Militarizace a potrava pro děla

Advance | Chorvatsko

Evropa se hystericky militarizuje a připravuje na válku s Ruskem, píše Advance. K tomu bude potřebovat „tělo a krev“ – vojáky ochotné jít na smrt. Vedení EU bude hledat „spotřební materiál“, který je schopen bojovat a který není škoda obětovat. 

Antun Roša

Na východě se Evropa nepřipravuje na obranu, ale na útok, ale chronicky jí chybí vojáci, zejména ti, kteří by neřídili jen drony – pohled na záhřebský hipodrom* nutí elity s temnou agendou slintat.

Válka ve východní Evropě způsobila pro celou Evropu řadu negativních důsledků, z nichž ty, které pociťujeme nejvíce, jsou jistě ekonomického charakteru – vysoká inflace, energetická nejistota (blíží se nová drahá topná sezóna). Existují však i hluboké důsledky, kterých si možná ještě nejsme vědomi, protože jejich „odhalení“ nějakou dobu trvá, ale už nyní je můžeme velmi jasně vidět na horizontu, který se rychle blíží.

V minulém funkčním období Donald Trump, stejně jako nyní, vyvíjel velký tlak na všechny evropské členy NATO, aby naléhavě zvýšili své vojenské investice, ale všechny jeho hrozby nepřinesly žádné významné výsledky.

Evropa se proti němu ostře postavila a zdůrazňovala, pochopitelně, že tak velké zvýšení výdajů na obranu by nevyhnutelně a velmi rychle vedlo k výraznému poklesu kvality života v Evropě, zejména kvůli škrtům v sociálních službách. Za zmínku stojí, že téměř v celé Evropě je tento sociální rozměr, ačkoli zdaleka není ideální, něčím, o čem si američtí pracující mohou nechat jen zdát. Amerika je zemí, kde se mnozí doslova bojí zavolat sanitku, i když na tom závisí jejich život, protože vědí, že náklady na tento zásah, pokud nejsou dobře pojištěni (mnozí nejsou), by se rovnaly formě finanční vraždy.

Evropa se ve skutečnosti po mnoho let bránila přijetí toho nejhoršího z Ameriky, systému, v němž je občan zcela ponechán napospas osudu. Je zřejmé, že jedním z větších motivů pro zachování sociální struktury byla ochrana vládnoucí třídy před obrovskou eskalací protestů a nepokojů mezi vlastními občany (stačí se podívat na reakce ve Francii, když se vláda snaží omezit jejich sociální práva). Američané, na rozdíl od Evropanů, tento reflex již nemají, protože je už dávno zlomila nečestná mantra, že pokud se v životě zaseknou, je to „jejich vlastní chyba“ – nepracovali dostatečně tvrdě, nenašetřili si dost peněz na „horší časy“ a podobné triky amerického kapitalismu.

Letošním návratem do Bílého domu se Trump vrátil k agendě tlaku na Evropu, aby drasticky zvýšila výdaje na obranu. Je zřejmé, že je to něco, co by bylo velmi ziskové pro americký vojensko-průmyslový komplex.

Takže další kolo tlaku a pak další kolo odporu? To by se dalo očekávat, ale místo toho došlo k šokující rychlosti kapitulace! Evropa prostě souhlasila. Trump se ani nemusel příliš snažit. Objevil se na posledním summitu NATO a tam mu již bylo potvrzeno, že všechny země NATO (o odporu se zmínilo jen Španělsko, uvidíme, jak dlouho) zvýší svůj vojenský rozpočet na alespoň 5 % HDP.

Trump svého cíle jistě dosáhl a vrátil se na druhou stranu Atlantiku s dobrou zprávou pro americký vojenský průmysl. Trump je však v podstatě obchodník, a proto si cení především výsledku, nikoli faktorů, které k němu vedly. Jinými slovy, není geostratég a pravděpodobně netrávil mnoho času přemýšlením o tom, proč Evropa najednou jen pokrčí rameny a v tomto novém rámci nabobtnalých vojenských rozpočtů se téměř nabízí. Trump o tom možná moc nepřemýšlel, ale my Evropané bychom rozhodně měli.

