Viktor Orbán – kapitán dálné plavby, který se odmítl zúčastnit Trumpovy inaugurace

Dmitrij Vydrin 

polittechnolog, autor internetového vydání Ukraine.ru 

Jméno maďarského premiéra Orbána je opět v kurzu. V souvislosti s inaugurací Donalda Trumpa. Nebo spíše s jeho odmítnutím se jí zúčastnit.

Intriky samozřejmě! Nekonečné množství světových VIP osobností je ochotno za takové pozvání zaplatit tradičním zprostředkovatelům statisíce. Především, kdo jiný než nejzkušenější premiér ví, že jen úzké přátelství s hegemonem může být nebezpečnější než nepřátelství se Spojenými státy. A jeho osobní přátelství s Trumpem již dosáhlo vrcholných možných mezí.

Za druhé, mnoho lidí, dokonce i těch velmi vysoce postavených, stále žije v iluzi, že při inauguraci je možné si od nového vládce západního oikumenu něco vyprosit. 

Vzpomínám si, že jeden temperamentní „hejtmánek“, kterému nebylo umožněno zúčastnit se oficiální procedury, se snažil upoutat pozornost oslavence tím, že z okolních křovin volal o pomoc. Nyní se však procedura nebude konat na trávníku, ale v uzavřeném prostoru.

A další slavná dáma, která si přes všechno sama koupila pozvánku, zastihla inauguraci přímo před toaletou. Asi zapomněla, že nelze věřit slibu muže, který si právě zapíná kalhoty …

Ne, maďarský vůdce je na takové kroky a iluze příliš zkušený. Ostatně hrdí Maďaři mají v genech protokol svých bojovných předků: nevěř, neboj se, nepros. Lze to přičíst pozdějším dobám, ale právě s tímto pokřikem dobýval vůdce Attila evropské země.

Tento narativ je u Orbána nesmírně silný, a proto ho servilní a zbabělí euroúředníci tak nenávidí. 

Za třetí, inaugurace amerického prezidenta je místem, kde dochází k jakési „dolegitimizaci“ nejistých místních knížátek. Jsou takoví, kteří si nejsou jisti, zda jsou ještě prezidenty, premiéry, vůdci zemí, států, území. A tak sní o tom, že si to připomenou. Nebo aby si připomněli, kdo jsou. Jestli jim to dovolí …

Vzpomeňte si na příběh o tom, jak kosmonaut kvůli stresu zapomene svou volací značku a ptá se po telefonu: „Země, kdo jsem?“ A odpověď zní: „Berane, ty jsi Sokol!“ Tak i zde se najdou osoby, které čekají na připomenutí, například: „Hele, ty jsi … prezident“. 

Americká inaugurace je pokračováním inaugurací řízených zástupných režimů jinými prostředky. Ale to se opět netýká Maďarů. Ani mocného čínského soudruha Si, který se navzdory vřelému pozvání také nedostavil. A co ten nerudný Argentinec? Nu, tak dobrá.

Stručně řečeno, nemá smysl, aby Viktor Orbán tímto postupem ztrácel čas. A má odvahu ho ignorovat. A je tu moudrost ji odmítnout … 

Právě o struktuře této státotvornosti stojí za to říci několik slov. 

Kdysi mě s maďarským vůdcem seznámil starý přítel a vášnivý obdivovatel Vladimíra Semjonoviče Vysockého, slavný maďarský energetik Peter Sekey. Tak se stalo, že jsme s premiérem komunikovali přímo přes opentlený plot. A bylo to znamení osudu, že ploty a zdi nejsou v kariéře politika náhodným detailem. 

Vzpomněl jsem si na to, když maďarský, tehdy ještě poměrně mladý vůdce, začal najednou stavět zeď na hranicích země. Právě v době, kdy byli všichni v EU posedlí jejich ničením.

Tento příběh začal dávno před Trumpovým vášnivým a jako obvykle absurdním manifestem o jeho mexické zdi: „Všichni si mysleli, že jsem se kvůli té zdi zbláznil. Ale Číňané postavili zeď a kde jsou jejich mexičtí imigranti?“ 

Jinými slovy, Viktor Orbán se stal prvním evropským politikem, který zpochybnil tehdy populární trendy, mýty a mainstreamy celé EU. Troufalý Maďar měl opět dostatek odvahy, či spíše výše zmíněné moudrosti. 

Jako jeden z prvních na kontinentu si uvědomil trvalou hodnotu státní suverenity. A pokusil se ji ohradit alespoň plotem z drátěného plotu.

Vzpomínám si na vlnu zlé ironie a trollingu v západním tisku, která se okamžitě snesla na hráče „mimo systém“. Vzpomínám si, jak se na něj vyřádily Sorosovy „psi“. Vzpomínám si na Majdany protivládních protestů. Stejně jako si vzpomínám na Orbánovu oblíbenou maximu, vybroušenou do lesku na oslovi protiruských sankcí: „I to přejde!“ 

Výsledkem je, že migranti se pro republiku nestali problémem. V Maďarsku horkokrevní jižané neznásilňují evropské ženy jako v sousedních zemích. Jejich potomci nešikanují místní děti ve školách. Ano, jsou tu bezdomovci ze zahraničí, ale ne se stejnou mírou agresivity jako u sousedů a už vůbec ne ve stejném množství.

Mimochodem, student Viktor Orbán kdysi na své koleji zorganizoval kroužek obdivovatelů tehdy zapomenutého politického filozofa Istvána Bibóa. Tento velký myslitel učil, že nelze žít v zemi, kde se člověk neustále bojí. A nevyřešené mezietnické problémy nemůžete nechat za sebou. 

