrické sítě. Vytvořil politiku hladomoru. Bombardoval stanové tábory a nazýval je velitelskými centry. Střílel dětem do hlavy odstřelovacími puškami a nazýval to sebeobranou.

Takový modus operandi neodpovídá normálnímu státu sledujícímu legitimní bezpečnostní cíle. Toto je chování entity, která se stala závislou na smrti, která prožívá zabíjení jako naplnění, která nemůže přestat ničit, protože ničení se stalo důvodem její existence.

Stejná patologie postihuje i americké impérium, i když nosí jiné masky. Spojené státy zabily v desetiletích od druhé světové války miliony lidských bytostí. Svrhly desítky vlád. Proměnily celé národy v selhávající státy. Vytvořily ISIS, pak jej bombardovaly, pak se s ISIS spojily a pak znovu bombardovaly. Vyzbrojily eskadry smrti v Latinské Americe, džihádisty v Sýrii a nacisty na Ukrajině. Otrávily podzemní vodu Iráku ochuzeným uranem, což způsobilo nárůst vrozených vad u celé generace.

To nejsou chyby. To nejsou politická selhání. To jsou projevy systému, který se zorganizoval kolem násilí, který si z násilí udělal svůj primární exportní artikl, který se stal natolik závislým na válce, že si nedokáže představit jiný způsob existence ve světě.

Když toto pochopíme – když skutečně pochopíme, že síly, které vedou k válce s Íránem, nejsou racionální aktéři sledující racionální zájmy, ale závislí, kteří hledají svou další dávku zkázy – začneme chápat, proč jaderná válka není jen rizikem, které je třeba zvládnout, ale výsledkem, ke kterému se celý systém neúprosně blíží.

Protivník, kterého nemohou porazit

Írán se liší od všech nepřátel, kterým americko-izraelská osa čelila od roku 1945.

Irák byl rozbitá země, zdevastovaná desetiletím sankcí, s oslabenou armádou a zastaralou protivzdušnou obranou. Libye byla malý národ bez skutečné kapacity promítat sílu za své hranice. Sýrie už v době zahájení intervence byla v občanské válce. Afghánistán byl jednou z nejchudších zemí na Zemi, bráněnou muži s puškami proti supervelmoci se satelity, drony a neviditelnými bombardéry.

Írán nic z toho není.

Írán je národ s 90 miliony obyvatel a rozlohou třikrát větší než Francie. Jeho terén je hornatý, populace vzdělaná a průmyslová základna sofistikovaná. Strávil čtyři desetiletí přípravami přesně na válku, která se proti němu nyní plánuje. Vybudoval síť protivzdušné obrany, která dokáže detekovat a zasáhnout přilétající letadla a rakety. Vyvinul balistické rakety schopné s přesným naváděním dosáhnout jakéhokoli cíle v regionu. Svá jaderná zařízení vybudoval hluboko pod zemí, v horách, chráněná vrstvami hornin a betonu, kterými žádná konvenční zbraň nepronikne.

Ještě důležitější je, že Írán má spojence. Vybudoval to, čemu se říkalo osa odporu – síť ozbrojených hnutí táhnoucí se od Libanonu přes Jemen, Irák a Sýrii – právě proto, že věděl, že tento den přijde. Ačkoli tato síť byla degradována, nebyla zničena. Ansar Alláh stále kontroluje námořní trasy Rudého moře. Irácké milice stále operují. Samotný Írán zůstává nedotčen.

Dvanáctidenní válka v roce 2025 ukázala něco, co imperiální mocnosti stále plně nepochopily: Írán dokáže oplatit úder. Jeho rakety dokáží proniknout izraelskou protivzdušnou obranou. Jeho drony dokáží dosáhnout svých cílů. Jeho armáda není tou prázdnou silou, kterou američtí propagandisté ​​po celá desetiletí popisují. Je skutečná a je schopna způsobit skutečné škody.

Tohle je noční můra, která nedává plánovačům v Tel Avivu a Washingtonu v noci spát. Ne proto, že by je Írán napadl, ale že když zaútočí na Írán, Írán prostě nepřijme údery a nezhroutí se. Írán bude bojovat. Írán způsobí oběti. Írán zničí věci, které nelze snadno nahradit.

A co pak?

Muži, kteří by raději spálili svět

Ti, kteří vládnou Izraeli a Spojeným státům, nikdy nezažili porážku. Nikdy nepoznali, jaké to je prohrát válku. Nikdy nemuseli akceptovat, že jejich moc má své meze, že existují místa, kam se nemohou dostat, nepřátele, které nemohou zničit, a výsledky, které nemohou diktovat.

To není maličkost. To je klíčový fakt, který činí jadernou válku spíše pravděpodobnou než pouze možnou.

Normální lidské bytosti se přizpůsobí, když čelí porážce. Vyjednávají. Dělají kompromisy. Nacházejí způsoby, jak zachovat to, co se zachovat dá, a zároveň akceptují to, co bylo ztraceno. Takto fungovala většina lidských dějin. Říše vznikají, říše padají, život jde dál.

