Věk prodavačů odpustků

Prodavač odpustků Tetzel, blonďatý a s bohatým účesem, nyní sedí v Evropské komisi

Jak se mohlo stát, že západní společnosti opustily veškeré představy o lidskosti? Proč se toleruje, když viditelně prázdní lidé, masky charakteru, zapalují jednu zemi za druhou?

Sdílím rozhořčení Dagmar Hennové… překlad jejího komentáře pro RT zde:

Když člověk uváží hrůzu, která v současnosti proudí ze západních společností jako krev z otvorů někoho, kdo trpí krvácivou horečkou, když je vystaven této záplavě zpráv, klade si otázku, zda si šílenství a normalita nevyměnily místa a zda se lidstvo, kdysi považované za dosažitelný cíl, nestalo úplnou iluzí. A nějak se mi vynoří historický obraz, zpočátku jako hádanka, jako vždy u takových myšlenek: Luther a obchod s odpustky. Myšlenka, která hned napovídá, že to snad ty mladší už ani nenapadne, protože Luther byl antisemita a měl by být proto zapomenut…

Snažím se přeložit historii do dnešního jazyka, abych záhadu rozluštila. Obchod s odpustky byl ekonomicky geniálním řešením: za použití nejmodernější technologie v té době, tiskařského lisu, byla pracná zpověď a pokání jako služba církve nahrazeno prodejem poukázek, které kupujícímu slibovaly věčnou blaženost a měly pomoci vatikánské byrokracii postavit nové administrativní sídlo s prestižními budovami v Římě.

Lutherova ústřední teze, s níž se postavil proti tomuto lukrativnímu obchodu, byla, v moderním pojetí, tato: Osobní odpovědnost nelze překonat prostřednictvím finanční transakce. Jeho nauka o ospravedlnění, podle níž je vždy na Boží milosti, zda má být vlastní jednání považováno za zavrženíhodné nebo oprávněné, a tuto otázku nelze vyřešit dobrými skutky a už vůbec ne penězi, by se dnes dalo formulovat takto: pochybování o sobě samém je základem veškeré morálky.

Sebepochybnost, které se kupci odpustků zbavují. Pochybování o sobě samém mimochodem nejen podnítilo rozvoj filozofie, ale dalo vzniknout i deníku a modernímu románu. Bylo to ale také jedno z východisek pro téměř 150 let občanských a náboženských válek, na jejichž konci v okamžiku naprostého vyčerpání spatřilo světlo světa mezinárodní právo vestfálským mírem.

Tento obraz odpustkového obchodu mě v průběhu let opakovaně zasáhl. Například v rámci Levicové strany (Die Linke), kde jsem s údivem zjistila, že mnoho členů se ve skutečnosti vůbec nechtělo angažovat v politice, ale spíše vnímalo členství pouze jako jakýsi certifikát potvrzující jejich dobrotu. Nebo během pandemie koronaviru, kdy oficiálně nařízený etický šmejd stačil k tomu, aby byla široká většina nucena poslouchat. Skutečnost, že pouze menšina zpochybňovala opatření, jako je uzavírání pečovatelských ústavů nebo špatné zacházení se školáky kvůli chladnému počasí a povinnému nošení roušek, byla také důkazem toho, jak ochotně je rezignace na morální ohledy přijímána jako usnadňující opatření. Přesně takovou nabídku kdysi učinil dominikán Johann Tetzel.

„Jakmile zazvoní peníze v pokladně, duše skočí do nebe,“ toto rčení připisované Tetzelovi je jistě jedním z historicky nejvýznamnějších reklamních sloganů. Odvrácenou stranou této nabídky a možná i důvodem, proč se Luther vzbouřil, je bizarní osvobození od morálních zábran se zohledněním různých finančních možností. Na základě obchodu s odpustky funguje i to, že Luisa Neubauerová (německá představitelka hnutí Fridays for Future, pozn. překl.) je dnes považována za kladnou postavu, aniž by se musela dělit o své rodinné bohatství.

