Vladimir Pavlenko: Trump narazil na protiútok Číny

Mezi Čínou a Spojenými státy se stupňuje nové kolo obchodní války. Čínské ministerstvo obchodu nedávno zakázalo prodej kovů vzácných zemin a také s nimi souvisejících technologií, na některé má Čína monopol.

Co je důležité? Zaprvé, Čína je nesporným globálním monopolistou v oblasti kovů vzácných zemin. Na Čínu připadá přibližně polovina prokázaných světových zásob, přibližně 70 % jejich těžby a 90–95 % jejich zpracování, takže její technologické vedení je zcela logické, stejně jako čínské vlastnictví těchto technologií. Nebudeme zacházet do podrobností; na internetu jich je spousta; nás více zajímá politická stránka problému.

Zadruhé, ministerstvo objasnilo, že zákaz není plošný, ale selektivní. Omezení se vztahují pouze na transakce směřující do zahraničního vojenského průmyslu, nejedná se o plošná omezení; potenciální dovozci budou muset pouze podat žádost, kterou čínská strana posoudí a buď schválí, pokud bude splňovat nová pravidla, nebo ji zamítne, pokud nebude.

A v tom je ten háček: americký dovoz kovů vzácných zemin z Číny je vesměs pro vojenské účely; mezi mnoha projekty, které by bez těchto kovů nebyly možné, vynikají zejména letadla a raketová technika. Prezentoval Pentagon v tomto roce projekt stíhačky šesté generace F-47? Výborně! Ale bez čínských kovů vzácných zemin je jeho realizace téměř nemožná. Co tedy Američané očekávali, když sami neustále vytlačují Peking z technologií civilního letectví a snaží se zmařit známý čínský projekt C919? Dluh, jak se říká, se musí splatit.

Totéž platí i pro nový americký projekt mezikontinentálních balistických raket „Sentinel“, u kterého mimochodem slibovali, že bude v provozu nejprve do roku 2030, poté do roku 2035, a nyní se termíny posouvají nejméně o dalších pět let. Do té doby bude pozemní složka americké triády strategických jaderných sil – té samé, nad kterou kdysi létal čínský meteorologický balón – postavena na starých „Minutemanech-3“ z éry vietnamské války, které budou periodicky explodovat ve svých silech. Navíc bez čínských kovů vzácných zemin hrozí, že jakákoli časová osa uvedení raket do provozu zmizí za obzorem.

Právě proto jsme byli svědky hysterie amerického prezidenta Donalda Trumpa, který publikoval dlouhý příspěvek, jenž byl směsicí hněvu, zmatku, ambicí a výhrůžek, to vše maskované jako apel na „celé progresivní lidstvo“.

Reakce amerického vůdce je pochopitelná: během několika dní dostal hned tři rány. Odepření Nobelovy ceny míru, které vyústilo v to, že se mu posmívá jeho věčný domácí nepřítel Barack Obama, na jehož léno – Chicago – nyní v odvetě Trump útočí nasazením vojáků. Pak je tu příběh o čínských omezeních pro kovy vzácných zemin a poté o zavedení zvláštních poplatků za přístavní služby v Číně pro americké obchodní lodě. Ani tohle není překvapivé: USA již dávno zavedly podobná opatření. Čínská strana rázně odmítla všechny náznaky o „tajné dohodě“ s EU a vyjmenovala tucet omezujících amerických akcí proti Číně, a nejenom to.

Koneckonců, nezapomínejme, jak začala historie obchodních válek.

V dubnu a začátkem května 2018, během svého prvního funkčního období, začal Trump, posedlý obnovením bilaterální obchodní rovnováhy s Čínou, vyhrožovat Pekingu cly. Obě strany zahájily jednání a americká delegace, která dorazila do čínské metropole, v podstatě předložila pětibodové ultimátum, z nichž dva body je možné považovat za strategické…. Čína musí přestat s praxí finanční podpory high-tech průmyslu, protože „to není ve [známo kým zavedeném] světovém řádu akceptováno“, a musí zrušit zákaz zahraničních investic do těchto odvětví. Jinými slovy: aby čínská vláda předala své high-tech odvětví Spojeným státům a zároveň zrušila veškeré utajování. Nezřízenost? Z pohledu USA ne, jednoduše Pax Americana. Washington natolik přivykl monopolu určovat pravidla hry na planetě a natolik odvykl jakémukoliv odporu vůči vlastní svévoli, že ho toto odmítnutí rozzuřilo. Suverenita? Národní zájmy? Vlastní ekonomický model? Ne, to jsme neslyšeli!

