TENTO HROZIVÝ PRO BLÍZKÝ VÝCHOD KLÍČ …

Galymatyáš na Blízkém Východě má zdaleka nejen dnešní příčiny, ale jeho kořeny, které jsou velmi často zneužívány, sahají nejspíše až za „biblické doby“. Styl života, náboženství, neustálý pohyb obyvatelstva – zcela určitě tak nezvyklý oproti nám – krevní msty, nenávist, spojenectví přesahující často celou historickou epochu, zkrátka přivádím malinký kousíček k lepšímu pochopení situace. A nepřímo z toho „trčí“ i důvody nejednotnosti, kdy třeba genocidu v Palestině tam mnozí přijímají s naprostým klidem. Tedy dokud se nezačne týkat jich osobně. Až se nabízí to nesmrtelné, v poněkud malinko jiné variantě: „Mlčel jsem, když přišli pro komunisty, mlčel jsem když zavírali sociální demokraty a pak jsem se divil, když přišli i pro mne“!          Peter 008

Historické oříšky

Epigraf: „Jediné poučení, které je možné získat z historie je, že lidé z historie nezískávají žádné poučení.“ (Bernard Shaw)

‘Asabíja! (kmenová soudržnost). Zaznělo. A krvavý upír Bibi okamžitě přestal bombardovat provincii al-Suvajda a skokem odvedl do civilu oblečené izraelské drúzy z IDF zpět do kasáren. Zatajil se. Pozoruje. S velkým znepokojením hledí na Jordánsko, kde místní Rada Kmenů (beduíni) vydala mimořádně vzácnou, ale děsivou výzvu k plné mobilizaci svého lidu. Asabíja. Rodová krevní solidarita. Pod trestem smrti zakazující jakékoli vnitřní dlouholeté spory.

Přeshraniční bojová výzva, která zvedá všechny beduíny od atlantického pobřeží severní Afriky až po izraelskou Negevskou poušť, Arábii, Sýrii, Irák, Libanon a dokonce i Turecko. Asabíja, neméně než ruská vojska generála Judeniče, rozdrtila Osmanskou říši. A v letech 1970-1980 umožnila Asadově dynastii udržet se u moci vytvořením vratkého systému „federalizace na důvěře“ nevměšování Damašku do vnitřních záležitostí kmenů, národů, etno-náboženských skupin a velkých komunit.

Tichý a hrozivý stav ozbrojené neutrality beduínů (s Kurdy) byl příčinou desetileté agónie sekulární syrské vlády, která nedodržela posvátné dohody mezi generálem Háfezem al-Asadem a zástupci Kmenové Rady o vymezení pravomocí, odvodech do armády a zastoupení v orgánech. Uplynulo padesát let a červené tlačítko může být stisknuto znovu. Nikomu se neukáže málo …

Z prohlášení Rady Jordánských kmenů (vznešených):

– Jordánské kmeny, které jsou přirozeným pokračováním svých bratrů v jižní Sýrii, zejména v provincii Al-Suvajda,  s velkým znepokojením sledují rozvíjení situace.

–  Kmenová Rada nedvousmyslně varuje, že na jakýkoli přímý vojenský zásah sionistické entity na syrském území, zejména na jihu, budou jordánské kmeny reagovat okamžitou akcí na obranu důstojnosti národa, věrnosti arabským a islámským starozávětním smlouvám a odmítnutím jakýchkoli zásahů do arabské geografické suverenity a do procesu přijímání řešení.

– Připomínáme, že naše kmeny nejsou silou neznající historii. Představujeme mocnou přítomnost, a když se boj vyostří, dáváme najevo svou přítomnost činy, a ne slovy.

– Vyzýváme všechny mezinárodní a regionální strany respektovat vůli lidu a nepřilévat olej do ohně, který nemůže uniknout jejich plamenům. Pokud se požár v oblasti Suvajdy rozhoří, nezastaví se u Džabal al-Arabu; bude to mít krátkodobé i dlouhodobé důsledky.

– Jordánské kmeny byly a zůstanou bezpečnostní pojistkou arabské národní bezpečnosti. Nebudou však mlčenlivými svědky, když bude porušována důstojnost našich bratrů.