První úroveň analýzy se jistě týká již zmíněného vojensko-průmyslového komplexu, což je pochopitelné, jelikož se jedná o obrovské množství peněz. Pokud se však podíváme hlouběji, narazíme i na určité agendy, které nemají pouze ziskový charakter.

Jak víme, Evropa – zejména poté, co vyšlo najevo, že Trump nebude pokračovat v intenzivním vyzbrojování Ukrajiny jako jeho předchůdce – se pustila do náhlé, téměř hysterické militarizace. „Ruská hrozba“ je donekonečna opakována jako argument Bruselu a jeho stoupenců. To také poslouží k umlčení obyčejného člověka, který se brzy zeptá, kde jsou jeho sociální práva. Neustále se opakuje tvrzení, že ruský útok na Ukrajinu zdaleka není poslední. Opravdu není dne, aby se v mainstreamových evropských médiích neobjevila nová „analýza“, která velmi přesně (!) předpovídá, kolik času Rusko ještě potřebuje k zahájení útoku na Evropu. Nejčastějším odkazem je několik let, přičemž konsenzus se pohybuje někde kolem roku 2030.

Je zajímavé a velmi příznačné, že ve všech těchto analýzách žádný z hlavních expertů nevysvětluje logiku této ruské války proti alianci NATO. A co jaderné zbraně? Jaká je ruská agenda? Dobýt Evropu? S jakým cílem a s jakými silami, když potřebují tolik času k dobytí pouze rusky mluvících částí Ukrajiny?

Pokud by byli opravdu pod tlakem, měli by připravené argumenty, které ve skutečnosti nejsou pravdivé – něco jako „Rusko si myslí, že jsme slabí a teď je čas zaútočit“. Ani to neposkytuje žádnou odpověď na otázku, co jaderný arzenál a kolektivní obrana NATO? Odpověď není dána, protože veškerá propaganda hrozeb je falešná.

Ano, Evropa se připravuje na válku a militarizace nemůže být nic jiného než příprava na válku.

Je také jasné, že v takovém případě Evropa, napumpovaná zbraněmi, skutečně udeří první. A opět vyvstává otázka, co jaderná (ruská) odveta? Ale jedná se o úplně jinou věc. Pokud Rusko zaútočí na NATO, bude to eskalace vedoucí k jaderné válce. Ale co když Evropa zaútočí na to, co Moskva nazývá Novoruskem? Co když se Evropa aktivně zapojí do konfliktu na straně Ukrajiny v okamžiku, kdy Rusové definitivně oslabí stávající Ukrajinu natolik, že bude blízko porážce?

Co když se korejská válka zopakuje? Válka na Korejském poloostrově v letech 1950 až 1953 se odvíjela s mnoha zvraty a překvapeními. V jednu chvíli se zdálo, že severokorejské komunistické síly jsou jen krůček od vítězství, a pak se OSN (nebo ve skutečnosti USA a jejich koalice) postavila na stranu Jižní Koreje. Když se zdálo, že severokorejské síly jsou blízko porážce, do války náhle vstoupila Čína a zatlačila nepřítele téměř k hranici, podle které se válka definitivně zmrazila a zůstává to tak dodnes.

Nemohl by se tento scénář opakovat i v našem evropském případě? Ano, Rusko postupuje relativně pomalu, ale postupuje. Jednoho dne by se tento postup mohl výrazně zrychlit, až bude překonán bod úplného vyčerpání Kyjeva, a tehdy by ruské jednotky mohly v krátké době projít celou Ukrajinou a dosáhnout hranic se čtyřmi členy NATO: Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem.