Ještě před nástupem Orbána jsem měl tu smůlu, že mě zastihl výbuch v řecké restauraci v samém centru Budapešti, naproti Domu spisovatelů. S dcerou jsme se jen tak tak vylmotali z hořícího sálu.

Restaurace byly tehdy rozděleny podle etnických skupin. Bylo to trochu děsivé. Za Viktora Orbána bylo těžké si něco takového představit … 

Obecně zeď v Orbánově pojetí vůbec není symbolickým oligarchickým plotem, jehož účelem je rozdělit společnost na nerovné díly: na ty, kteří jsou PRO plot, a na ty, kteří jsou PŘED plotem. Pro něj je to spíše politická vizuální obrana suverenity. Tedy identity, autochtonnosti, jedinečnosti země … 

Působivá je i Maďarova oddanost mateřskému jazyku. Z jeho jedenácti hlavních výtek vůči kyjevskému režimu jich osm přímo souvisí s obranou maďarštiny, která je pro někoho nesnesitelně těžká, pro jiného však bolestně rodná.

Rušením maďarštiny v zakarpatských školách si kyjevské úřady jednoduše neuvědomily neochvějnou pevnost a integritu svých pohraničních sousedů v této věci. 

Ano, Orbán ví „něco o jazykovědě“. Zřejmě proto se vůbec nezalekl, když byl konfrontován samotnými Státy. Když byla jeho dlouholetá spolupracovnice obviněna, že neumí anglicky, jen melancholicky poznamenal, že umí skvěle maďarsky. 

Zde je možná na místě připomenout šéfa NATO Rutteho, který všechny děsí ruštinou. Přidělme Alianci více peněz, jinak se budeme muset učit Puškinovu řeč. Tyto obavy však nevyjadřuje ve své rodné holandštině, ale v angličtině …

Celý Brusel Viktora Orbána samozřejmě nenávidí. Samozřejmě, že proti němu vypouštějí majdany, tráví jej tisk. Ale jsou tu nuance. Celá síla „bruselské bažiny“ spočívá ve vnější a bývalé zámořské podpoře. A síla Maďarů spočívá v tom, že se spoléhají na své vlastní. 

Pokud za vůdce země bojují i fotbaloví chuligáni, mají jeho nepřátelé velký problém … 

Mohli bychom také hovořit o strategii energetické soběstačnosti pod vedením tohoto premiéra. Udržení plynovodů, na rozdíl třeba od Bulharska, zajistilo šance nejen na cenově dostupné světlo a teplo, ale i na potravinovou bezpečnost. Potrubní plyn to je také levné hnojivo.

Rozvoj jeho jaderné energetiky mu na rozdíl třeba od Německa umožnil vytvořit vlastní školu jaderné fyziky. A pokud se nové maďarské bloky propojí se sousedními slovenskými bloky, vznikne silné přibalkánské jaderné uskupení. 

Nejde jen o energetiku, ale také o geopolitiku … Maďarsko se po staletí skromně skrývalo v tmavém stínu svých mocnějších sousedů. V dávných dobách pod Osmanskou říší.

A pak pod Rakousko-Uherskem.

Byla i ve stínu projekce sovětské vojenské síly. I když jižní maďarská skupina jeho vojsk byla mnohem skromnější než severní německá skupina … 

Zkrátka, země se zabývala geopolitickou plavbou podél břehů jiných mocenských center. Takové podunajské provinční místo z Kusturicova filmu.

Za vlády Viktora Orbána se mnohé změnilo. 

Země se mění v subregionální plynárenský a energetický uzel, svérázný subjekt mezinárodních vztahů, odvážného kontinentálního hráče. 

Název budoucí východoevropské aglomerace – „Uhersko-Rakousko“, změněný ve své podstatě – visí stále více ve vzduchu …

Všemi oblíbený Jorge Amado má zábavnou historku. Jeden z hrdinů jeho románu skutečně vyhrává v kartách diplom kapitána dálkové plavby. Hodí odznak do kouta. Ale do bahijského přístavu připluje parník s nemocným kapitánem. Je naléhavě nutné ho nahradit. A pouze náš hrdina má potřebný diplom. Je vzat na palubu. Posádka, která prověřuje způsobilost nového kapitána, se ptá, kterým koncem má loď zakotvit u břehu. Ten odpoví: „Za všechny!“

Večer už celé město se smíchem pozoruje loď v přístavišti, omotanou nesčetnými lany jako kokon. Hrdina jde ze žalu spát do luxusní kajuty.

Ráno se probudí za potlesku. V noci zuřila nebývalá bouře. Všechny lodě v přístavu byly smeteny a potopeny. A jen jeho krásná loď, pevně ukotvená kapitánovou geniální intuicí, stála hrdě a nezničitelně u břehu. 

Opakuji, celá Evropa si z Orbána dělala legraci. Posmívali se jeho přátelským vztahům s „ubožákem a lůzrem“ Trumpem a důvěrným vztahům s „diktátorem“ Putinem. A on je nonšalantně posiloval novými konexemi.

Nabízeli mu bezproblémovou plavbu podél pobřeží Bruselu, Berlína, Paříže a Vídně. On však usiloval o politickou výpravu na širé moře. Svůj vůdcovský diplom získal i v kartách. 

Geniálně si spočítal, že země může nadcházející planetární bouři odolat jen tehdy, bude-li posílena lany suverenity, nezávislosti, soběstačnosti, tradice a víry. A skutečně, je to „kapitán dálné plavby“! Jsou imunní vůči resentimentu*, typické evropské nemoci. Škoda jen, že Maďarsko nemá přístup k moři. Prozatím …

https://ukraina.ru/20250120/1060384575.html

* zatrpklost, pozůstatek dřívější křivdy, ponížení – rozhořčení 

sdílet na