„Kolektivní obrana“ NATO a její účinek na chování vlád provokatérských států

Autor –  György Varga, diplomat specializující se na postsovětský prostor. Jako diplomat zastupoval Maďarsko na Ukrajině a v Moskvě, byl velvyslancem v Moldavsku a v letech 2017 až 2021 vedoucím pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Rusku a na Donbase.

Překlad z NachDenkSeiten:

Vyhlídka na „kolektivní obranu“ dává některým politikům a vládám falešný pocit bezpečí: státy pod ochranným deštníkem NATO se cítí méně nuceny přizpůsobit svou zahraniční politiku svým ekonomickým a vojenským zdrojům kvůli takzvanému „efektu gangu“. Fungující národní zahraniční politika zahrnuje zahraničněpolitickou strategii a jednání vůči ostatním mezinárodním aktérům takovým způsobem, aby jejich následky mohly národní státy zvládnout vlastními prostředky.

Pokud by členské státy NATO přizpůsobily svou rétoriku vlastním národním možnostem, výrazně by to zlepšilo evropskou stabilitu a morálku vztahů mezi evropskými státy. Stejně tak, pokud by se uchýlili k válce jako k nástroji, pouze pokud by ji dokázali vyhrát vlastními národními prostředky. To platí i pro nečlenskou zemi NATO Ukrajinu, kde by bylo lepší:

nesvrhnout demokraticky zvolenou hlavu státu,

neomezovat práva národnostních menšin,

dodržovat Minské dohody,

znovu integrovat separatistické oblasti mírovými prostředky,

podepsat Istanbulskou dohodu za lepších podmínek než dnes,

nevsadit vše na válku, kterou nelze vyhrát,

nespoléhat na příslib neomezené podpory jiných států.

Ti, kteří si vybrali válku a přispěli k tomuto rozhodnutí, a dokonce eskalovali špatnou situaci, mohou být pohnáni k odpovědnosti, ale neměli by volat k odpovědnosti za důsledky špatných rozhodnutí ostatní. Takový jev je popsán výše uvedeným pojmem „efekt gangu“.

Panika vyvolaná následky války na Ukrajině vede k další eskalaci v zemích politického Západu, které jsou v popředí protiruských nálad. Francouzský prezident Emmanuel Macron opakovaně vyzval k vyslání jednotek NATO na Ukrajinu. Myšlenku podpořili polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, český prezident Petr Pavel a pobaltské státy. Každý provokativní krok eskalace se děje ve víře, že NATO aktivuje instituci kolektivní obrany, až Rusko „konečně“ vrátí úder.

Funguje to na principu, že můžeme každým dnem zvyšovat počet ekonomických sankcí, můžeme poskytnout prostředky a lidské zdroje k útokům na oblasti hluboko uvnitř Ruska. Můžeme udělat cokoli, protože existuje kolektivní obrana: nemůžeme udělat chybu, pouze Rusové, pokud se odváží provést odplatu vůči členské zemi NATO, která je provokuje.

Myšlenka kolektivní obrany klame politiky

Jako hlava vlády země se dvěma miliony obyvatel mohu klidně provokovat jadernou velmoc, protože mám miliardu lidí, vojenský rozpočet 1 400 miliard dolarů a za zády mám americký jaderný deštník.

Proč je taková politika podporována na úrovni EU a NATO? Protože bez další eskalace v rozporu s racionalitou by musela být uznána odpovědnost kolektivního Západu za zničení Ukrajiny, která kdysi pokrývala 603 000 kilometrů čtverečních a měla 52 milionů obyvatel.

Vše je dovoleno, aby bylo možno pokračovat ve válce, a v rostoucím chaosu přesouváme veškerou odpovědnost na Rusy. Jinak většinou racionální ruský postoj není vpuštěn do komunikačního prostoru, aby byl protiváhou dezinformacím. Plus jako poslední možnost článek 5 zakládající smlouvy NATO. Tento článek nás chrání. Jinými slovy, můžeme provokovat beze strachu.

