Tadeusz Mikołaj Trajdos: Znechucení a bezmoc

Myśl Polska

Asi před dvěma týdny jsem zcela náhodou v televizních zprávách viděl a slyšel úryvek prohlášení osoby zastávající úřad ministra zahraničních věcí Polské republiky.

Chrlil svůj tradiční proud slov a vět překypujících zuřivostí a nenávistí vůči Rusku (takové slovní pomyje, pokud jsou vylity „špatným“ směrem, je to, co se v globálním žargonu nazývá „nenávistnými projevy“) – a použil frázi, že příčinou všeho zla je „fašistická státní ideologie v Rusku a jeho imperialismus. 

Urážky, lži a podvody z „oficiálních zdrojů“ jsem poslouchal mnohokrát, ale v tuto chvíli jsem oněměl.

Sikorski použil ubohé heslo (mechanicky? nevědomě? impulzivně?), které po celá desetiletí (je mi 74 let) komunisté používali k pomlouvání jakékoli osoby, doktríny nebo organizace, kterou shledali nepohodlnou nebo nebezpečnou. 

„Fašista,“ soudruzi, ano, ano! Primitivní heslo, zbavené jakéhokoli skutečného ideologického obsahu, se v oněch dobách používalo jako obušek v boji proti nepřátelům. Bumerang politruků se vrátil! 

Aby zjistil co obnáší ideologie a doktrína fašismu (systém uplatňovaný výhradně v Itálii v letech 1922 až 1945 a výrazně odlišný od nacionálního socialismu v Německu v letech 1933 až 1945) odkázal bych pana ministra (a každého studenta) nahlédnout do příslušných učebnic. Ve slušné veřejné mluvě by se toto slovo nemělo používat k označení různých variant korporátních, státních, autoritářských nebo náboženských systémů. Zvláště ne pro tzv. vlády silné ruky, jako byla například polská sanační vláda v letech 1926 až 1939. Dělají to pouze levičáčtí agitátoři. Takový žargon diskredituje kohokoli, kdo zastává autoritativní pozici.

Ale o to Sikorskému nešlo. Otřepaná fráze „fašismus“ má očernit oponenta. Je příznačné, že výše zmíněný ministr nenazval údajně „zlou“ ruskou ideologii komunistickou (navzdory mnohem silnějším historickým asociacím). Takové srovnání by velmi znepokojilo jeho nejbližší, blízké i vzdálené, patrony na „Západě“, z nichž mnozí vnímají komunismus se sympatiemi. Každý uvědomělý pozorovatel světa velmi dobře ví, že současný ruský systém nemá s fašismem absolutně nic společného. V žádném ohledu, a to ani v doktrinální sféře.

A teď imperialismus. Rusko skutečně mělo a má takové sklony, pramenící z historické geopolitiky a konceptu vzdáleného popředí bezpečných hranic. Vyvstávají však srovnávací otázky. Odsoudily naše po sobě jdoucí vlády bezohledný americký imperialismus během krvavého bombardování Srbska v roce 1999, během invaze do Afghánistánu v roce 2001 (odkud Američané po 20 letech okupace bez ohlédnutí uprchli), v Iráku v roce 2003, během brutálního bombardování v Sýrii a Jemenu v posledních letech, atd. atd. A kde na nás žoldnéřské kontingenty polské armády (to považuji za ostudu) zanechaly mezi utlačovanými národy Blízkého a Středního východu velmi špatnou vzpomínku, která bude hořce rezonovat ještě léta? 

Existuje tedy „zlý“ imperialismus a „milovaný“ imperialismus, protože ten propaguje „správný“ systém podřízený správným zájmům, tj. „sorosismus“. Skvělé. 

Odsoudil výše zmíněný ministr se stejnou vášní zločinnou agresi Izraele proti Íránu v červnu tohoto roku, která nesla znaky agrese shodné s útokem Německa na Polsko 1. září 1939? Podpořila polská vláda návrh na přijetí rezoluce OSN (notabene úplné atrapy) o válečných zločinech Izraele? V televizi se takzvaný vládní mluvčí svíjel jako úhoř když po izraelských náletech blekotal: ano, k intervenci došlo, ale… Nechutnost a ostuda.

