Nebojša Katić: Jak se vyhnout občanským válkám a zahájení třetí světové války

Novi Standard | Srbsko

Přední evropští politici jsou přesvědčeni, že válka s Ruskem je nevyhnutelná, uvádí „Novi Standard“. Západní země považují rozpoutání třetí světové války za jediný způsob, jak si podmanit vlastní obyvatelstvo. A Rusko je ve Starém světě vnímáno jako ideální vnější nepřítel.

Soudě dle prohlášení a činů předních evropských politiků je válka s Ruskem nevyhnutelná a je jen otázkou času, než dojde k velkému konfliktu. Přišla po covidové hysterii stará dobrá válečná hysterie?

Může vyvolaný strach z vnějšího nepřítele zabránit nebezpečným společenským otřesům, které hrozí občanskými válkami v nejrozvinutějších zemích Západu? Je třetí světová válka, nebo alespoň hrozba války, jediným způsobem, jak stabilizovat západní společnosti? Je to snad pohodlná výmluva k postupnému pozastavení demokracie a zavedení nějaké formy měkkého totalitarismu? Přišla po covidové hysterii stará dobrá válečná hysterie?

Ať už se takové teze zdají jakkoli přitažené za vlasy nebo šílené, neměly by se podceňovat, ani šílenství světových vládců, ani historické zkušenosti.

Válečný narativ

Soudě dle prohlášení a činů předních evropských politiků je válka s Ruskem nevyhnutelná a je jen otázkou času, než dojde k velkému konfliktu. V klasickém narativu je Rusko (vždy) agresivní mocností a existenční hrozbou pro mírumilovné země Evropy. Pokud Rusko dosáhne svých cílů na Ukrajině, zahájí ofenzívu proti Západu. V této ofenzívě by Rusko, kterému pravděpodobně chybí jak prostor, tak suroviny, mohlo dobýt velkou část Evropy a podmanit si její obyvatele. (Například britské publikum mělo nedávno možnost vidět v novinách grafické znázornění směrů nadcházejícího ruského útoku na Spojené království).

V tomto scénáři se zhruba 144 milionů lidí roztroušených po rozlehlém území Ruska pokusí podmanit si asi 523 milionů Evropanů, podporovaných asi 340 miliony Američanů. Rusku nevadí, že jeho HDP je nejméně desetkrát menší než kombinované HDP zemí NATO, ani to, že jeho vojenský rozpočet je nejméně sedmkrát menší než rozpočet NATO.

Střízlivému člověku, kterého rozum ještě zcela neopustil, by se tento popsaný scénář neměl zdát přesvědčivý. Západní mocenské struktury, které lépe chápou skutečnou rovnováhu sil a denně si ji na Ukrajině ověřují, by se měly „ruské hrozby“ bát ještě méně. A přesto se tohle nesmyslné strašení stává intenzivnějším a šílenějším. Centrum hysterie se dočasně přesunulo z Washingtonu do Bruselu a některých evropských metropolí.

Nemůžeme vědět, co se děje za zavřenými dveřmi a v myslích lidí, kteří utvářejí osud světa, ale můžeme něco tušit. Toto tušení není založeno na tom, co se říká veřejně, ale na tom, o čem politici, alespoň většina z nich, hlasitě mlčí. (Výjimkou jsou politici z pravé strany ideologického spektra, jejichž varování jsou běžně odmítána jako laciný populismus.)

Pesimistické analýzy

Akademické analýzy a varování před dramatickou společenskou situací ve velkém počtu západních zemí se provádějí daleko od očí veřejnosti. Teprve nedávno se objevily některé z poznatků expertů, kteří se na nich podílejí. [1] Jeden názorový směr se domnívá, že velký počet západních zemí je na pokraji občanské války nebo přinejmenším na pokraji těžkých vnitřních konfliktů. Domnívají se, že elity ztratily kontrolu nad událostmi, že džin společenského chaosu unikl z lahve, a že politici nevědí, jak ho do lahve vrátit. 

Výše ​​uvedené analýzy neskrývají fakt, že skutečné problémy západních společností začaly dávno před únorem 2022 a nemají nic společného s aktivitami Ruska ani Číny. Nebo, jak se to nedávno pokusil vyjádřit americký viceprezident Vance, EU nemá problém s vnějším nepřítelem, ale sama se sebou.