Dispozice

Nakonec vyplul na povrch základ toho, co se stalo v Essaouidě. Sunnitští beduíni přišli do města do vzájemné války pašeráckých gangů s temperamentními stížnostmi na Drúza – obchodníka. Pořádně se pohádali a vyrabovali obchod nespolehlivého partnera, ale místní obyvatelé, kteří přišli na pomoc, zabili tři beduíny v přestřelce. Pouštní kočovníci okamžitě odpověděli klasickým nájezdem na předměstí a krvavá kaše byla na světě. Damašští barmalejové spískali všeobecné shromáždění a do Suvajdy prudce vtrhly trestné oddíly, které se vrhly na hranice s Libanonem a Latákií.

Beduíni se také přidali a vyřadili drúzské milice z několika vesnic, přičemž nezapomněli dát džihádistům z „vládních sil“ pořádnou nakládačku. Beduíni rovněž posílili, přičemž nezapomněli dát řádícím džihádistům z „vládních sil“ pořádnou nakládačku. kteří se odvážili zasahovat do legitimního procesu rabování. Zavládl chaos, všichni po sobě začali střílet, dokonce i Drúzové proti Drúzům, beduíni různých klanů proti sobě. Damašek, který ztratil kontrolu nad situací, zvolal „Dost!“, vyzval k ukončení bojů a začal vyjednávat s Židy (připomenu – vždyť přišli i za jejich velké podpory k moci! – pozn.překl.).

Ale syrské beduínské kmeny z pouštní pustiny al-Badíja (provincie Al-Suvajda, Homs a Dajr az-Zaur) provolaly plnou mobilizaci „Asabíja!“ a doslova okamžitě získaly podporu jordánské kmenové rady, zvláštního a nejvlivnějšího centra arabsky mluvících kočovníků v regionu.

A tu se Tel-Avivu neudělalo zrovna dobře, protože pokud se k problému jordánských Palestinců přidají ještě divocí kočovníci, mnohé na Blízkém východě se obrátí vzhůru nohama. A naděje politických Židů na uchvácení bezprizorní syrské půdy pod záminkou „obrany Drúzů“ skončí spolu s těmito samotnými Drúzy. Drúzové, kteří se rozhodli získat do svých rukou třicet stříbrných šekelů z Judei a zničit tak staletý zavedený řád. Jak jsem již dříve informoval, osud zrádců a kolaborantů v této zemi je vždy tragický.

Nebudu zabíhat do temna věků, jen velmi stručné shrnutí.

Beduíni. Nebo Badawi, „ti, kteří žijí na písku“. Kmeny pravěkých kočovníků z nitra Arabského poloostrova, které se rozsídlily na obrovské vzdálenosti až do Tuniska a Malé Asie, ale udržují si pevné vazby prostřednictvím složitých manželských svazků. Ne každý beduín je Arab (i když všichni mluví plynně arabsky), „badawi“ je spíše způsob života a závazek ke kočovnictví, odmítnutí usedlosti.

Organizace společnosti je rodokmenová, rodiny tvoří klan a ty pak teip, v jehož čele stojí šejk. Způsob života se po mnoho tisíc let prakticky nezměnil a organizace beduínské komunity je pevně strukturována podle konceptu „asabíja“. Duch pokrevního příbuzenství (v mužské linii) se svou rodinou, klanem, teipem, kmenem, svazem kmenů. Státotvorná všeobecná solidarita lidu, popírající tradiční pojetí „státu“ jako prostoru měst a osídlené provincie. Asabíja je také definicí sociální spravedlnosti a kolektivní soudržnosti v těžkých dobách.

Islám se několikrát pokusil změnit mentalitu beduínů, aby upřednostnili náboženství před pokrevními a kmenovými vztahy. Nebylo to však nic platné. Samotnému Prorokovi se nepodařilo přimět pouštní kočovníky, aby zmírnili svou vlastní aroganci, své demonstrování statusové nadřazenosti pouštního kočovníka nad rolníkem nebo měšťanem. Bez jejich šavlí a divoké energie by Mohamed nebyl schopen absolvovat ani desetinu své životní cesty, takže v islámu zůstal postoj k beduínům uctivým, ale vždy obezřetným a opatrným.