Snad nejextrémnějším příkladem tohoto vzoru je bezpodmínečná podpora Izraele, který německá politika v současnosti prakticky oslavuje. Jádrem tohoto vztahu byly vždy peníze a za Adenauerovy poválečné vlády to bylo mimořádně dobře vidět, to prosté přetvoření Tetzelovy magie, díky níž tím nejpříjemnějším způsobem zmizeli všichni kostlivci v buržoazních skříních.

V tomto ohledu byla vzpoura, která stála u zrodu RAF, dost podobná převrhnutí stánku pana Tetzela, neboť vyjadřovala, byť zkresleně, požadavek odpovědnosti ve dvojím smyslu – odpovědnost pachatelů za své činy, která nebyla odstraněna shovívavostí, a také odpovědnost potomků jednat morálně v hlubším smyslu. Tato rebelie brzy zdomácněla a z velké části se přeměnila ve stranu, která představuje věčné ztělesnění obchodu s odpustky: Zelení.

Agresivita, s níž se dnes reaguje na odlišné názory, spočívá v tomto obchodu s odpustky. Neboť domnělý individuální zisk z koupě odpustků, ušetření pochybností o sobě samém, domnělé štěstí, které pramení z iluze vlastní dokonalosti, je křehké a v nebezpečí, jakmile je účinnost odpustku zpochybněna. Nelidskost, která právě slaví své radostné zmrtvýchvstání, je důvěrně spjata se západní aroganci, která každý zločin předem ospravedlňuje jako obecné rozhřešení pod nálepkou „západní hodnoty“. Nebo „evropské“. To je jedno.

Když si člověk přečte výroky německých politiků o genocidě v Gaze, nebo naposledy o izraelském útoku na Írán, nebo oslavné titulky v německém tisku o ukrajinských teroristických útocích, tak se mu především (ne vždy) nad podprahovým nadšením ze spáchaných zločinů tají dech. Je to vnímáno jako vlastní velikost, jako něco opojného, ​​vytouženého. Zřeknutí se viny, odpovědnosti a pochybností o sobě je předpokladem i výsledkem, v těsném objetí nelidské DNA, neustále spirálovitě stoupající do vyšších úrovní.

Ale bez ohledu na to, jak moc je každé jednotlivé pobláznění povýšeno na kult, existence lidského zvířete je možná pouze ve spolupráci a tisíciletí vepsala do našeho hormonálního systému samotný požadavek spravedlnosti. To, co by se kdysi nazývalo špatné svědomí nebo to, co Luthera přimělo hledat ospravedlnění mimo směnu peněz za zboží, nezmizí, ale zůstává, i když je vyhnáno z těla a vědomí, jako v případě Obrazu Doriana Graye.

Svoboda, o které se mnozí domnívají, že se jí těší, svoboda Rodericha Kiesewettera (jednoho z hlavních německých válečných štváčů, pozn. překl.) a Ursuly von der Leyenové, má nesmazatelnou odvrácenou stranu, protože zatracení, které se snaží vymýtit u druhých prostřednictvím stále nového demarkačního tažení, jako je „delegitimizace státu“ nebo „antisemitismus“, leží v nich samotných. Peklo nejsou jiní. Peklo čeká na jejich vlastní já.

Kdyby někde byl portrét Ursuly von der Leyenové, nechtěla bych ho vidět. Nebo Benjamina Netanjahua. Celý politický cirkus Západu by asi vypadal jako obraz od Hieronyma Bosche.

Luther položil jednoduchou otázku, zda je člověk schopen přesvědčivě posoudit své vlastní činy. A ať už se někdo uchýlí k náboženskému paradigmatu a nechá tuto otázku na Bohu, nebo ji zváží z perspektivy dějin, odpověď je v podstatě vždy: není. Nezbytným důsledkem této skutečnosti je pochybování o sobě samých — stejně jako přiznání možné chyby je předpokladem racionálního rozhodování.