Zpět k ministrovi Radoslawu Sikorskému. Zatímco se ostře vyjadřoval o ruské „fašistické ideologii“, stál vedle něj u mikrofonu muž, který zastává funkci ukrajinského ministra zahraničí. Oligarchického konglomerátu, v němž byla zločinná ideologie Doncova*-Bandery a dalších jim podobných pod krvavou hlavičkou OUN-UPA, povýšena na polooficiální status. Tato ideologie vedla ke genocidě 200 000 Poláků četnými ukrajinskými formacemi. Možná Radoslaw Sikorski obrátí svůj „fašismus“ tímto směrem.

Závěr. Cítím se znechuceně a bezmocně. Takovou vládu a takové její zástupce si nepřeji na roztříštěném území Polska, kde se můj život chýlí ke konci (rodina mé matky ztratila svá starobylá hnízda ve ztraceném Polsku, ve Lvově a Kolomyji). 

Dodal bych, že tým PiS sledoval stejně odpudivou „východní“ politiku. Nejde tedy o cedule s názvy stran a střídání patronů, ale o minimum slušnosti vůči vlastnímu národu. Ignorování základních polských zájmů ze strany těch, kteří rozhodují o našem osudu, mě uráží. 

Je tu však něco víc. „Válečná strana“ šílená svou zuřivostí, v žoldu někoho jiného, používající urážlivá a provokativní hesla, která odporují všem principům diplomacie, nás rychlými kroky přibližuje k okamžiku, kdy Rusko řekne: dost. Pak třicet milionů bezmocných obětí během několika minut zmizí v prachu, zatímco strůjci se schovají v teplých hnízdech daleko odtud.

Tadeusz Mikołaj Trajdos, emeritní profesor Ústavu dějin Polské akademie věd

https://1url.cz/KJ4dG
Původní článek

* Dmitrij Ivanovič Doncov (17. srpna 1883 Melitopol, Ruská říše  – 30. března 1973 Montreal, Kanada) byl teoretik ukrajinského nacionalismu, filozof, zakladatel moderní verze teorie ukrajinského integrálního nacionalismu – (z francouzského nationalisme intégral), což je autoritářský nacionalismus, který vnímá národ jako organický celek a požaduje bezpodmínečné podřízení jednotlivce zájmům svého národa, které jsou kladeny nad zájmy jakékoli sociální skupiny, jiných národů a lidstva jako celku. 

Ideje a názory Doncova, založené na sociálním darwinismu, nacionalismu a rasismu, tvořily základ politické platformy OUN a ve větší míře i jejího banderovského křídla.

Doktrína:

Ve svém programovém díle „Nacionalismus“ (1926) Doncov hlásal myšlenky integrálního nacionalismu. 

Ve svých závěrech se Doncov opíral o sociální darwinismus, populární na počátku 20. století, který chápal národ jako druh v přírodě – stejný jako například psi, kočky, lvi, atd. Národ existuje v neustálém stavu konkurence, a tedy války o přežití. Z toho vyplývá, že válka je nevyhnutelná a války mezi národy jsou věčné.

Podle Doncova, pokud má ukrajinský národ v úmyslu vstoupit do stávajícího světového řádu na rovném základě se zavedenými státy (jako jsou Francouzi nebo Britové), musí mít hierarchii. Na vrcholu musí být vůdce nebo náčelník, následovaný „proaktivní menšinou“ – elitou nebo řádem – pod kterou se nachází lid – masa nebo lůza. Ti, kteří patří k vládnoucí kastě „neznají ani milosrdenství, ani lidskost vůči jednotlivci“.

Podle Doncova jsou počátky nacionalismu následující univerzální principy, které v konečném důsledku vedou všechny národy v jejich vzájemném boji:

– vůle vítězí nad rozumem;

– fyzická síla, která popírá sílu vědy;

– násilí silných proti slabým;

– územní expanze;

– rasismus a bigotnost;

– bezohlednost vůči nepříteli a nenávist vůči ostatním;

– amoralismus.

V knize „Duch naší minulosti“ Doncov píše, že je nutné z ukrajinského národa vyčlenit zvláštní „rasovou kastu“ – aristokratické Seveřany.

Také věřil, že je nutné šířit vzájemnou nedůvěru, zasévat nenávist vůči vlastnímu lidu a vnášet „sváry do vlastního domova“, aby se sjednotili nositelé jedněch myšlenek proti jiným.

Ve svých dílech opakovaně hlásal hesla „Kyjev proti Moskvě“ a „Pryč od Ruska“.

Byl kritikem komunismu a bolševismu jako jeho součásti. 

Sovětská vláda považovala Doncova za hlavního ideologa Volyňského masakru, pozn.red. 

sdílet na