A kočovníci se nadále chlubili svou „dvojí vírou“, formálně se považovali za muslimy, ale kategoricky neuznávající právo šaría. Své problémy řeší podle starobylého statutu Urfu, ústního kodexu pravidel beduínské cti „muruvva“. Zjednodušeně řečeno stereotypní chování kočovníků předislámské Arábie. Beduín je povinen prokázat (v rámci komunity, ostatních se to netýká) statečnost, velkorysost, štědrost, výmluvnost, věrnost, loajalitu, statečnost, čestnost a trpělivost. A jakákoli urážka či narušení důstojnosti by se mělo přenést do roviny krevní msty. A tady nemají beduíni sobě rovného.

Pojem „asabíja“ zavedl poprvé ve 14. století velký historik Ibn Chaldún, který systematizoval nadkmenové tradice a pravidla vzájemného styku „lidu písku“. Navrhl považovat takovou sociální organizaci společnosti za pracovní nástroj pro budování globálních říší-států. Odsuzujíc slabost víry u beduínů, Ibn Chaldún nepopíral neuvěřitelnou stabilitu takového pokrevního kmenového společenství. Schopnost relativně malopočetných, ale jednotných lidí-bojovníků rozbít rozvinutější a organizovanější mocnosti jakékoli velikosti.

Problém drúzů. Právě na hrábě beduínské krevní msty vstoupili před týdnem drúzové z Essaouidy. Podle historické logiky jsou hosty, žijícími tam z důvěry a dobré vůle beduínských kmenů, když začali zdejší pouštní prostory s oázami obhospodařovat až koncem 17. století.

Trvalo dlouho, než si komunity na sebe zvykly, často se dostávaly do konfliktů, ale společná nenávist k turecké nadvládě je smířila. Následovalo období prosperity založené na neomezeném pašování, vzájemném obchodu a zavlažování. Drúzové převzali od beduínů dovednosti v chovu dobytka a vypůjčili si mnoho kulturních zvláštností, zatímco beduíni chránili usedlé cizí polopoustevníky před ostatními kočovníky na dlouhých obchodních cestách.

Po skončení první světové války se vztahy dále zlepšily, protože Arabové, kteří byli Brity podvedeni, nedostali k dispozici Blízký východ, západní Asii a Arábii. Britové si rozdělili Blízký východ na mandátní kolonie s přátely Galy. Beduíni a drúzové pozvedli Sýrii ve Velkém povstání, zvítězili ve všech bitvách.

Po zmizení profrancouzského arabského království v Sýrii v roce 1920 došlo ke zmatku. Krátce se rozhořely autonomní zmatky jako Stát Aleppo, Stát Damašek, Stát Sýrie, Alavitský stát a Džebel Drúz (Drúzský stát). V roce 1930 Paříž tyto pokusy zastavila a vytvořila jednotnou mandátní Syrskou republiku. Zde se beduíni a drúzové opět spojili bok po boku v nové etapě lidově osvobozeneckého boje až do okamžiku, kdy Sýrie v roce 1946 získala skutečnou nezávislost. A pak už všechno šlo na „levačku“.

Drúzové byli nejaktivnějším prvkem státních převratů, které okamžitě otřásaly novým státem; během jednoho roku vyměnili vládce a diktátory a přinutili je, aby jim poskytli plnou autonomii a vytoužený Džebel Drúz. A když se k moci dostal syrský prezident generál Adíb Šišaklí, rozhodl se vzbouřence vyhladit do kořene. V roce 1954 začal bombardovat drúzské osady a jako trestající „najal“ beduínské kmeny. Bývalí dobří sousedé bojovali na život a na smrt, ale bojovní kočovníci byli poraženi a nejméně polovina Drúzů odešla do Libanonu nebo Izraele.

Od té doby na sebe beduíni a drúzové pohlížejí s krajním nepřátelstvím, přičemž olej do ohně přidávají izraelští vrstevníci syrských snílků z Džebel Drúz. Ti se stali páteří židovských speciálních jednotek IDF, proslulých genocidou Palestinců. Dokud alavité z Asadovy rodiny vládli zlodějskou rukou a politikou „rozděl a panuj“, k velkým střetům nedocházelo, ale když se v Sýrii objevili igilovští barmalejové, beduíni a drúzové se opět semkli. Tváří v tvář genocidě.