Spolupráce NATO-Ukrajina se stala „příběhem úspěchu“: Ukrajina je v troskách, EU směřuje do politické a ekonomické propasti a nejdůležitější subsystémy globální ekonomiky (finance, energetika, doprava) pro 193 členských států OSN byly úspěšně paralyzovány. Politické rozhodnutí NATO nebýt stranou války na Ukrajině platí i dnes, ale generální tajemník NATO Mark Rutte nadále vyzývá členské státy, aby podporovaly Ukrajinu, přičemž neklade žádné hranice mezi podporu a vojenskou angažovanost. Existuje mnoho nesrovnalostí, zejména mezi deklarovanými protiruskými opatřeními na úrovni členských států a otázkou právního vztahu případné reakce Ruska na tyto kroky. Tyto vztahy by měly být vyjasněny dříve, než první ruská raketa zasáhne evropský cíl.

Proč by NATO mělo poskytovat kolektivní obranu zemím, které, jak se zdá, provokují Rusko pro národní potěšení? Aniž bych se pouštěl blíže do konfliktu na Ukrajině (od roku 2014 do roku 2022) a války na Ukrajině (od 24. února 2022) a odpovědnosti aktérů, rád bych jen zdůraznil jednu skutečnost: v roce 2022 Moskva a Kyjev pod tureckým zprostředkováním dosáhly v Istanbulu dohody o ukončení války, šest týdnů po začátku války. Kolektivní Západ podpis dokumentu zablokoval a požadoval pokračování války. Od ruské invaze na Ukrajinu ani EU, ani NATO neiniciovaly výzvu k jednání, ačkoli článek 1 Washingtonské smlouvy požaduje, aby členské státy usilovaly o mírové urovnání všech konfliktů. Bod 5, kolektivní obrana, je v zemích NATO zmiňován denně, ale od generálního tajemníka NATO jsme k bodu 1 ještě neslyšeli žádný komentář.

Ukrajina vydala 4. října 2022 prezidentský dekret zakazující možnost rozhovorů mezi Ukrajinou a Ruskem a Washington zorganizoval koalici více než 40 západních zemí proti Rusku ve vojenských a ekonomických rozměrech.

Ti, kteří zůstávají neutrální, pomáhají Putinovi

Politický Západ před vlastními společnostmi skrývá hlavní rys války na Ukrajině: Rusko nezaútočilo ani neuvalilo sankce na žádný členský stát EU nebo NATO, neexistoval žádný přímý důvod, aby se země EU a NATO účastnily války. Válce se dalo předejít a mohla být ukončena velmi rychle, kdyby si to kolektivní Západ přál. Ústavně neutrální země jako Švýcarsko, Rakousko a Moldavsko jsou do válečného procesu zapojeny již dlouhou dobu; vládnoucí elity nedokázaly nebo nechtěly odolat tlaku politického Západu a raději ignorovaly vlastní ústavy, což způsobilo škody na národní úrovni.

Politický Západ na všech úrovních zablokoval vyšetřování výbuchů Nord Stream, dosud největšího teroristického činu s cílem zničit infrastrukturu. Vyšetřování OSN v této záležitosti bylo torpédováno a výsledky vlastních vyšetřování pobřežních států byly drženy v tajnosti. Aby se zmátla hlavní stopa, která ukazuje na historii, pozadí, zájmy a několik zdrojů poukazujících na plán USA a jeho realizaci, bylo podezření přesunuto – s účinnou německou pomocí – na nebohé Ukrajince.