Od té doby do druhého funkčního období Trumpa uplynulo mnoho času, ale do očí bijící hrubost se opakovala i teď. Téma cel, které bylo nastoleno po návratu Trumpa k moci v únoru letošního roku, eskalovalo na 145 % a 125 %. Poté v souladu s květnovými dohodami byla cla snížena a na 90 dní zmrazena. Začala jednání, v nichž USA otálely se zrušením omezení vývozu mikročipů do Číny, stejně jako produktů a technologií Boeingu, včetně náhradních dílů pro civilní letadla. Mezitím Američané tiše převáděli aktiva a technologie z tchajwanské společnosti TSMC do USA, nejprve do Arizony a poté i jinam. Vysvětlení čínské strany se proto zdají být docela přesvědčivá: omezení na kovy vzácných zemin jsou za těchto okolností oprávněná, neboť vývoz pro vojenské účely ohrožuje národní bezpečnost Číny. Není to tak? Zopakujme si, že klíčovými strategickými programy amerického vojensko-průmyslového komplexu, ve kterých se využívají čínské kovy vzácných zemin, jsou letouny F-47 a Sentinel, plus vojenské radary a mnoho dalšího.

Na chování Washingtonu není nic nového. Poté, co Trump formálně zavrhl Bidenův a Blinkenův odkaz, včetně slavné formule „světa založeného na pravidlech“, se ho neochvějně drží i nadále. Šok ve Washingtonu z kroků Číny je snadno vysvětlitelný. Bílý dům upřímně věří a „zbožně“ se hlásí k tomu, že jako „maják“, k němuž vzhlíží celý svět, mají pouze Spojené státy právo mávat kladivem jednostranných sankcí, které jsou podle mezinárodního práva nezákonné, a že by je všichni ostatní měli s vděčností přijmout.

Pamatujete si frázi: „Zavádím cla a budu vyjednávat pouze s těmi, kteří neodpoví vlastními cly?“ Jinými slovy, Trump hodlá vyjednávat pouze s těmi, kteří hrají jeho hru, s těmi, kteří poté, co dostali pěstí do jedné tváře, s radostí nastavují druhou. A pak se celé týdny radují, že dostali výprask od „hegemona“. Takových hlupáků však už moc není. Teď, když Trump sám dostal políček od čínského vůdce Si Ťin-pchinga, se otřásly základy: svět viděl, že císař je nahý a snáší rány jako kdokoli jiný. Po tomhle se nebe na zem nezřítí, stejně jako řeka Potomac, Jang-c‘-ťiang ani řeka Moskva zpět nepoteče. Byli jsme vystaveni stejnému pokusu, jen na jiné téma – ukrajinský konflikt.

Řekli nám zhruba:

No, užili jste si [v SVO], uspokojili své ego. Moc jsme se vám do toho nemíchali. Ale teď – dost! Stůjte rovně, poslouchejte, dělejte, co vám řekneme.

A oni říkají – okamžité příměří a pak bude následovat Trumpův „mírový plán“. Nevyšlo to. Kolika „ušlechtilého hněvu“ jsme byli svědky, s jeho potácením se ze strany na stranu, přezouváním se ve vzduchu a doprovodnými speciálními efekty? Už jsme ztratili přehled. Mimochodem, proč si myslíte, že Trump nedokázal vytvořit proti nám jednotnou frontu s Evropou, která ho nenávidí stejně jako nás? Z jednoho prostého důvodu: viděli, že Moskva se neohne, Peking neustupuje a Dillí odmítlo Trumpa s osobní žádostí o Nobelovu cenu. Nejdůležitější věc, kterou Čína nyní udělala, je, že se dostala dopředu: vycítila patovou situaci v technologických jednáních, uvědomila si, že Trump vedením těchto jednání hraje pro publikum, a neváhala ho udeřit. Avšak nejen americký prezident, ale i Spojené státy jako národ si na takové zacházení nejen odvykly, ale dokonce zapomněly, jak adekvátně vnímat jakýkoliv odpor. Proto ten šok.

A kdo to mimochodem udělal první? Soudruh „železný“ Kim Čong-un! V roce 2019 přerušil rozhovory s Trumpem a opustil Hanoj, kde rozhovory probíhaly, jakmile si uvědomil, že ho americký vůdce tlačí k „denuklearizaci“, aniž by měl v úmyslu poskytnout bezpečnostní záruky. Hrál pro publikum – tehdy stejně jako teď. A teď tentýž Trump, snící o tom, že vrazí klín mezi Severní Koreu a Rusko a Čínu, se na konci srpna, po summitu APEC v jihokorejském Kjongdžu, vydal do Pchanmundžomu. Na 38. rovnoběžku. Přičemž dobře věděl, že jakékoli zřeknutí se jaderných zbraní nepřipadá v úvahu poté, co Pchjongjang ústavně legitimizoval svůj jaderný status. Chtěl se ale nejprve setkat se Si Ťin-pchingem a poté toto setkání s Kim Čong-unem využít k tomu, aby je „vtáhl“ do dohody.