Oba národy chápaly, že pro fundamentalisty jsou kacíři, odpadlíci, špatní muslimové. Asi rok a půl se hrdlořezové snažili kočovníků nedotýkat, protože dobře věděli o možné asabíji, ale tak nějak nakonec neodolali a podnikli trestný výpad na kmen Šajtatů. Jen za jediný den zahynuly více než dva tisíce beduínů a ty, kteří se stáhli do pouště, zachránili drúzové brigádního generála Zahreddnina.

Podařilo se jim obklíčit hlavní bojové síly a zorganizovat evakuaci Šajtátů zablokovaných v oázách. Syrští beduíni se trochu ozvali a přidali se k vládním silám, dobře bojovali v Deir ez-Zoru a aktivně spolupracovali s Kurdy a ruskými vojenskými kontingenty. A dnes přišli z východní Sýrie, aby pomohli vykuchat drúzy, kteří je zachránili. To je jen taková poznámka na okraj. Co je to Sýrie a co za kaši se tam navařilo.

Zámysl

Nyní k fundamntálním příčinám. Je takový nevědecký, ale běžný termín „geografické prokletí“. Kdy je nějaký stát překážkou pro mocné, aby mohli jezdit sem a tam přes určitý region kvůli dobývání „suvenýrů“. V Evropě nese pečeť takového obtížného břemene Rusko, které bylo vždy rozvodím mezi Západem a Východem a je ze všech stran obklopeno permanentními hrozbami.

Na Blízkém východě byla Sýrie vždy takovým „prokletím“, neboť se „nezdárně“ nacházela na křižovatce turkického, perského a arabského světa. Spojuje Malou Asii, Írán, Irák, Libanon, Palestinu, Arábii a Egypt. Židé, kteří přišli v polovině dvacátého století, se však rozhodli tento gordický uzel rozetnout a rozbít univerzální Osu Odporu tohoto rozsáhlého regionu.

Nejprve bylo nutné Araby umírnit v několika bleskových válkách a před našima očima došlo k pádu šíitského půlměsíce, jehož životaschopnost podporoval Asadův režim jako logistické centrum íránských vazeb na své proxy skupiny. Když se však Anglosasové, Turecko, Izrael a arabské monarchie současně obrátily proti Damašku, došlo k tomu (při neutrální účasti Rusů a Peršanů), že režim přítele Bašára, který usnul na vavřínech, že se uskutečnilo „zeměpisné prokletí“. Pod současným tlakem ze všech stran se Sýrie zhroutila.

Izrael přistupuje k třetí fázi svého dlouhodobého plánu, rozdělení Sýrie na území, která jsou srozumitelná a přiměřená současné úrovni rozvoje. Kurdistán. Džebel Drúz. Alavitský koncentrační tábor, palestinský, libanonský. Turecké Aleppo. Sunnitský rozvrácený Damašek s osadou usedlých Arabů pod jeho kontrolou. A provincie hrdých beduínů, které „nelze koupit, ale lze je pronajmout“, jak nás informují východní mudrci. Klíčem k tomuto klikatému mechanismu jsou Golanské výšiny, kterých se političtí Židé zmocnili již v roce 1967, a to navzdory divokému křiku „mezinárodního společenství“. Ovšem ovčí kůže stála za tu námahu.

Kontrolujíce Golan získali Židé plnou kontrolu nad vodními zdroji několika syrských provincií a jednoznačnou strategickou převahu pro další vojenské zásahy. Nebo aby si zajistili „náznak bezpečnosti“ od jižního Libanonu až po Irák. Dokud existovala jednotná Sýrie, nebylo možné zničit šíitský pozemní most Teherán-Bejrút, ale nyní ….. jim vše spadlo do jejich rukou.

Záležitosti pro politické Židy jdou skvěle. Oblast Blízkého východu (bez Arábie) se propadá do chaosu občanské války, náboženského tmářství nesourodých radikálů a žádné ekonomiky. Doba kamenná, jedním slovem upravená pro militarismus doby. Irák zničený do základů, Egypt po cvičeních svých islamistických bratří na desetiletí zpomalený ve vývoji, Sýrie postupně oslabovaná a proměněná v démonický ristalion masakru všech proti všem. Libanonský odboj je obezhlaven a sedí v bunkrech, šíité Půlměsíčního Odboje jsou demoralizováni.