Logický omyl je ignorován: Proč podporovat ukrajinský režim, který ničí strategickou infrastrukturu Německa (EU)? Pro evropské občany je realita pobuřující: jsme součástí aliance, ve které není trestným činem spáchání teroristického činu proti členovi aliance. Někteří politici (český prezident Petr Pavel, polský premiér Donald Tusk) považují podobné teroristické činy za naprosto legitimní, jiní – jako polský ministr zahraničí Sikorski – údajnému pachateli dokonce říkají „děkuji“.

Do roku 2025 dosáhneme bodu, kdy nebudou v EU a NATO žádné námitky, pokud Ukrajina zaútočí na jediný plynovod do EU, Turkish Stream. Jako členové EU mohou Maďarsko a Slovensko se zděšením sledovat, jak Evropská komise podporuje Ukrajinu v narušení tranzitu energie do Evropy, čímž porušuje své závazky vůči EU.

Ukrajina nebyla a není členem EU ani NATO. Tyto integrační organizace dobrovolně vedly své členské státy do bitvy, dobrovolně vstupovaly do různých dimenzí války proti Rusku, neustále zvyšovaly míru své angažovanosti (nejprve na národní úrovni), a tím neustále zvyšovaly svou vlastní vnímanou zranitelnost vůči logicky očekávané ruské reakci.

Nejprve helmy, pak postupně dodávky všemožných zbraní, masový výcvik ukrajinských vojáků, a nakonec zapojení západních vojáků ukazují jasný nárůst úrovně, spirála eskalace je vedena Západem. Výsledek na západní a ukrajinské straně je katastrofální, a jelikož se světonázor amerického aktéra (nového prezidenta) změnil, projekt jako by se hroutil. Koordinátoři plánu se proto snaží válku dále eskalovat s evropskými aktéry. Doufají v zázrak a v prostředky mimo bojiště (změna režimu, teroristické činy). Vzhledem k aktuálním výsledkům je odpovědnost jasná: kdo dovolil zničit Ukrajinu a kdo z toho měl prospěch?

Všechno je zaměřené na vítězství Ukrajiny

Západ se vyhýbá reakci a eskaluje situaci aktivním zapojením zemí, které jsou připraveny provokovat. Absolutizace války na Ukrajině v souladu s jejími cíli poskytuje významné morální zázemí pro provádění teroristických útoků proti cílům a osobám ruské infrastruktury. Podobný přístup u vojenských intervencí a agresí ze strany západních zemí není tolerován: v západních společnostech bychom nepřijali teroristické činy spáchané např. srbskými, afghánskými, iráckými, syrskými nebo libyjskými občany na území Spojených států nebo jakékoli jiné západní země, i kdyby tyto osoby měly (nebo stále mají) legitimní důvody, po bombardování nebo okupace jejich země ze strany Spojených států. Toto zůstává teroristickým činem, nikoli válečným aktem. Teroristické činy (proti osobám a infrastruktuře) spáchané na Ukrajině v posledních třech letech nebyly odsouzeny ani USA, ani EU.

Pro Západ se stalo samozřejmostí rušit mezinárodní právní hranice pro válečné účely. V březnu 2022 právní experti z německého Bundestagu ještě definovali výcvik ukrajinských vojáků v Německu jako účast ve válce. Provokatérské země dnes kritizují německého kancléře Olafa Scholze (SPD) za to, že dosud neschválil dodávku raket Taurus, které by mohly zasáhnout Moskvu, na Ukrajinu, a zároveň děsí 450 milionů obyvatel EU, aby se „připravili na válku s Ruskem“.

A mají pravdu, protože s takovými provokacemi je třeba být připraven na to, že ruské vedení dříve nebo později přestane tolerovat protiruské vojenské, ekonomické, lidské, informační a teroristické akce a bude některé země považovat za účastníky války.

Provokativní země také stále více útočí na několik málo členských států EU a NATO, které volají po co nejrychlejším ukončení války, a samy téměř okamžitě realizují jakékoli nové protiruské požadavky ukrajinského vedení, ať už ve vztahu k energii, trhům, transferu nových druhů zbraní nebo prostě „jen“ omezování mezinárodní svobody pohybu ruských sportovců, umělců a představitelů církví; princip kolektivní viny „založený na hodnotách EU“.

