Trpaslík hrozící obru zůstane sám, když se obr ožene

Každý stát se může spoléhat jen a jedině sám na sebe a na vlastní síly. V nebezpečí platí tato zásada dvojnásob. V průběhu války Západu proti Ruské federaci, která horkou formou probíhá s využitím kyjevského režimu, a tím pádem i Ukrajiny od února 2022, se stalo zvykem figur ve vládách zejména velmi malých a vojensky v podstatě bezbranných států NATO/EU hrozit silou největší jaderné mocnosti planety, Ruské federaci.

Těžko se může v politice a v mezinárodních vztazích objevit něco více politováníhodného a směšného, než když trpaslík hrozí obru silou. Biblický efekt Davida s Goliášem se ve válečných konfliktech objevuje tak vzácně, že představuje v podstatě vzácnou výjimku.

Trpaslík, který hrozí obru v domnění, že se může v houfu jiných trpaslíků kdykoliv ukrýt pod ochranu jiného obra, jestliže se po něm ten obr, kterému on sám hrozí, ožene, zjistí skoro vždy, že nakonec stojí proti mohutnému soupeři úplně sám. Neexistuje snad menší záruka pomoci, než jakou představuje článek 5 Washingtonské smlouvy, tedy zakládacího dokumentu útočného vojenského seskupení zvaného NATO.

NATO totiž není obranná aliance, jak se lživě tvrdilo a tvrdí státům, které jsou zvány či nuceny do aliance vstoupit, ale jedná se výhradně o nástroj zajišťující plynutí obrovských zisků na konta členů vojensko-průmyslového komplexu, především toho ve Spojených státech, ale i v některých dalších zemích Západu. Takto NATO svým jednáním vyrábí z ničeho hrozby, díky kterým pak vysvětluje a zdůvodňuje svoji velká rizika plodící existenci. A tak především slouží imperiálním mocnostem Západu k udržení jejich hegemonie. Proto se NATO angažuje výhradně jen v zájmu těchto několika mocností, na prvním místě hlubokého státu v USA.

Jinými slovy rozhoduje o svém konání či nekonání na základě potřeb západních oligarchických struktur. Tudíž odměřuje aktivity výhodností či naopak nevýhodností, ziskovostí, ztrátovostí, a samozřejmě při důkladném zvážení rizik, která by podstupovaly především Spojené státy, případně i jiná země, na které hlubokému státu ve Washingtonu záleží. Struktury sídlící v hlavním stanu NATO, v Bruselu, pochopitelně nerozhodují vůbec o ničem podstatném. Možná o nákupu dopisních papírů, kancelářských spon, kalendářů a reklamních předmětů. Vše rozhodující přichází z Washingtonu. S Washingtonem na věčné časy a nikdy jinak…

Je zcela bez nejmenších pochyb, že vyvolání válečného konfliktu s jadernou, ale i jinak dobře vyzbrojenou Ruskou federací, mající obrovské domácí zdroje, představuje také pro samotné Spojené státy obrovské riziko vlastního zničení. Tedy něco, co Washington zcela jistě nepodstoupí kvůli žádnému členskému státu NATO/EU. Musel by mít záruky, jaké v jaderném konfliktu se stejně silným soupeřem dostat nemůže. Je proto mnohem snazší hodit spojence, na jakém příliš nezáleží, přes palubu a omezit se na „model Ukrajina“, tedy na „všestrannou podporu“ a „nerozborné přátelství“, na hrozby, vrhání sankcí, dodávky zbraní, tedy na vynikající byznys, a na počítání mrtvých, kteří ale nejsou „našimi mrtvými“, které by domácí veřejnost neodpustila.

Ve středu 29. října zazněla z malé Belgie výhrůžka Ruské federaci dokonce, dalo by se říci, už extrémně disproporční vzhledem k vojenskému potenciálu této země s rozlohou 30 tisíc kilometrů čtverečních a necelými dvanácti miliony vesměs mírumilovných a po zatažení do války netoužících obyvatel.