Ale lidé, kteří ovládají americké a izraelské válečné stroje, nejsou normální lidské bytosti. Po celá desetiletí byli vybíráni pro svou ochotu páchat násilí bez výčitek svědomí. Byli povyšováni pro své nadšení pro ničení. Byli odměňováni za svou neschopnost cítit empatii, za opovržení lidským životem, za svou schopnost nařizovat zvěrstva a poté klidně spát.

Klinicky řečeno, jedná se o psychopaty. Ne v hovorovém smyslu slova, tedy pouze kruté nebo nebezpečné, ale v přesném psychologickém smyslu: o jedince, kteří postrádají schopnost empatie, kteří nepociťují vinu ani stud, a které motivuje výhradně honba za mocí a potěšení z nadvlády.

Když takoví jedinci čelí vyhlídce porážky, nepřizpůsobí se. Nevyjednávají. Eskalují. Raději zapálí svět, než aby přiznali, že prohráli.

Tohle není spekulace. Tohle je pozorování. Benjamina Netanjahua sledujeme už tři desetiletí. Viděli jsme, jak ničí každý mírový proces, sabotuje každé jednání, zavraždí každého vůdce, který by mohl umožnit kompromis. Viděli jsme, jak si znovu a znovu a znovu vybírá válku místo míru, smrt místo života, destrukci místo budování. Takový je. Tohle dělá. Nepřestane, dokud ho něco nezastaví.

A co Donald Trump…?

Viděli jsme, jak odděluje děti od rodin a zavírá je do detenčních center. Viděli jsme, jak omilostňuje válečné zločince a na Twitteru vyhrožuje jadernou válkou. Viděli jsme, jak chválí diktátory, útočí na novináře a lže s patologickou nutkavostí, která naznačuje, že už nezná rozdíl mezi pravdou a lží. Sledovali jsme, jak unesl hlavu státu a chlubí se tím v televizi, když prohlašuje, že Amerika bude Venezuelu „řídit“, dokud nebude možné zařídit nějaký blíže neurčený přechod.

To jsou muži, kteří budou mít prsty na jaderném tlačítku, až Írán odpoví na nadcházející útok. To jsou muži, kteří se v hodinách poté, co Tel Aviv zasáhnou íránské rakety, rozhodnou, zda zareagují konvenčními zbraněmi, nebo něčím jiným.

Věříte jim, že se rozhodnou pro zdrženlivost? Věříte jim, že přijmou porážku? Věříte jim, že upřednostní přežití lidské civilizace před vlastním egem?

Já ne.

Co znamená jaderná zima

Dovolte mi popsat, co jaderná zima vlastně znamená, protože si myslím, že většina lidí to neví.

Jaderný konflikt mezi Izraelem a Íránem by nezůstal omezený. Spojené státy by zasáhly. Rusko by potenciálně také mohlo zasáhnout. Pákistán, jakožto jaderně vyzbrojený klientský stát USA, by mohl být vtažen do služby imperiálním cílům. Čína by se musela rozhodnout, zda zareaguje – ale s největší pravděpodobností se tak nestane. Dynamika eskalace jaderné války je taková, že to, co začíná jako „omezený“ konflikt, se rychle stává neomezeným.

Ale stačily by i dvě bomby. Ne dvě stě. Ne padesát. Dvě. Dnešní termonukleární zbraně jsou tisíckrát silnější než ty, které spálily Hirošimu a Nagasaki. Dvě z nich, odpálené s odstupem několika týdnů, by stačily ke změně globálního klimatu tak, že by zabily miliardy lidí.

Samotné exploze by zabily miliony lidí. Ohnivé bouře by zabily další miliony. Radiace by otrávila zemi a vodu po celé generace. Ale to nejhorší by mělo přijít potom.

Kouř, saze a popel z hořících měst by stoupaly do stratosféry a šířily se po celé zeměkouli. Blokovaly by sluneční světlo. Teploty by klesly. Úroda by selhávala. Vegetační období na severní polokouli by se zkrátilo o několik měsíců, možná by úplně zmizelo. Produkce potravin by se zhroutila.

Během jednoho roku by na Zemi neexistovalo žádné fungující zemědělství. Během dvou let by neexistovaly žádné fungující vlády. Během pěti let by se lidská populace snížila o 90 procent nebo více.

Ti, kteří přežili počáteční výměnu – lidé v odlehlých oblastech, lidé se zásobami jídla, lidé se zbraněmi k sebeobraně – by se ocitli ve světě bez elektřiny, bez léků, bez práva, bez jakýchkoli systémů, které umožňují organizovaný lidský život. Ocitli by se ve světě putujících band, znásilňování, vražd a hladovění, v naprostém kolapsu všeho, čemu říkáme civilizace.

Tohle není sci-fi. Tohle je vědecký konsenzus o tom, k čemu by vedla velká jaderná výměna. Tohle riskují muži v Tel Avivu a Washingtonu pokaždé, když eskalují směrem k válce s Íránem.

