Jakou hru hraje Erdogan?

Článek od Claudia Resty na webu VT Foreign Policy:

Po začátku ukrajinské války se chvíli zdálo, že současný turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan je třetí stranou a nezávislou mezi oběma stranami válčícími v tomto konfliktu.

Ve skutečnosti se zdálo, že Turecko by mohlo být ideálním kandidátem jako místo pro případná ukrajinská válečná mírová jednání.

Poté s dodávkami tureckých dronů na Ukrajinu od Baykaru, společnosti vlastněné rodinou tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, mladšího zetě Selcuka Bayraktara, který od roku 2018 dodává na Ukrajinu drony Bayraktar TB2, se zdálo, že tato pozice vybledla.

Když se vrátíme v čase k pokusu o převrat, který byl plánován proti Erdoganovi v roce 2016, prezident zaujal velmi jasné a tvrdé postoje vůči Spojeným státům, o kterých se ve světle toho předpokládá, že byly podněcovateli tohoto pokusu o převrat.

Musíme uznat, že prezident Recep Tayyip Erdogan zaujal v době převratu velmi odvážný postoj vůči Spojeným státům, navzdory svému členství v NATO.

Mnohem odvážnější, než kdy příslušelo všem ostatním evropským státníkům od založení Atlantického paktu, jejichž postoj byl vždy spíše submisivní…

Pouze s výjimkou francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který v roce 1966 stáhl Francii z integrované vojenské velitelské struktury NATO.

Který shodou okolností, možná právě kvůli tomuto stažení, unikl různým pokusům o atentát díky mimořádné efektivitě svých bezpečnostních služeb.

Ale co nejnovější současný vývoj v Erdoganově politice?

Novinářka Yuliana Dlugajová nám nabízí obzvláště ostrý výklad této politiky, který se mi zdá naprosto přesný.

Podle ní:

„Erdoganova zahraniční politika začala jako odvážná, rebelská, neo-osmanská vize – ambiciózní pokus obnovit vliv Turecka na bývalá osmanská území.

Tato vize však byla nakonec kooptována, aby sloužila západním zájmům v regionu.

Co se však ukázalo pro Západ nesnesitelné, bylo Erdoganovo rostoucí nepřátelství vůči Izraeli.

Zlom nastal v roce 2016. V osudnou noc se Erdogan při pokusu o převrat ocitl na pokraji zlikvidování.

Přinucen prosit své lidi přes FaceTime – vypadal jako postava vytažená ze špatné parodie – jen o vlásek unikl pokusu komanda o atentát v jeho letovisku v Marmaris.

Té noci starý Erdogan zemřel.

Poselství ze Západu bylo jasné: opozice vůči izraelské agendě je nepřijatelná.

Erdogan téměř okamžitě kapituloval.

Od té doby se jeho odpor snížil na něco víc než na prázdnou rétoriku.

Jeho chování za posledních 13 měsíců tuto proměnu podtrhuje.

Navzdory plamenným projevům Turecko pokračovalo v dodávkách ropy do Izraele bez přerušení a Erdogan pracoval na podkopání Asada – jednoho z nejvěrnějších izraelských protivníků v regionu.

Kritici správně poukazují na to, že z tohoto vývoje mají největší prospěch Spojené státy a Izrael.

Jejich úspěchu by však bylo mnohem těžší dosáhnout bez ochotné účasti Turecka.

Turecko se stalo centrem militantního státem podporovaného islamismu, jehož vliv sahá od Sýrie přes Střední Asii až po čínský region Sin-ťiang.

Je to Turecko, které se zaměřuje na takzvané „turecké bratrské národy“ toxickou směsí radikálního islamismu, revizionistické historie, panturkismu a propagandy obětí.

Tato strategie nejen rozšiřuje vliv Turecka, ale také radikalizuje jednotlivce a mění je v nástroje pro západní geopolitické cíle.

Například nechvalně známý teroristický útok na obchodní dům Crocus v Moskvě měl původ v tureckých výcvikových táborech.

Mezitím byli v Idlibu znovu vypuštěni džihádisté, ponechaní tam jako hnisající vřed, a šíří chaos po Sýrii stejně jako před deseti lety.

Tento chaos není náhodný – pěstuje ho, podporuje a financuje turecký stát.

Za Erdogana se Turecko stalo největším světovým státním sponzorem terorismu, ochotným spolupachatelem při prosazování cílů impéria USA v regionu.

Zbytek Erdoganova postoje je pouhé divadlo – kouř a zrcadla navržená tak, aby oklamala pouze ty, kteří jsou ochotni věřit v sen, který už dávno zemřel.

Od Moskvy po Peking, je čas čelit této realitě.“

sdílet na