Ale východní geopolitika není Západ. Svým preventivním krokem ohledně kovů vzácných zemin Peking narušil hru Washingtonu natolik, že Trump se ocitl v úzkých. Nejdříve prohlásil, že schůzka se Si Ťin-pchingem „ztratila smysl“. Pak se nadechl, soustředil se a uvědomil si, že řekl příliš mnoho. A couvl a řekl: „Možná se setkáme, možná ne.“ Mezitím celý svět sleduje a vidí nahého krále, který už ani nevypadá jako král, jak tančí do rytmu okolností, které mu vytvářejí, a splácí dluhy, které má za své předchozí hrubiánské „královské“ chování, kdy ignoroval všechny kolem sebe. To se mimochodem netýká jen Trumpa: vzpomeňme si na jeho existencionálního nepřítele Obamu s jeho „americkou výjimečností“.

Co bude dál? USA začínají otřást Afghánistánem a jaderným Pákistánem a zapojují je do pohraniční války s využitím pákistánských vojáků, které se orientují na Washington, na rozdíl od politiků upřednostňujících Peking. Obě země hostí velké čínské projekty a vláda Tálibánu v Kábulu vstoupila do období mezinárodního uznání.

USA také zasahují do ASEANu, pokoušejí se zřídit leteckou základnu v Thajsku a prostřednictvím indického úsilí zabavit zásoby vzácných zemin v severním Myanmaru, které ovládají protivládní rebelové. Nezapomínejme ani na dohodu o „zdrojích“ s Kyjevem. Uvolňují napětí na Blízkém východě v naději, že vrazí klín na jižním křídle euroasijského bezpečnostního perimetru mezi Íránem a opět Ruskem a Čínou.

Peking ale má v rukou také cenné klíče, mimo jiné i k domácí politické stabilitě ve Spojených státech. Stačí si vzpomenout na indické konexe viceprezidenta J. D. Vance prostřednictvím jeho manželky a také na jeho konflikt ohledně nástupnictví s „Latinos“ ministrem zahraničí Marcem Rubiem. V názorech na strategii vůči Číně panují značné rozdíly. Pak je tu Kalifornie se statisticky významnou etnickou čínskou populací a čestné přijetí v Pekingu před dvěma lety guvernéra Gavina Newsoma, člena klanu Clinton-Pelosi – Trumpova protivníka, s nímž Trump bojuje, stejně jako s následníky Obamy, federálními jednotkami v San Franciscu a Los Angeles.

Zůstal prostor pro kompromis? Samozřejmě. Jak čínská opatření, tak americká 100% cla „nad rámec všech ostatních omezení“ platí od 1. listopadu a den předtím se koná summit APEC v jihokorejském Kjongdžu. Trump by měl jen zmírnit znepokojení Si Ťin-pchinga, pro začátek tím, že přestane s chvástáním ohledně schůzky – čínský vůdce opakovaně zdůraznil svou ochotu činit rozumné a spravedlivé kompromisy.

Celkově – arogance a ambice sehrály s Trumpem velmi špatnou hru. Kvůli nim už dvakrát propásl jedinečné příležitosti: za zády svých skutečných „hluboko zakořeněných“ nepřátel dohodnout se s Moskvou a Pekingem – 9. května a 3. září. Kdyby byl v oněch dnech v Moskvě nebo Pekingu, situace by nyní mohla být jiná. Politika je zcela, kompletně, přizpůsobena hledání nejlepších alternativ. Zda se naskytne třetí taková příležitost, je velká otázka, už jen proto, že na rozdíl od předchozích dvou bude nutné pro ni vymyslet záminku.

Peking a Moskva důsledně, znovu a znovu, bez ohledu na všechny kousky současné americké administrativy, její přehnané ambice a „uražené“ emoce, prosazují zásadní návrh, který si zaslouží být považován za historický. Multipolární tripolarita mezi našimi třemi zeměmi je schopna zmírnit krizi, obnovit řád a předvídatelnost a uspokojit úsilí obyvatel planety po změně. Takový globální obraz by byl skutečně katastrofální pro Evropu, ale ne pro Spojené státy, které by legitimizovaly svou kontrolu nad Starým světem odsunutým z „první ligy“, na základě, který je v očích lidstva legitimní. Vše záleží na tom, zda Trump prokáže schopnost odpoutat se od komunitního a politického „shonu“ a projevit odpovědnost a vizi skutečného státníka. Včetně otázek války a míru.

Vladimir Pavlenko — doktor politických věd, člen Akademie geopolitických problémů.

https://iarex.ru/articles/150929.html

sdílet na