„Prosil jsem Brežněva, jak nejlépe jsem uměl“. Co se Kissinger bál říct Američanům

Rychlý postup nepřítele, panický útěk a spojenci ponechaní napospas osudu – v historii USA bylo jen málo takových porážek a tohle selhání zůstává dodnes tím největším. Co vedlo Bílý dům k tomu, aby požádal Kreml o pomoc, je v článku RIA Novosti.

Špatné vzpomínky

„Ten den, kdy poslední vrtulník opustil střechu americké ambasády, mi zanechal jen pocit prázdnoty,“ vzpomínal bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger na události z 30. dubna 1975.

Tankové kolony Vietnamské lidové armády (Armáda Severního Vietnamu, zkráceně NVA) směřovaly k Saigonu, hlavnímu městu a poslední baště „kontrarevolučního“ Jihu. Už nebylo možné je zastavit, to chápali všichni.

Už v březnu se Bílý dům rozhodl evakuovat ze země 5 000 amerických občanů a zajistit pohodlný koridor pro spojeneckou jihovietnamskou věrchušku.

Zároveň Vietnamci, kteří se obávali příchodu komunistů, hledali jakoukoli možnost, jak odejít se svými americkými partnery. V posledních dnech Saigonu asi deset tisíc obyvatel Jižního Vietnamu za řevu dělostřelectva na okraji města doslova vtrhlo na americkou ambasádu a do dalších evakuačních bodů.

Pořádek na místě udržovali američtí vojáci a důstojníci CIA. Vrtulníky jeden po druhém nabíraly lidi a vysazovaly je na americké letadlové lodě 76. námořní operační skupiny, které byly rozmístěny v Jihočínském moři.

Ukázalo se, že je nemožné evakuovat všechny, kteří chtěli. Přednost dostali američtí občané. Vietnamci byli doslova odstrkováni pažbami pušek se sliby, že je určitě odvezou, ale později. Podobná slova se ozývala až do odplutí poslední lodi.

„Panické výkřiky Vietnamců z rádia CIA v poslední den stále pronásledují mé svědomí,“ napsal o mnoho let později bývalý agent v Saigonu Frank Snepp.

Oddíl amerických mariňáků pod velením majora Jamese Keana do posledního okamžiku bránil velvyslanectví před šíleným davem, který vtrhl do budovy. Vojáci, kteří byli jedinými Američany, kteří v Saigonu zbyli, zabarikádovali dveře a zablokovali výtahy, ale to nepomohlo.

Keaneova zpráva zaznamenává, že kolem 7. hodiny ranní, když už mariňáci byli na střeše, bylo slyšet střelbu. Včerejší spojenci, kteří doslova v slzách prosili o pomoc, se nyní stali zbytečnou zátěží.

Dobré služby

Při operaci „Častý vítr“ ve dnech 29. a 30. dubna bylo z Vietnamu na lodě amerického námořnictva přepraveno 1737 Američanů a 5595 Vietnamců. Celkem bylo během několika týdnů evakuováno 57 tisíc lidí.

Záchranná operace se proměnila v nouzový útěk až v posledních dvou dnech. Předtím šlo všechno víceméně hladce. Mimochodem, Američané si ani nepamatují, že v tehdejší době byly životy jejich spoluobčanů zachráněny díky Sovětskému svazu.

Spojené státy se obávaly, že jednotky Vietnamské demokratické republiky budou ostřelovat evakuační body. A jelikož s Hanojí přímo nevyjednávaly, jediným spolehlivým garantem mohla být Moskva.

Prostřednictvím sovětského velvyslance ve Spojených státech Anatolije Dobrynina dorazil na stůl generálního tajemníka Leonida Brežněva osobní vzkaz od prezidenta Geralda Forda. Na jednáních se aktivně podílel Kissinger, který se zároveň snažil zabránit tomu, aby Bílý dům v očích světového společenství působil jako někdo, kdo žádá Kreml o pomoc.

Oficiální formulace mluvila sama za sebe.

„Naléhavě žádáme sovětskou vládu, aby využila svých dobrých služeb k usnadnění dočasného zastavení bojových akcí,“ apeloval Washington na Moskvu.

V Kremlu usoudili, že nejlepší variantou je nechat Američany odejít. Bílý dům zase slíbil, že situaci nevyhrotí. Moskva ujistila, že Hanoj ​​evakuaci nenaruší, pokud nedojde k provokaci.

