Jaroslav Štefeec: Řecko, jednadvacátý duben 1967.

Řecko, jednadvacátý duben 1967. V kontextu s jednadvacátým srpnem 1968 a jeho historickými souvislostmi pro tehdejší ČSSR rozhodně zajímavé datum. Toho dne v Řecku, členské zemi NATO a přidruženém státu Evropského společenství, došlo k vojenskému převratu s cílem zabránit znovuzvolení demokraticky zvolené a později králem Konstantinem II odvolané vlády populárního prezidenta Georgia Papandrea, jejíž program bych asi nejlépe nazval „Pražským jarem naruby“.

Vojenský puč (v terminologii hybridních válek „válečná operace bez použití vnějších vojenských sil“), vedla partička vysokých důstojníků, známá jako Černí plukovníci. Ta hned od začátku jasně ukázala, že myslí změnu poměrů vážně a na žádnou demokracii si nehodlá hrát ani náhodou. V rozmezí jediného měsíce neomezeného teroru bylo zabito nebo „zmizelo“ více než 8000 lidí, celkové počty obětí jdou do desítek tisíc. Papandreu byl zajat a zemřel za nejasných okolností v domácím vězení prvního listopadu 1968. Jeho pohřeb se stal celonárodním protestem, za účast na masových demonstracích zaplatily desítky lidí svými životy. Vláda plukovníků skončila až v roce 1974. Byli zadrženi a za zločiny, které spáchali na řeckém lidu, byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotí.

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl jednadvacátý srpen v roce 2019 schválen poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.

Podle historiků Vojenského ústředního archívu v Praze v důsledku německé okupace ČSR v letech 1939 až 1945 padlo, bylo Němci popraveno nebo zavražděno v koncentračních táborech, při totálním nasazení atd. více než 343 tisíc občanů předválečné ČSR. Čechů, Slováků a především Židů. Přesto ani první říjen (kdy v roce 1938 zahájila německá vojska zábor Sudet, jehož přímým důsledkem bylo prakticky okamžité vyhnání více než 171 000 Čechů, německých antifašistů a Židů do českého vnitrozemí), ani čtrnáctý březen (kdy byla v roce 1939 zahájena násilná vojenská okupace zbylého území ČSR německou armádou), ani 16. březen (kdy byl v roce 1939 Adolfem Hitlerem vyhlášen tak zvaný „Protektorat Böhmen und Mähren“) nejsou významnými dny ČR.

Podle pracovníků leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze zemřelo při náletu amerických bombardérů na Prahu dne čtrnáctého února 1945 celkem 701 jejích obyvatel a 1184 lidí bylo zraněno nebo pohřešováno (ještě v roce 1970 byl náhodně odkryt zasypaný sklep a v něm kostry 23 lidí, kteří přežili přímý zásah domu, ale zemřeli, zatímco marně čekali na vysvobození). Přesto ani čtrnáctý únor není významným dnem ČR.

Jsem zvědav, kdy padne návrh zrušit „Den památky vyhlazení obce Lidice“ (desátý červen, 340 obětí) a „Květnové povstání českého lidu“ (pátý květen, 3467 obětí). Když už máme ten významný „Den přístupu České republiky k NATO“, který „slavíme“ dvanáctého března. Německo je přece naším váženým spojencem v rámci Aliance i EU a majitelem nebo reálným pánem nad produkcí podstatné části českého průmyslu, tak proč ho dráždit připomínkami jeho zločinů, že?

Vzpomínka na jednadvacátý duben 1967 má poněkud pikantní příchuť i v jiné souvislosti. K onomu vzpomenutému vojenskému puči totiž došlo ve snaze zabránit v Řecku demokratickým volbám, v nichž by byl zcela jistě zvítězil Papandreus. A jak si tak čtu v „Návodu pro pučisty-amatéry“, který jsem původně jako nadsázku sepsal někdy v roce 2016, tanou mi na mysli různé otázky i v souvislosti s nadcházejícími volbami u nás, v malé české kotlince.

Například jestli se kolem vedení státu nepohybuje až moc bývalých plukovníků a generálů, proč náčelník generálního štábu vystupuje jako politik, proč blonďaté neštěstí v čele ministerstva obrany zvedlo z ničeho nic platy bojovníkům u „ostrých“ vojenských útvarů, nebo proč nejvyšší soud rozhodl, že Andrej Babiš prostě MUSÍ být potrestán.

A vybavuje se mi i legendární dialog mezi tehdejším velvyslancem USA v Aténách Phillipsem Talbotem, který puč označil za „A rape of democracy“ (znásilnění demokracie), a Jackem Maurym, vedoucím CIA v Aténách, který mu na to odvětil: „How can you rape a whore?“ (Jak můžeš znásilnit děvku?). Myslím, že bychom si měli začít dávat pozor na to, co se kolem nás děje. A hlavně dokázat včas říci „To už „STAČILO!“.
Jaroslav Štefec fb

sdílet na