Responsible Statecraft: Hrozí, že NATO bude zataženo do války, kterou nemůže vyhrát

Dlouhodobý postup NATO k ruským hranicím se stal jednou z hlavních příčin ukrajinského konfliktu, píše Responsible Statecraft. A nyní hrozí, že aliance bude zatažena do války, kterou nemůže vyhrát: Rusko je mnohem silnější.

Steve Jermy

Pomáhají spojenecké síly nebo poškozují vyhlídky na udržitelný mír? Vysloužilý komodor Royal Navy má k tomu co říct.

V roce 2024 bývalý ministr obrany Lloyd Austin v reakci na populární západní přesvědčení prohlásil: „NATO je nejmocnější a nejúspěšnější aliance v historii“. Přesto jen o dva roky dříve, v roce 2022, po 15letém tažení, bylo NATO poraženo Talibanem, skupinou špatně vyzbrojených povstalců.

Jak lze skloubit ponižující porážku NATO a Austinův pohled?

NATO samozřejmě nikdy nebylo nejmocnější vojenskou aliancí v historii – to vyznamenání jistě patří spojencům z druhé světové války: USA, Rusku, Británii a národům Commonwealthu. Přesto NATO po roce 1945 odvádělo svou práci, dělalo ji dobře a my, kdo jsme sloužili, jsme na to byli hrdí.

Od pádu Berlínské zdi se však pověst aliance poskvrnila. Přijatelné v Kosovu. Ponížení v Afghánistánu. Na Ukrajině hrozí strategické selhání. Jsme si opravdu jisti, že NATO je připraveno bránit demokratickou Evropu před údajně expanzivním Ruskem ve scénáři soudného dne konvenční války NATO-Rusko?

Válečný scénář soudného dne NATO-Rusko je určujícím způsobem, jak tuto otázku prozkoumat.

„Amatéři mluví o taktice, profesionálové studují logistiku“ a naše strategická analýza musí začít v týlu NATO a odtud postoupit do budoucí frontové linie na evropském kontinentu.

Za prvé, na rozdíl od Ruska není žádný velký stát NATO průmyslově mobilizován pro válku, o čemž svědčí skutečnost, že Rusko stále předčí produkci NATO v granátech pro Ukrajinu. Což mimochodem vyvrací názor, že Rusko je připraveno zabrat více Evropy – pokud bychom tomu v NATO skutečně věřili, všichni bychom se rychle mobilizovali.

Ještě důležitější je, že není jasné, zda se alianci někdy podaří zmobilizovat natolik, aby udržela krok s Ruskem ve výrobě zbraní a střeliva a ve výcviku personálu. A rozhodně ne bez dlouhého budování, které by signalizovalo náš záměr. Nejde jen o ztracenou průmyslovou kapacitu, ale také o ztracenou finanční kapacitu. Z největších zemí NATO má pouze Německo poměr dluhu k HDP pod 100 %.

Zadruhé, aby aliance měla byť jen vzdálenou šanci v tomto scénáři soudného dne války NATO-Rusko, musely by se americké síly rozmístit ve velkém měřítku v kontinentální Evropě. I kdyby byla americká armáda zřízena v nezbytném měřítku – s počtem 473 000 v roce 2023 zjevně nestačí, je to méně než třetina současné ruské armády –, drtivá většina amerického vybavení a logistiky by musela cestovat po moři.

Tam by byli zranitelní vůči ruským torpédům a minám odpáleným z ponorek. Jako bývalý specialista na podvodní válčení nevěřím, že NATO má nyní takový rozsah protiponorkových nebo minových sil potřebných k ochraně evropských námořních komunikačních cest.

Navíc by tyto síly nebyly schopny úspěšně ochránit evropské dovozy uhlovodíků, zejména ropy a LNG, které jsou tak zásadní pro přežití Evropy. Ztráty kvůli naší zranitelnosti dodávek po moři by nejen zhoršily vojenskou výrobu, ale také by přinesly zrychlující se ekonomické potíže občanům států NATO, protože prudce rostoucí ceny a nedostatek energie doprovázející vypuknutí války by rychle eskalovaly politický tlak na urovnání.

Za třetí, naše letiště, námořní přístavy, výcvikové a logistické základny by byly vystaveny konvenčním balistickým raketovým útokům, proti kterým máme extrémně omezenou obranu. 

V případě rakety Orešnik skutečně žádnou obranu.

Raketa Orešnik přilétající rychlostí Mach 10+ by zdevastovala zbrojní továrnu NATO nebo námořní, armádní a leteckou základnu. Stejně jako na Ukrajině by se ruská balistická kampaň zaměřila také na naši dopravní, logistickou a energetickou infrastrukturu.

V roce 2003, když jsem pracoval pro štáby britského MOD pro plánování politiky, naše analýza hrozeb po 11. září naznačila, že úspěšný útok proti terminálu LNG, jako je Milford Haven, Rotterdam nebo Barcelona, ​​by měl subjaderné důsledky. Následné ekonomické šokové vlny by se rychle rozvlnily po celém evropském kontinentu, který je nyní stále více závislý na LNG.