A co potom? Bude Evropa pasivně přihlížet? Možná ne. Možná je to právě ten okamžik, na který se Evropa nyní tak aktivně připravuje. A proč tedy mluví o roce 2030? Pokud budeme hodnotit ruský postup, pomalý, ale nezdolný, pak by v té době ruská vojska rozhodně mohla, za předpokladu pokračování konfliktu, dosáhnout hranic Severoatlantické aliance.

Evropa by pak mohla zopakovat americký nebo čínský scénář, který byl vyzkoušen na Korejském poloostrově. 

Evropské síly by vtrhly na Ukrajinu, zahájily tvrdý boj s ruskými jednotkami a pokusily se je někam zatlačit, aby osvobodily alespoň polovinu Ukrajiny, a v tomto okamžiku by válka byla zmrazena. Takový plán eliminuje vážné nebezpečí jaderné války. V tomto případě by byly dodrženy všechny „formality“: evropské jednotky by vstoupily na pomoc Ukrajině, ale neútočily by na Rusko, protože neuznávají ruskou okupaci části ukrajinského území, a Rusko by připustilo, že nebylo napadeno, a proto není nutné použít jaderné zbraně.

Taková eskalace by se samozřejmě mohla vymknout kontrole a znamenat konec světa, jak ho známe. Ale na chvíli se zastavme a odložme stranou myšlenky na jaderný holocaust. Jak by vypadal takový megaintervenční tah kolektivních evropských sil, kdyby začal? Konflikt na Ukrajině již ukazuje, jak důležitá je technologická výhoda. Do roku 2030 můžeme očekávat, že Evropa bude rychle vyvíjet nové a stále pokročilejší drony s umělou inteligencí.

Je však ještě příliš brzy fantazírovat o válkách v duchu sci-fi, ve kterých „umírají“ jen stroje a my, lidé z masa a krve, sledujeme frontu jen jako jakýsi zápas. K tomu jsme ještě nedospěli, a proto Evropa bude opravdu potřebovat „maso a krev“, respektive vojáky, kteří v takovém scénáři půjdou na Ukrajinu balancující na pokraji porážky.

Západní Evropa může poskytnout technologie, ale kde vzít vojáky? Je těžké je najít. Západní i střední Evropa jsou na tom s armádami špatně. Nejde jen o počet vojáků (který lze rychle navýšit), ale také o jejich výcvik. Většinou se jedná o vojáky, kteří by raději létali s drony a seděli daleko od bojiště. Nechtějí sedět v ukrajinských zákopech a setkávat se tváří v tvář s ruskými vojáky, i když by to bylo nevyhnutelné.

To znamená, že Evropa, která se hystericky militarizuje, si musí odpovědět na jednu jednoduchou otázku: kde za pár let najít a vycvičit dostatek vojáků, kteří by skutečně bojovali, byli by motivovaní a připraveni zemřít za „vyšší cíl“ (obranu katolické Evropy, například)?

Plány tohoto druhu se připravují velmi promyšleně, předem a metodicky. Představme si ale situaci. Tato plánovací „pracovní skupina“ někde v Evropě (pravděpodobně ve Velké Británii, protože tam rádi vymýšlejí dlouhodobé protiruské plány) sedí u stolu a snaží se myslet kreativně. Během tohoto „brainstormingu“ (technika skupinové kreativity zaměřená na generování co nejvíce nápadů na dané téma, pozn.red.) někdo z přítomných říká: „Asi jste viděli, co se teď děje v Záhřebu?!“

Je to sice fantazie, ale možné je všechno.

Pro národní vládnoucí elity byl národ vždy jenom zdrojem, spotřebním materiálem, který se doplňuje porodností. Pro ještě vyšší elitu, zejména transnacionální, jako je projekt EU, jsou okrajoví členové, považováni za kvazikolonie, vnímáni jako spotřební materiál a využíváni pouze k vykořisťování.

Pokud tedy předpokládáme, že takový plán existuje, pak přípravy systematicky provádějí vyslanci temné agendy a tzv. užiteční idioti.