Volba před námi

Často se mě ptají, co se dá dělat. Ptájí se mě na naději, na akční plány, na cestu vpřed.

Nemám jednoduché odpovědi. Síly, které nás ženou k jaderné válce, jsou obrovské a síly, které se jim staví proti, jsou slabé. Protiválečné hnutí ve Spojených státech je stínem toho, co bylo během války ve Vietnamu. Mezinárodní instituce, které by mohly omezit americkou a izraelskou agresi, byly systematicky zbaveny financí a delegitimizovány. Alternativní mocenská centra – Rusko, Čína – neprojevila žádnou ochotu riskovat konfrontaci s impériem na obranu jeho obětí.

A přesto nemohu radit zoufalství, protože zoufalství je kapitulace a kapitulace je spoluúčast na tom, co by mohlo přijít.

Mohu říct toto: Jediné, co kdy omezovalo imperiální mocnosti, byla hrozba skutečných důsledků. Ne morální argumenty – nemají žádnou morálku. Ne právní argumenty – učinili se imunními vůči zákonu. Ne protesty – naučili se protesty ignorovat. Pouze důsledky.

To je jediný jazyk, kterému impérium zřejmě rozumí. To je jediná věc, která ho nutí se zastavit. Ne naše slova, ne naše pochody, ne naše hlasy – ale vyhlídka na skutečné, materiální a bolestivé důsledky za jeho činy.

Pro ty z nás na Západě je otázkou – jaké důsledky? Odpověď není jednoduchá a v mnoha jurisdikcích není legální o tom otevřeně diskutovat. Řeknu ale toto: Populace, která bez jakéhokoli odporu dovolí své vládě pochodovat vstříc jaderné válce, je populací, která si zvolila vlastní zničení.

„Zbytky“ na Západě, jak je nedávno nazval Laith Marouf, tráví čas vytvářením pečlivé kritiky íránské vlády, ke každému prohlášení o solidaritě přidávají upozornění a výhrady a předvádějí svou sofistikovanost publiku, které neexistuje. Nechápou, že jenom na Titaniku přestavují lehátka. Nechápou, že se loď potápí, že voda stoupá, že jejich pečlivé rozlišování mezi přijatelnými a nepřijatelnými formami odporu nebude mít žádný význam, až začnou padat bomby.

Vládne nám kult smrti. Kult smrti připravuje svou poslední oběť. A my všichni – každý z nás, v každé zemi, na každém kontinentu – jsme potenciálními oběťmi této oběti.

Jedinou otázkou je, jestli zmizíme potichu.

Temnota před námi

Končím tam, kde jsem začal: s vědomím, že to, co popisuji, může být nevyhnutelné.

Logika impéria směřuje ke zkáze. Logika sionismu směřuje ke zkáze. Psychologie lidí u moci směřuje ke zkáze. Dynamika eskalace, jakmile začne válka s Íránem, směřuje ke zkáze.

Strávil jsem život vírou, že lidské bytosti se mohou změnit, že systémy lze reformovat, že se oblouk dějin ohýbá směrem ke spravedlnosti. Sledoval jsem, jak se tato víra rok od roku rozpadá, zvěrstvo za zvěrstvem, až zbývá něco, co je spíše svědectvím než nadějí.

Možná to stačí. Možná už zbývá jen jasně vidět, pojmenovat, co se děje, odmítnout pohodlné lži, které umožňují spoluúčast. Možná jedinou důstojností, která nám je nyní k dispozici, je důstojnost říkat pravdu v době všeobecného klamu.

Ti, kteří nám vládnou, nejsou jako my. Nemilují to, co milujeme my. Nebojí se toho, čeho se bojíme my. Neváží si toho, čeho si ceníme my. Zorganizovali si životy kolem moci a nadvlády a nepřestanou, dokud nebudou sami zastaveni.

Pokud je nezastavíme, stáhnou nás všechny do temnoty.

Světla, která zhasla nad Caracasem – ta světla se dají zhasnout všude. Temnota, kterou tam vytvořili, se může šířit. Už se šíří, mocenskými síněmi, válečnými místnostmi, bunkry, kde muži s mrtvýma očima uvažují o nemyslitelném a považují to za přijatelné.

Jsme blíže ke konci než kdy dříve. Ne ke konci vlády, systému ani éry – ke konci všeho. Konec měst, farem, nemocnic a škol. Konec hudby, literatury a umění. Konec dětí hrajících si v parcích, starých párů procházejících se ruku v ruce, všech malých a obyčejných věcí, které dělají lidský život lidským.

Kult smrti připravuje svůj poslední obřad. Kněží zkázy si oblékají svá roucha. Oltář se připravuje.

A většina z nás stále předstírá, že je všechno normální, že zítra budou zprávy jiné, že to určitě, ale určitě někdo zastaví, než to zajde příliš daleko.

Nikdo nás nezachrání. Jediní, kdo to může zastavit, jsme my sami. A je už velmi, velmi pozdě.

– Karim

zdroj: BettBeat, Spirit of Free Speech

sdílet na