Belgický ministr obrany, Theo Francken, měl nejspíš sen, ve kterém se mu zdálo, že je Alexandr Makedonský, neboť pravil, že NATO vymaže Moskvu z mapy, pokud by snad ruský prezident Vladimir Putin zaútočil na Brusel. Ano, Francken se skutečně cítí být součástí NATO. Věří v NATO. Chybí mu zkušenost a chybí mu historický rozhled. Chybí mu tedy úplně všechno, co by mělo být nezbytné pro výkon ministerské funkce.

Tento tedy zjevně hodně nezkušený belgický ministr se nejspíš cítí v bezpečí, když se na území Bruselu a v nedalekém Monsu rozkládá hlavní sídlo Severoatlantické aliance, nad nímž spatřuje vznášet se obří baldachýn americké vojenské síly. Tam se belgický ministr obrany cítí v bezpečí a z tohoto svého domnělého bezpečí, jež nemá ničím zaručeno, hrozí Moskvě, že ji vymaže z mapy.

Bylo by to samo o sobě ohromně k smíchu, kdyby to nebylo už o osudu evropské civilizace. Možná Theo Francken jako malý chlapeček chodíval s tatínkem na procházku a drže se ho za ruku hrozil pěstičkou starším klukům. Jenomže, zde je velký rozdíl. Tatínek by jistě chlapečkovi pomohl, neboť má k němu citový vztah. Spojené státy jako vlastník, správce, finančník a ředitel NATO v jednom, mají citový vztah pouze ke své moci a ziskům. Jistě, zde jsou jejich city ohromující. A některé další členské státy aliance na tom nejsou z hlediska od nich očekávaného altruismu příliš jinak.

Západní spojenectví je obecně vůbec velice diskutabilní. Mnichov 1938 by mohl sloužit jako vzorová výkladní skříň kvality západního spojenectví. A to nejspíš už jednou provždy. Členské státy NATO ve skutečnosti nejsou vůbec zavázány k automatické ozbrojené pomoci nikomu, ani sobě navzájem. V éře jaderných zbraní totiž mohou být samy vystaveny totálnímu zničení. Zde si každý dobře rozmyslí, jestli vstoupí do války, v níž může být za několik minut zcela zničen. NATO nebo jeho „koalice ochotných“ jsou úspěšné, pokud vedou své četné nevyprovokované agrese vůči vojensky i ekonomicky slabým státům. Ale ani v těchto zbabělých výpravách hodných odsouzení nemají úspěch zaručen. Viz Afghánistán.

Belgického ministra, jenž zřejmě co do kompetentnosti představuje současný západoevropský standard, nejspíš vůbec nenapadlo, že k vymazání Moskvy z mapy mají prostředky pouze Spojené státy, a to samozřejmě se stoprocentní jistotou paralelního vymazání New Yorku, Washingtonu a dalších měst na východním pobřeží Spojených států. Stál by Brusel, i jako sídlo NATO a EU, Washingtonu za toto riziko? A kdyby snad měla být vymazána Moskva z mapy, jak hrozí ministr velice malého a vojensky bezbranného státu (většina států NATO je na tom z hlediska vojenských kapacit stejně), nejspíš by se tak nestalo bez paralelního vymazání z mapy hned několika hlavních evropských měst na Západě kontinentu. Budou chtít přesně toto riskovat v Berlíně, Paříži, Londýně nebo i jinde svým aktivním zapojením do obrany „spojence“ z NATO? 

Naposledy vymazáváním některého města či země z mapy vyhrožoval asi Adolf Hitler, a to zvláště ke konci války, když mu jeho generálové hlásili jednu vojenskou porážku za druhou. A blížící se divize Rudé armády k Berlínu. Tehdy se německý vůdce stával nepříčetným, třásly se mu ruce a hrozil a hrozil. A dával střílet své generály. Odkud ale pramení bojovná nepříčetnost vládních figurek v malých státech, které jsou téměř bez armády, je možná otázka pro psychologa či pro psychiatra. Jisté je, že nejvíce Rusku hrozí vládní postavy z Litvy, Estonska, Lotyšska, Finska, Dánska, dokonce i z České republiky v neblahé éře Fialy a Pavla, která, ve Fialově případě, právě končí a v případě Pavla skončí za cca dva roky. Kéž by to ale tak dlouho netrvalo!

