Charles Hugh Smith: Jak se rozpadají velmoci

ByP9

Charles Hugh Smith / 21. 8. 2025

Jak se rozpadají velmoci? Můžeme začít s ničivou silou, která nemá obdoby: sebeklamem.

V této souvislosti mi přijde na mysl císař Norton. V roce 1859, v San Franciscu, městě zbohatlém díky zlaté horečce, se Joshua Norton, bankrotující podnikatel, prohlásil za „císaře Spojených států“ v prohlášení, které podepsal jako „Norton I., císař Spojených států“.

Tato grandióznost dobře zapadala do drsné atmosféry San Francisca, kde panoval zeitgeist „rychle zbohatnout a pak o všechno přijít“, a místo aby byl Norton urážen nebo vyveden z omylu, „v San Franciscu a jinde v Kalifornii s ním bylo zacházeno s úctou a měna vydaná jeho jménem byla uznávána v některých zařízeních, která často navštěvoval“.

Jinými slovy, jeho sebeklam byl tolerován. Ve velkém měřítku lze totéž říci o velmocích: ty se baví svým vlastním sebeklamem.

Průběh velmoci od sebeklamu k rozpadu byl bystře popsán sovětským disidentem Andrejem Amalrikem na konci 60. let, kdy Amalrik předpověděl rozpad Sovětského svazu, jako jediný hlas, který učinil tak odvážnou předpověď na vrcholu sovětské moci.

Amalrikova analýza byla propracovaná a vycházela z lidských slabostí, které nás zaslepují vůči našemu vlastnímu sebeklamu a optimistickým předpokladům. Mezi nimi vyniká uklidňující přesvědčení, že „všechno bude v pořádku, protože to vždycky bylo v pořádku“, což je předpoklad, který nás zaslepuje vůči mimořádné povaze krize a úpadku, který se snažíme nevidět pod povrchem normálního života.

Amalrik poznamenal, že primární motivací různých tříd a zájmových skupin byla sebekonzervace, snaha udržet si to, co každá frakce v dané chvíli měla, pokud jde o bohatství a moc. Všichni se mylně domnívali, že systém je tak stabilní a mocný, že se nemusí zabývat ničím jiným než zajištěním své pozice v něm.

Jak se systém destabilizuje, nikdo si toho nevšimne, protože se soustředí výhradně na vnitřní boje vyplývající ze sebezáchovy.

Byl také ostražitý vůči roli vlády při zprostředkování sil, které se snaží potlačit reformy jako nebezpečí pro status quo, a těch, které se snaží prosadit reformy ve sklerotických systémech, a jak zdánlivě malé politické rozhodnutí může urychlit rychle se rozvíjející krize, které málokdo považoval za možné.

Jedna z Amalrikových analytických technik je novátorská a zároveň pronikavá. Tento výňatek z knihy Jak se rozpadá velmoc: Úpadek je zevnitř neviditelný přibližuje koncept zpětného uvažování od jakéhokoli výsledku, který se jeví jako nepravděpodobný nebo dokonce nemožný:

Amalrik také poskytl jakýsi návod pro analytickou odcizenost. Podle něj je skutečně možné promyslet si konec světa. Metoda spočívá v tom, že si nacvičíte život s nejméně pravděpodobným výsledkem, jaký si dokážete představit, a pak systematicky a pečlivě postupujete zpětně od „co by, kdyby“ k „proč“. Nejde o to vybrat si důkazy, které odpovídají konkrétnímu závěru. Jde spíše o to, aby se člověk zbavil předpokladu lineární změny – aby se na chvíli zamyslel nad tím, jak by nějaký budoucí historik mohl nepravděpodobné obavy přetvořit v nevyhnutelné.

Katastrofické výsledky jsou považovány za nemožné, protože status quo se považuje za již schopný zvládnout jakoukoli krizi. Není se co učit od ostatních a není důvod ani uvažovat o nepravděpodobných výsledcích, což vytváří toxickou směs arogance a slepoty.

„Společnost se stávala složitější, rozdělenější rozdíly, náročnější na stát, ale méně přesvědčená, že stát může splnit její očekávání. Zůstalo jen politické zřízení, které bylo mnohem slabší, než si kdokoli – dokonce i ti, kteří se zasazovali o jeho obnovu – dokázal uvědomit.“

Ti, kteří jsou u moci, se domnívají, že mají prostředky k řešení jakéhokoli problému. Potlačit nesouhlas, podplatit problematické voliče, natisknout více peněz atd. Tato sebejistota odráží dominantní politické mýty velmoci a jejího lidu. Reformátoři věří, že status quo je schopný systémové reformy, ti, kteří se reformám brání, věří, že systém vydrží bez jakýchkoli reforem, a oba jsou odtrženi od reality: status quo již není schopný skutečných reforem a pokud to bude ponecháno na autopilotu, směřuje k propasti.

„Amalrik nabídl techniku, jak pozastavit své nejhlubší politické mýty a klást otázky, které se zde a nyní mohou jevit jako hranice bláznovství.

Mocní nejsou zvyklí takto uvažovat. Ale na méně významných místech, mezi disidenty a vysídlenci, se lidé museli naučit umění sebereflexe. Jak dlouho ještě máme zůstat? Co si zabalit do kufru? Jak mohu být užitečný tady nebo tam? V životě, stejně jako v politice, není lékem na beznaděj naděje. Je jím plánování.“

Často odkazuji na shrnutí autora Raye Huanga o tom, jak se rozpadla mocná dynastie Ming:

„Rok 1587 se může jevit jako bezvýznamný, nicméně je zřejmé, že v té době již byla dynastie Ming na konci svých sil. Už nezáleželo na tom, zda byl vládce svědomitý nebo nezodpovědný, zda byl jeho hlavní poradce podnikavý nebo konformní, zda byli generálové vynalézaví nebo neschopní, zda byli civilní úředníci čestní nebo zkorumpovaní, nebo zda byli přední myslitelé radikálové nebo konzervativci – nakonec všichni selhali a nedosáhli úspěchu.“

Nic není také, jak se to zdá. Jak před několika lety prorocky poznamenal korespondent Ray W.: „Je samozřejmé, že selhávající systémy fungují nejlépe těsně předtím, než katastrofálně selžou.“

Jinými slovy, podléháme vlastnímu sebeklamu.

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na