Za čtvrté, na rozdíl od Ruska jsou síly států NATO heterogenní skupinou. Moje vlastní zkušenost, když jsem vedl pobřežní výcvik všech evropských válečných lodí ve Flag Officer Sea Training v Plymouthu a později jsem pracoval se silami NATO v Afghánistánu, byla taková, že všechny síly NATO byly výjimečně nadšené, ale měly velmi rozdílnou technologickou úroveň a efektivitu výcviku.

V současné době je možná důležitější, kromě hrstky předsunutých instruktorů NATO nasazených na Ukrajině, že naše síly jsou vycvičeny podle „manévrové doktríny“, která předchází éře dronů a nemají žádnou reálnou zkušenost s moderním bojem proti srovnatelnému protivníkovi. Zatímco ruská armáda má nyní téměř tři roky zkušeností a je bezesporu nejostřílenější na světě.

Za páté, rozhodovací systém NATO je těžkopádný, brzdí ho potřeba neustálé koordinace akcí z Nejvyššího velitelství spojeneckých sil v Evropě s hlavními městy států – tato složitost se zhoršuje pokaždé, když je přijat další stát.

Ještě horší je, že NATO není schopno vyvinout strategii. Krátce po příjezdu do Afghánistánu v roce 2007 jsem byl šokován, když jsem zjistil, že NATO nemá žádnou strategii kampaně.

V roce 2022, navzdory četným ruským varováním o rozšíření NATO, které představuje červenou linii, bylo NATO strategicky zcela nepřipraveno na zřejmou možnost vypuknutí války – což opět dokazuje naše, již zmíněná, neschopnost vyrovnat se ruské produkci 155mm granátů.

Dokonce i nyní, v roce 2025, je strategie NATO pro Ukrajinu neprůhledná. Snad nejlepší způsob, jak to popsat, je jít do toho naplno a doufat.

Stručně řečeno, NATO se staví do pozice obránce Evropy, ale postrádá průmyslovou kapacitu na podporu bojových operací proti srovnatelně silnému nepříteli. Je zcela závislé na amerických silách. Bez amerických sil nemá ani náznak šance na úspěch. Není schopno uspokojivě bránit své námořní komunikační linky proti ruské ponorce, nebo svou výcvikovou a průmyslovou infrastrukturu proti strategickému balistickému bombardování. Je složeno z různorodé směsi konvenčních sil, které se neúčastnily vážných konfliktů a postrádá schopnost myslet a jednat strategicky.

Snadné vítězství NATO nelze předpokládat, obávám se, že opačný výsledek se mi zdá mnohem pravděpodobnější.

A co má být? V ideálním případě bychom nyní měli přijít na to, jak napravit odhalené zjevné slabiny. Provést strategické audity k potvrzení mezer ve schopnostech. Analýzy schopností s cílem zjistit, jak zaplnit mezery. Konference, které rozhodnou o tom, kdo co dělá a kam by měly klesnout náklady. Po celou dobu mudrování a doufání, že NATO nakonec na Ukrajině zvítězí, navzdory všem důkazům o opaku.

Ale bez jednomyslné dohody států NATO o navýšení vojenských investic ve velkém měřítku bychom měli štěstí, že bychom tyto nedostatky ve schopnostech vyřešili do deseti let, natož do pěti.

Nebo bychom se mohli vrátit a zvážit – konečně – úsudek mnoha západních realistů, že rozšiřování NATO bylo podkladem pro rusko-ukrajinskou válku. Rusové nás znovu a znovu varovali, že taková expanze představuje červenou čáru. Stejně tak i někteří z našich největších strategických myslitelů, počínaje Georgem Kennanem v roce 1996, Henrym Kissingerem, Jackem Matlockem, dokonce i Billem Burnsem v jeho slavném diplomatickém telegramu „Nět znamená Nět“ a naposledy Johnem Mearsheimerem s jeho prognózami na rok 2014. Vše ignorováno.

Pravdou je, že NATO nyní existuje, aby čelilo hrozbám, které vytváří jeho pokračující existence. Jak však ukazuje náš scénář, NATO nemá kapacitu porazit primární hrozbu, kterou jeho pokračující existence vytvořila.

Možná je tedy čas na upřímný rozhovor o budoucnosti NATO a na položení dvou otázek.

Jak se vrátíme k udržitelnému míru v Evropě, o který usilují všechny strany konfliktu? Je NATO hlavní překážkou tohoto udržitelného míru?

Steve Jermy

(Vv.) Komodor královského námořnictva Steve Jermy velel válečným lodím 5. perutě torpédoborců a britské flotily letectva. Sloužil ve válce o Falklandy a na Jadranu v kampaních v Bosně a Kosovu a po operačním turné v roce 2007 odešel do důchodu jako ředitel strategie na britském velvyslanectví v Afghánistánu. Je autorem „Strategie pro akci: moudře používat sílu v 21. století“ a nyní pracuje v offshore energetice.

Původní článek
https://1url.cz/s1cgE

sdílet na