Kdykoliv některý představitel malého a vojensky slabého státu hrozí silou Rusku, měla by mu možná vytanout na mysli slova britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který v roce 1938 vyslovil tyto věty: „Jak je to hrozné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic…“  Myslel tím Československo. Podobně se týž britský politik o rok později vyslovil i o případné pomoci Polsku. Tázal se „zda se Britové mají kvůli malé zemi v zahraničí, jako je Polsko, zaplést do války“. Podobně budou uvažovat ve Washingtonu v případě, že se dostane do konfliktu s velkou jadernou mocností takový členský stát, jehož obětování bude představovat pro Washington, tohoto majitele NATO, menší riziko než jaderná válka. Nebo třeba i zisk? Na charakter velmoci, prosím, nesázet ani cent!

Proto moudrý politik, nejenom ten ve velice malých zemích, ale i v těch o něco větších a o málo vyzbrojenějších, udělá nejlépe, když odolá hloupé a směšné touze předvádět svaly, jaké mu nenarostly, a raději provede inventuru vlastních vojenských sil. A teprve na základě zjištění, že sám disponuje přinejmenším stejným jaderným potenciálem jako Ruská federace a stejně početnou armádou se skutečnou bojovou zkušeností z velké války, zváží svoje slova.

V případě konfliktu totiž jiné síly, než ty vlastní mít docela určitě nebude. A to ani, když se do konfliktu s Ruskem dostane ve službách hlubokému státu. Ten mluví jen řečí peněz a moci, jinému jazyku nerozumí. Žádný vděk, žádné uznání a už vůbec ne nějaký smysl pro právo, spravedlnost a pro povinnost. Nic než moc a peníze!

Takto je na tom v podstatě celý imperialistický, (neo)koloniální a militaristický Západ vystupující pod žertovným pseudonymem „liberální demokracie“ či „neoliberální demokracie“. Je proto vždy lépe spoléhat se na vlastní soudnost a jedině na vlastní síly. Tedy nedopouštět se výroků, za kterými nestojí a ani stát nemůže reálná síla. Jsi-li sám silný, tedy třeba i vyhrožuj. Jsi-li ale slabý, hledej raději spolupráci a mírové soužití. V boji zůstaneš sám a mnohonásobně silnějšímu protivníku stoprocentně podlehneš. Ti, kteří vehnali Ukrajinu do války s Ruskem, věděli dobře, že to bude její konec. Jenomže oni chtěli peníze, strašně moc peněz. Jsou posedlí hegemonií a nemocní lačností peněz, a tak Ukrajinu cynicky odsoudili.

Nezkušený belgický ministr Theo Francken, který nejspíš nemá ani tušení o tom, jak hořce a po krvi chutná válka, by si měl asi nechat poslat filmové záběry ze současné palestinské Gazy, kterou v podstatě skutečně vymazalo z mapy izraelské bombardování. Nebo z Drážďan z roku 1945, které bez ohledu na civilisty vymazalo z mapy anglo-americké bombardování. Či obrázky následků dvojího masivního konvenčního bombardování Tokia Američany a z Hirošimy a Nagasaki, kde Američané už použili jaderné zbraně.  Nebo i dobové obrázky z Vietnamu a z Bělehradu, rovněž dílo západního bombardování civilních objektů.

Je skutečně velkou škodou, že se tak snadno zapomnělo na druhou světovou válku, že se nepřipomínají její hrůzy a zatajují se hrůzy amerických nevyprovokovaných agresí vedených po skončení této války. Lidé, a týká se to i politiků, takto vlastně nevědí o válce vůbec nic. Znají ji asi jen z počítačových simulací a her. Kdyby měli alespoň nějaké ponětí o tom, jak odporně chutná válka a co riskují v případě, že hloupými provokacemi v cizích službách rozzuří jaderného obra, nechali by si zajít chuť hrozit někomu vymazáváním z mapy.

Francken se tímto hloupým a neodpovědným výrokem zařadil po bok Kaji Kallasové, Mette Frederiksenové, Alexandra Stubba a dalších generálů bez armád. A to není rozhodně žádné vítězství.

Ivo Šebestík
https://noveslovo.eu/komentare/trpaslik-hrozici-obru-zustane-sam-kdyz-se-obr-ozene/

sdílet na