Vše směřuje k vítězství, přičemž morální úpadek politického Západu je stále zjevnější; neplatí stará pravidla, nová platí pouze pro Rusko, protože to, co se dnes děje, je něco, co se asi v dějinách lidstva ještě nikdy nestalo – válka mezi dvěma zeměmi. Něco tu není v pořádku: Normou v lidských dějinách bylo dosud konflikty zmírňovat, izolovat, nikoli internacionalizovat se všemi jejich globálními důsledky. Dnes je norma jiná a kdo ji nepřijme, prý podporuje Putina.

Politický Západ a zejména provokatérské státy dávají všem občanům EU pocit, že Evropa je ohrožena ruským útokem, přičemž je zřejmé, že současná úroveň konfrontace mezi Západem a Ruskem je založena na rozhodnutích politického Západu v tomto směru a lze ji kdykoli zmírnit, včetně ukončení války. Západ eskaloval konfrontaci mezi EU a Ruskem a NATO a Ruskem a Západ může eskalaci omezit.

Neuplyne den, aby jeden z 32 států NATO nezveřejnil své hodnocení, že nás dělí jen pár dní od začátku války NATO-Rusko. Kupodivu tato znepokojivá zpráva nenutí vlády k opatrnosti, naopak, některé z nich posouvají meze tolerance Moskvy ještě dále. Jinými slovy, oni sami nevěří ve válku podnícenou Moskvou, protože vidí prostor pro další eskalaci. Z pohledu racionálních aktérů na Západě lze vývoj posledních měsíců interpretovat pouze takto.

Žádná kolektivní obrana pro provokatérské země

Řešení spočívá v návratu k racionalitě: státy by měly provádět zahraniční politiku, jejíž důsledky mohou zvládnout vlastními národními prostředky. Žádný stát by neměl napadat jaderné mocnosti tím, že se bude schovávat za schopnosti 31 dalších členů NATO.

Zdá se, že to dnes pro některé členy NATO neplatí; odvozují své schopnosti od schopností NATO a jejich každodenní rétorika to odráží. Není například jisté, že polské, německé, francouzské nebo litevské obyvatelstvo by odpovědělo ano na včas a správně položenou otázku: „Přijímáte rizika další provokace ze strany Ruska bez kolektivní obrany NATO?“

Pokud tyto národy nechtějí nést následky provokací iniciovaných jejich vládami na národní úrovni, proč by je měly přijímat národy, které od počátku chtěly mír a nejsou před ukrajinským lidem zodpovědné za eskalaci války?

Podle Charty OSN mají všechny státy stejná práva. Pokud má Polsko nebo Litva problémy a jsou schopny hrát polsko-ruskou nebo litevsko-ruskou hru na bilaterálním základě, pak jen směle pokračujte: provádějte bojovnou zahraniční politiku, kterou ohlásili ministr zahraničí Sikorski a bývalý litevský ministr zahraničí Landsbergis, a zasaďte Rusku co nejvíce hlubokých ran. Se zájmem čekáme na výsledek, ale na kolektivní obranu byste měli zapomenout. Stejně jako Slovensko a Maďarsko zřejmě nemohou počítat s podporou EU ve věci ochrany tranzitu energie proti externímu aktérovi. Brusel tak z ideologických důvodů ničí ekonomiky vlastních zemí EU i Evropy jako celku.

Ještě nemusí být pozdě upozornit na tyto nuance, než někteří politici samolibě zahájí válečné iniciativy s důsledky pro všechny členy NATO, důsledky, které by na národní úrovni nezvládli nebo při poznání svých možností ani zvládnout nezamýšleli.

Die bewusstseinsverändernde Wirkung der „kollektiven Verteidigung“ der NATO

sdílet na