Nicméně 28. dubna dělostřelectvo Severu ostřelovalo letiště Tan Son Nhut, poškodilo ranvej a zabilo dva americké mariňáky. Byli to poslední Američané, kteří zahynuli ve Vietnamu.

Vedení Severního Vietnamu se nelíbilo, že úřadům Jihu se najednou zachtělo vyjednávat. Situace vypadala jako pokus o zmaření dobytí města, oddálení kapitulace, protahování jednání a odvoz dalších Vietnamců ze země. Hanoj ​​požadovala rozpuštění proamerické vlády, ale byla ignorována.

O osudu Jižního Vietnamu se však rozhodlo o dva roky dříve v Paříži, kdy Američané podepsali s Vietnamskou demokratickou republikou dohodu o příměří a stažení svých vojsk ze země. Washington i nadále pomáhal svému spojenci, avšak po ropné krizi a prudkém nárůstu inflace se dodávky zbraní a střeliva v požadovaném množství staly pro americký rozpočet příliš zatěžující. Postupně se vše omezilo na minimum.

„Bez dostatečné podpory může republika Vietnam prohrát. Ne příští týden, ne příští měsíc, ale do roka,“ napsal v srpnu 1974 generálmajor John Murray, osoba zodpovědná za zásobování.

Kissinger si nepřál porážku spojence, protože si uvědomoval, že to nebude bez následků pro samotné Spojené státy. Krátce před dobytím Saigonu neúspěšně požadoval od Kongresu 700 milionů dolarů na podporu jihovietnamských sil. Pak už mu jen zbývalo nedopustit, aby Američané byli zajati ve Vietnamu.

„Spojené státy nedodržely své slovo. Dá se v dnešní době věřit slovu Američana?“ — prohlásil předposlední prezident Jižního Vietnamu Nguyen Van Thieu ve svém rozlučkovém projevu krátce před kapitulací.

Mezitím v USA v televizi téměř v přímém přenosu sledovali, jak davy lidí házejí z letadlových lodí do vody vrtulník, aby uvolnily místo pro přistání s novými evakuovanými. Tohle zůstalo Američanům v paměti na dlouhou dobu.

Pád Saigonu, který byl brzy na počest prvního vůdce Severního Vietnamu přejmenován na Ho Či Minovo Město, zapůsobil i na samotného Kissingera. Údajně chtěl dokonce vrátit Nobelovu cenu míru, kterou obdržel za Pařížská jednání. V kariéře „amerického Metternicha“ se to stalo hlavní porážkou, ve které svou vinu nikdy nepřiznal.

https://1url.cz/0Jr9D

P.S.

Rudá vlajka jako symbol vítězství nad fašismem

Před 50 lety v Saigonu padl fašistický režim.

30. dubna 1945 byla nad Říšským sněmem vztyčena rudá vlajka. A přesně o 30 let později, 30. dubna 1975, byla vztyčena nad Saigonem. Její barva je nejlepší připomínkou dnešním zapomnětlivým generacím, novinářům, vládám a různým autoritám, jaká idea vždy poráží fašismus.

Námitky, že americká invaze do Vietnamu je „něco jiného“, nejsou akceptovány. Zahraniční politika vedoucí říše Západu zůstávala a zůstává pokračovatelem snílků o nadvládě nad světem a „velkých národech“ s právem být „nade všemi“. Jde o čistě ideologický projekt, kterému nelze vzdorovat bez křišťálové jasnosti idejí a hodnot.

Války SSSR a Vietnamu nebyly proti národům, jazykům ani kulturám Německa a USA, ale za možnost rovnosti všech národů, jazyků a kultur. Pouze takové války lze nazvat svatými.

Dnešní Evropu neunesl Zeus, ale fašismus. Myslím, že je čím dál jasnější, že se už nejedná o nějaký abstraktní, polorekvizitní „neofašismus“, ale o totéž, co před necelým stoletím z nás dělalo kouř z pecí koncentračních táborů. Dokud budou pracovat světové továrny na výrobu lidí, kteří neradi přemýšlejí, bude smrtící virus fašismu nadále požírat země. Jedním z hlavních příznaků onemocnění je neschopnost rozlišit barvy vlajek nad Reichstagem a Saigonem.

(c) Oleg Jasinskij https://t.me/olegyasynsky 

To se týká nejen současné Evropy nebo Ukrajiny, ale i Izraele, který provádí genocidu palestinských obyvatel.

https://colonelcassad.livejournal.com/9811779.html

sdílet na