I bez vědecké analýzy velký počet občanů pociťuje na vlastní kůži úpadek a degeneraci společností, ve kterých žijí. Reálné příjmy se snižují, život se stává těžším, sociální a zdravotní péče slábne, patologické sociální procesy se stávají viditelnějšími. Občané se stávají nejistějšími a zranitelnějšími, a to jak v práci, na ulici, tak i ve vlastních domovech.

Ale vraťme se k expertním analýzám.

Na čem se zakládají analýzy, které varují před možnými občanskými válkami v Evropě?

Většina kritických analýz vychází z pravicového diskurzu, kde převládá teze, že za všechno mohou imigranti, že představují obrovskou demografickou hrozbu, že představují ekonomickou a sociální zátěž, a že jsou klíčovým faktorem narušujícím sociální soudržnost. Mezi imigranty jsou terčem především muslimské menšiny.

Evropské společnosti ztratily důvěru v instituce a jsou dále polarizovány důrazem na politiku identity a multikulturalismus. Oběťmi takové politiky jsou ti „domorodci“, kteří se brání vnucování „wook kultury“. Například ve Spojeném království je větší pravděpodobnost, že skončíte ve vězení za politicky nekorektní a pobuřující slova na sociálních sítích než za trestný čin. 

Rozdíly jsou rozmanité – sociální, kulturní a etnické. Je to prostředí, ve kterém neexistuje pocit loajality ke státu ani společnosti, ale loajalita je pěstována pouze ke své identitní skupině. Polarizace je jasně viditelná i při volbách – strany „extrémního“ středu slábnou, zatímco „extrémní“ levice a zejména pravice sílí.

Argument akademické a politické pravice není bezvýznamný. Problém nekontrolované, nejčastěji nelegální imigrace existuje a je jasně viditelný. Viditelná je radikalizace některých imigrantských struktur a nárůst „etnické“ kriminality. To nelze a nesmí se podceňovat. Co ale pravice nechce vidět, je, jak moc k této a takové radikalizaci přispívá ekonomický systém a západní zahraniční politika.

Zaprvé, velké množství imigrantů pochází ze zemí zničených západními vojenskými intervencemi. Jsou to lidé, kteří přišli o všechno kromě holého života. Přestože tito imigranti našli útočiště na Západě, necítí a ani nemají důvod cítit vděčnost vůči svému hostiteli.

Za druhé, důvod západní štědrosti vůči imigraci není jen humanitární, i když i ten existuje. Imigranti snižují cenu místní práce a, co je důležitější, vykonávají práci, kterou původní obyvatelstvo již nechce dělat. Velké části ekonomiky a sektoru služeb by bez imigrace nepřežily (zemědělství, služby, zdravotnictví, pečovatelské domy, logistika, atd.). I když imigrace není dobrá pro sociální soudržnost, je dobrá pro zisk.

Za třetí, a co je nejdůležitější, přízrak imigrace skrývá fakt, že liberální kapitalistický model je v bankrotu, a že důsledky tohoto bankrotu postihují stejnou měrou jak místní, tak i imigrantské obyvatelstvo. V takovém kontextu je mnohem snazší vinit imigranty než ekonomický systém a místní elity, které k takovému stavu věcí vedly.

Je mnohem snazší konfrontovat lidi, než řešit problémy, které se vymkly kontrole nezralých, ale brutálních elit. To nás vrací k otázkám ze začátku článku.

Kde je východ?

Pokud se procesům sociální entropie dovolí zajít tak daleko, existují podle historicky ověřeného modelu dva způsoby jak problémy skrýt a neutralizovat. Obě metody lze vhodně kombinovat.

První metodou je prohlásit určité sociální skupiny nebo hnutí (etnické, náboženské nebo ideologické) za odpovědné za stav věcí v zemi. Poté je na ně uplatňována brutální represe, která vysílá jasný signál a ukázňuje ty části společnosti, které váhají. Občanské svobody jsou omezovány a je zaváděna nějaká forma výjimečného stavu, zdánlivě jen dočasně. Jakmile tato dočasnost pomine, systém se už nikdy nevrátí do předchozího stavu. Tato metoda se začala uplatňovat již dnes, ale je částečně omezena demokratickou strukturou společností.