Kupec odpustků je naproti tomu odkázán na postupné vzdalování se této realitě, protože jeho vlastní zrůdná reflexe nabývá na síle s každým sebevychvalováním. Podivná spirála cenzury, která se jakoby točí stále rychleji a dusí veškerou skutečnou komunikaci, je poháněna vnitřním strachem z nutnosti čelit temnému odrazu, a proto není přístupná racionálním argumentům ani nemá přirozený konec.

Výsledek je v souladu s rozšířenými technologickými možnostmi daleko horší než u původního odpustkového obchodu, který nakonec nesloužil k financování masakrů, ale pouze k výstavbě baziliky svatého Petra. Skoro nevinně, když to srovnáte s dnešními válečnými pokřiky a uvážíte, jak nemilosrdně jsou tomuto šílenství obětovány statisíce lidí.

První světová válka následovala po poměrně dlouhém období klidu. Existuje raný román Heinricha Manna Im Schlaraffenland (do češtiny přeložený jako Země hojnosti, pozn. překl.), vydaný v roce 1900, který popisuje vyšší třídu berlínské společnosti, v níž je současnost snadno rozpoznatelná. Text, který stále postrádá jakékoli znalosti o tom, co přijde, ale v němž nelze přehlédnout aroganci, která krveprolití předcházela. Stejně jako nelze přehlédnout roli, kterou v tom hraje propast mezi bohatými a chudými.

Je arogantní ignorovat stanová městečka bezdomovců, jako by to byl přírodní jev. Hlasité vrzání v opěrných trámech, které bylo slyšet během krize finančních trhů, se podařilo maskovat falešnou sebejistotou, a to tak důkladně, že se skutečný stav materiálního základu života dlouho považoval za špatnou fikci. Techniky používané k udržení chodu podniku nakonec původní problém jen prohloubily, zatímco blížící se kolaps byl odsunut do podvědomí s ostatními monstry.

Fikce nemůže používat obsazení postav, které se zaměřují na realitu. Doba přináší ekonomické ministry, kteří připomínají spíše kouzelníky než účetní, protože jejich nejdůležitějším úkolem je neustále klamat veřejnost. Domnělí představitelé demokracie se proměňují ve velekněze nerovnosti, pro které je jakékoli narušení statu quo stejné tabu jako zmínka o provazu v domě oběšence. Lidé, kteří nejsou praví, ale jsou pouze fantomy sebe samých – jako evropská sněhová královna von der Leyenová, bezcitní, postrádající empatii a nezodpovědní – jsou pro tuto nelítostnou podívanou prakticky ideálním obsazením.

Lidé touží po lidském měřítku, aby unikli nelidskosti, po demokratických podmínkách. Ale hmotné podmínky, které si stále vyžadují nové oběti pod stále novými záminkami k uspokojení neukojitelných potřeb nadměrně nahromaděného bohatství, a zvláštní odtržení od světa oné kasty polobohů, kteří zavrhli všechny pochybnosti o sobě samých, se neustále navzájem posilují. A nic není vzdálenější jejich mysli než myšlenka rovnosti.

A tak dnes Tetzel, blonďatý a s nafoukaným účesem místo tonzury, sedí v kostýmu v Evropské komisi a distribuuje své letáky digitálně, s mnoha pobočkami ve všech parlamentech a médiích. A každý návrat k lidskosti vyžaduje převrhnout stůl a připomenout nám, že ve všech lidských žilách proudí stejná krev a že všichni jsou stejně smrtelní a omylní.

Což alespoň objasňuje, proč, když slyším tento válečný pokřik, se nemohu se ubránit myšlence na Tetzela, Luthera a odpustky.

https://de.rt.com/meinung/248036-zeit-ablasshaendler/

sdílet na