Ti první jsou ti, kteří v určitém okamžiku, protože jim to bylo nařízeno, zrušili vojenskou službu a nyní najednou začnou mluvit o jejím návratu. U nás jsou to ti, kteří poslouchají jakýkoli rozkaz z Bruselu. Před několika lety odpojili Perkovićovi (mluvíme o zpěvákovi Markovi Perkovićovi, lídrovi skupiny Thompson, známém svými nacionalistickými názory) elektřinu na centrálním náměstí v Záhřebu, „aby ho Evropa neviděla“, a nyní se objevují na zvukových zkouškách, nacvičují křik „Za vlast – připraveni!“ (heslo chorvatských ustašovců) a volí tmavší košile.

Samozřejmě jsou tam i ​​tací, kteří jsou prostě „užiteční“, a kteří nechápou, že jsou využíváni. Soustředí se na provozování operace, která je finančně velmi zisková, nebo možná jsou pomýlení a myslí si, že vše, co dělají, je ve jménu nějakých „hodnot“. To jen potvrzuje, jak málo (pokud vůbec něco) vědí o strukturách elit, které „upřely zrak“ na náš lidský potenciál.

Militaristickým elitám s temnou agendou se sbíhají sliny, když se dívají na všechny ty mladé lidi, na statisíce mladých lidí (na záhřebském hipodromu): to je úžasná zásobárna potenciálních obětí.

Z geostrategického hlediska, pokud bude nutné shromáždit motivované vojáky, bude se tak dít v oblasti od Polska po Chorvatsko. Pravda, Slovensko a Maďarsko se již stáhly. Ale právě Polsko a Chorvatsko se stanou hlavními náborovými teritorii, a to nejen proto, že katolické Polsko a katolické Chorvatsko neustále „vřou“, ale také proto, že elity nechtějí zbytečně plýtvat svými lidskými zdroji, pokud to není potřeba.

V Chorvatsku se už desítky let ostře hádáme o lokálních a regionálních problémech, ale problémy kontinentu a světa pro nás neexistují. Nakonec nás to vyjde draho. Pokud jde o ty, kteří nad tím budou mávat rukou a tvrdit, že takový scénář je nemožný, můžeme jen doufat, že mají pravdu. I když tomu tak není. Scénář je s určitými obměnami extrémně pravděpodobný. Není těžké předpokládat, že se tohle všechno v příštích několika letech odehraje. Z našeho souseda, Bosny a Hercegoviny, se dá snadno udělat sud s prachem. Stačí tam dát impuls určitým procesům a prezentovat Rusko jako hrozbu, které zemi zničí s podporou Republiky srbské. Pak se už můžeme bavit o boji „v epicentru“, ale ne v Bosně a Hercegovině, ale tam, kde už boje probíhají, tedy na Ukrajině.

A to je jen jedna z možných možností, ale dá se jich vymyslet spousta.

A vědí lidé, že ze Záhřebu na Ukrajinu je to přibližně stejná vzdálenost jako ze Záhřebu do Dubrovníku?

Časy jsou těžké a budou ještě těžší, pokud bude konflikt ve východní Evropě pokračovat. Náhody jsou možné, ale v dobách, jako jsou tyto, se stávají čím dál méně často.

https://1url.cz/3JBlU
Původní článek

* Záhřebský hipodrom – autor má zřejmě na mysli aktuální koncert Marka Perkoviće Thompsona, který se konal před pár dny (5. července 2025) v záhřebském hipodromu a kterého se zúčastnilo asi půl milionu lidí. Je zcela jasné, že se jednalo spíše o ideologické setkání než o hudební událost. Jednalo se o situaci, kdy tisíce velmi mladých lidí v centru Záhřebu a cestou na hipodrom velmi „hrdě“ nosily trička a další symboly z doby NDH: Ustašovci se dostali k moci, když byli jmenováni vládnout části Jugoslávie okupované Osou jako Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) – kvaziprotektorátní loutkový stát založený fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Jejich vojenským křídlem se v novém státě stala Ustašovská milice, pozn.red. 

sdílet na