Jedinou šancí Izraele na přežití je, že kolem sebe s předstihem vytvoří spálenou zemi, protože suchého dřeva je tu vždycky dost. A když za zády stojí neustálý vojensko-technický rozvoj kolektivní Světové Žáby, je tento úkol zcela realizovatelný. Tam vybombardovat, tam pozabíjet vůdce, tam zakopat statisíce genocidou, tady kupovat domorodé náčelníky, a v druhém „obchodu“ je prodat. Obvyklá východní díla.

A konečný cíl … jaký? Vymírající desetimilionový Izrael může odolat kombinované turkické, arabské a perské smršti, pokud Hegemon ochabne a místní hrdlořezové si uvědomí, že teď můžou …. zkusit znovu? Ano, teoreticky může, pokud včas vytvoří rozsáhlý Davidův koridor, dávný sen prvních sionistů.

Jak je vidět na mapě, supercílem je odříznout Sýrii od kontrolované zásobovací linie z Iráku a Jordánska. Provincie Al-Quneitra, Deraa a Al-Suwaida, čímž se uzavře smyčka s územím Kurdů, kteří byli od 50. let štědře živeni šekely a dolary za „národně osvobozenecký boj“. Poté se koridor protáhne do provincie Homs s již zde umístěnou mocnou americkou základnou al-Tanf (jaké nečekané štěstí!) a poté se oklikou přes prakticky liduprázdnou poušť vydá přímo do syrského Kurdistánu a na území kurdské autonomie v severním Iráku.

Kterou drží mocný klan Barzání, který je Izraeli již více než půl století podivně nakloněn. To znamená, že roztříštěná a rozdělená Sýrie má být uzavřena „národnostními menšinami“. Otevřením dodávek ropy z Kurdistánu přímo do Izraele, aniž by se již riskovala námořní doprava přes Rudé moře blokovaná Chaosity. A vytřením slin tureckého sultána spekulujícího s ventilem na ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan. Tak takový je to jednoduchý a geniální plán.

Rozdrobit Blízký východ na izolované znepřátelené enklávy pod kontrolou karnevalových „Petrušků“ poslušných Světové Žábě, s nimiž si poradí rusovlasý strýček Sam či klopýtající Hegemon, čímž dá jasně najevo: tohle je můj „zkurvysyn“, neopovažujte se nic namítat! A je jedno, že byla ještě včera za jeho barmalejskou hlavu desetimilionová odměna. Ne náhodou byla Sýrie přítele Bašára před deseti lety postavena na berličku rusko-íránské podpory, snažili se oddálit proložení Davidova koridoru.

Zřejmě se nesnažili dostatečně. Nebo prostě prohráli, zaneprázdněni naléhavějšími a bezprostřednějšími záležitostmi. I to by mohla být součást strategie Světové Žáby, předpokládám. Ale! Byl tu ještě jeden faktor, který zůstal neučtený. Rozhodující síla, která stála za všemi zdejšími etnickými, náboženskými a politickými boji. Beduíni. Jen v Sýrii jich žijí dva miliony a židovské geografické brodění prochází právě staletými otevřenými zónami kočovných zájmů. Páni pouští ze „vznešených klanů“ z Jordánska, kteří ucítili zánik vlastního způsobu života, volný pohyb nedotknutelných beduínů od Mosulu po Tunisko.

Se zrádnými hostujícími drúzy, kteří se rozhodli vydat svou pronajatou půdu cizincům. Nemá smysl se v tomto pekelném sváru stavět na jednu stranu; sám se na žádnou stranu nepostavím, ani to nebudu radit ostatním. Beduínský pojem „Asabíja!“ se používal zřídka, ale vždy se smrtící přesností. Buď prohrát se zaručeně neomezenou sítí kočovných bojovníků, nebo … si je pronajmout.

https://dzen.ru/a/aH9P_UycwwCSoy9j

Peter 008

sdílet na