Druhá metoda je „demokraticky“ přijatelnější – homogenizace společnosti se dosahuje hlásáním vnější hrozby a zároveň zametáním vnitřních problémů pod koberec. Pokud bude propagandistický stroj dobře fungovat, možná by se společnost mohla sjednotit tváří v tvář „bezprostřední“ válečné hrozbě. V tomto kontextu je Rusko ideálním vnějším nepřítelem. 

Semena rusofobie jsou trpělivě zalévána 200 let a nepřátelství vůči všemu ruskému je téměř genetické, zejména v nejvzdělanějších vrstvách společnosti. 

Stejně důležité je, že ve strategických analýzách Rusko není vnímáno jako skutečně silný stát. Proto není důvod se obávat, že Rusko aktivuje svůj jaderný potenciál. Počítá se s tím, že pokud jsme se „my“ zbláznili, oni pravděpodobně ne. Proto, navzdory rétorice, provokování Ruska není vnímáno jako nebezpečná chůze po jaderném drátu.

Odvolání se na bezprostřední hrozbu války a údajně vynucené investice do vojenského průmyslu řeší, alespoň v krátkodobém horizontu, některé z klíčových problémů Západu. Jak jsem již psal, vojenské výdaje jsou jediným způsobem, jak ospravedlnit zvyšování rozpočtových výdajů v situaci, kdy jsou veřejné dluhy obrovské, zatímco země jsou na pokraji recese a dlouhodobé stagnace. Toto militaristické keynesiánství by mělo také spustit cyklus zanedbávané reindustrializace Západu. Vojenské výdaje sice půjdou na úkor sociálních služeb, ale určité oběti je třeba přinést, aby společnosti zůstaly svobodné a demokratické.

Obzvláště výhodné je, když tyto zbraně používají jiní lidé, například Ukrajinci, k vedení válek, zabíjení a mrzačení třetích stran, například Rusů. Pokud budeme mít štěstí, válka potrvá dostatečně dlouho. Až budou Ukrajina a Rusko zcela vyčerpány, co se týče lidských a materiálních zdrojů, pak by mohlo NATO bez větších problémů vstoupit a konečně obsadit tato rozsáhlá území. Historický sen Západu by se tak mohl stát skutečností.

Doufám, že se tento imaginární scénář nikdy nenaplní. Světu koneckonců nevládnou jen patologičtí darebáci, kterým na životech druhých záleží méně než na loňském sněhu. Když se člověk dívá a naslouchá dnešním titánům světové politiky, cítí, jak vážně, inteligentně a zodpovědně tento svět berou. Autorita a moudrost těchto lidí jsou téměř fyzicky hmatatelné. 

Je pravda, že západní lídři nemají většinovou podporu občanů, ale v demokraciích lze osudová rozhodnutí dělat i bez takové podpory. A koneckonců, pokud dojde k válce, konečně se zvýší popularita těchto politiků a přestanou být terčem posměchu… jako je tomu dnes.

Na závěr tohoto textu zopakuji svou dřívější tezi – liberální kapitalismus vstoupil do své závěrečné fáze – té satanské. Jen tak lze vysvětlit noční můru a slepou uličku, ve které žijeme. Pro normální mysl je samozřejmě nepředstavitelné, že existují síly, které ženou svět do zkázy kvůli očarování a chorobné touze po nadvládě.

Tento psychologický jev popírání a nepřijímání možných katastrofických výsledků se v anglické literatuře posledních dvacet let nazývá „normalcy bias“ (zkreslení normálnosti). Ve skutečnosti je to jev, který bohužel paralyzuje obrovské masy lidí, kterým po staletí vládnou šílenci. A Bůh ví pokolikáté lidé zjistí, že historie, učitelka života, je nic nenaučila.

Nebojša Katić

1 V posledních týdnech v Británii přitahují názory profesora Davida Betze velkou pozornost. Každý, kdo chce, může jeho texty a rozhovory snadno najít na YouTube.

https://1url.cz/HJqse
Původní článek

sdílet na