Tupý evropský sankční režim. Moskva a Peking se Bruselu smějí

Zatímco Evropané mají zakázáno kupovat levný ruský plyn a ropu, americké společnosti se tiše připravují na návrat do Ruska, informuje Unherd.

Thomas Fazi

„Je čas zavřít kohoutek,“ oznámila minulý týden předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve svém devatenáctém pokusu o vyvinutí tlaku na Rusko. Nejnovější navrhovaný balíček sankcí zahrnuje zákaz dovozu ruského zkapalněného zemního plynu (LNG) od ledna 2027 – o rok dříve, než bylo původně plánováno – a rozšiřuje sankce na rafinerie a obchodníky s ropou ve třetích zemích, jako je Čína a Indie, obviněné z napomáhání Rusku obcházet sankce.

Na papíře se to prezentuje jako rozhodný krok k „omezení ruských válečných příjmů“ a k donucení Moskvy usednout k jednacímu stolu. V praxi se však jedná o pouhé pokračování politiky, která opakovaně selhala. Rusko se nenechalo srazit na kolena a přesměrovalo toky energie jinam, zatímco Evropa byla ochromena vyššími cenami a uvězněna v pozici trvalé závislosti na Spojených státech.

Před invazí na Ukrajinu v roce 2022 bylo Rusko největším dodavatelem ropy a zemního plynu do EU. Od té doby se ruský podíl na dovozu ropy do EU snížil z 29 % na 2 % a podíl plynu ze 48 % na 12 %. Dovoz však zcela neustal. V provozu zůstávají dva plynovody: plynovod Družba, který stále dodává ropu do Maďarska a na Slovensko, a plynovod TurkStream, který dodává plyn do Bulharska, Maďarska, Řecka a Rumunska.

EU mezitím spěchala s nahrazením ruského plynovodního plynu mnohem dražším a nestabilnějším zkapalněným zemním plynem (LNG), jehož podíl na celkovém dovozu plynu do EU se více než zdvojnásobil z 20 % na 50 %. Téměř polovina tohoto LNG nyní pochází ze Spojených států, což z Evropy dělá nejdůležitější trh pro export amerického LNG.

Ironií je, že zatímco se EU chlubila omezením dovozu plynu plynovody z Ruska, tiše zvýšila nákup ruského LNG, z něhož většina míří do Francie, Španělska, Nizozemska, Belgie a Itálie. Jde jednoduše o ekonomickou realitu: ruský LNG je nejen „výrazně levnější“ než americký zkapalněný plyn, ale stávající dohody zavazují evropské kupce k ruským dodávkám.

Nic však neilustruje absurditu sankčního režimu EU lépe než fakt, že Evropa nadále nepřímo dováží velké množství ruské ropy.

Místo toho, aby nakupovala levnou ropu přímo z Ruska, jak tomu bylo dříve, nyní nakupuje rafinované produkty ze zemí, jako je Indie a Turecko, které ruskou ropu dovážejí, rafinují ji a prodávají zpět do Evropy s výraznou přirážkou. Jen v prvních šesti měsících roku 2025 EU a Turecko dovezly z Indie 2,4 milionu tun ropných produktů. Odhady naznačují, že dvě třetiny z tohoto množství pocházely z ruské ropy. Ve skutečnosti EU a Turecko zaplatily Indii přibližně 1,5 miliardy eur za ropu, která byla ruská ve všem kromě jména.

To znamená, že Evropa nyní platí za stejnou ruskou ropu více než dříve a zároveň platí více i za LNG, který nahrazuje ruský plyn z plynovodů. Blok si tak dvakrát střelil do nohy: jednou nahrazením levného ruského plynu z plynovodů dražším americkým (a ruským) LNG a podruhé nahrazením přímého dovozu ruské ropy nepřímými a dražšími nákupy z Indie a Turecka.

Důsledky byly brutální. Evropa zažívá tři roky průmyslové stagnace. Německo – kdysi motor kontinentu – nyní zažívá naprostý proces deindustrializace, kdy jen za posledních několik týdnů přišlo o 125 000 pracovních míst v průmyslové výrobě.

Rusko mezitím vyšlo ze situace relativně bez úhony, přesměrovalo svůj export do Asie a upevnilo své partnerství s Čínou. Z hlediska dlouhodobých zájmů Evropy by zřejmou cestou byla opětovná normalizace ekonomických vztahů s Moskvou, obnovení dovozu levné energie a práce na vyjednaném ukončení války. Racionalita však z evropské politiky již dávno zmizela. Brusel ve skutečnosti zdvojnásobil úsilí a oznámil nejen zákaz LNG, ale také faktický zákaz jakéhokoli budoucího využití plynovodu Nord Stream, a zároveň sabotoval jakékoli mírové úsilí.

Zdůvodněním je opět to, že sankce donutí Rusko ukončit válku za podmínek Západu.

Realita je taková, že 18 balíčků sankcí tohoto cíle nedosáhlo a devatenáctý si nepovede o nic lépe. Co však udělá, je, že prohloubí závislost Evropy na Spojených státech.

Načasování nového balíčku sankcí nebylo náhodné. Jen několik dní předtím Donald Trump vydal ultimátum spojencům NATO. USA, jak prohlásil, uvalí na Rusko „velké“ nové sankce až poté, co se Evropané dohodnou a přestanou nakupovat ruskou ropu. Zašel ještě dál a navrhl, aby země NATO uvalilo 50–100% cla na Čínu a Indii, které obvinil z obcházení sankcí. Trval na tom, že taková opatření oslabí „silnou kontrolu“ Ruska nad jeho partnery. Trump dokonce prohlásil, že zastavení ruského dovozu energie v kombinaci s vysokými cly pro Čínu by „velmi pomohlo“ k ukončení konfliktu.

Logika je matoucí. Evropa nemá žádnou moc donutit Čínu nebo Indii, aby přestaly nakupovat ruskou ropu. Cla vůči těmto zemím by podnítila závratnou inflaci a spustila proticla, která by zničila evropské vývozce, a přitom by jen málo změnila nákupní chování těchto zemí. Dokonce i diplomaté EU soukromě uznávají, že podmínky Trumpa jsou nerealistické – jak si sám Trump pravděpodobně až příliš dobře uvědomuje. Jeho požadavky však odhalují transakční podstatu dnešní transatlantické politiky.

Trumpovo ultimátum se shoduje s širší strategií USA: ovládnout evropský energetický trh. Ministr energetiky USA Chris Wright to vyjádřil jasně: „Chcete mít bezpečné dodavatele energie, kteří jsou vašimi spojenci, ne nepřáteli.“ Podle plánu Washingtonu by USA mohly během několika let pokrývat téměř tři čtvrtiny evropského dovozu LNG.

Společnost ExxonMobil nyní očekává, že Evropa podepíše smlouvy na americký plyn na několik desetiletí jako součást svého závazku nakupovat americkou energii v hodnotě 750 miliard dolarů.

Až donedávna se země EU takovým dohodám bránily, protože se obávaly závislosti na fosilních palivech a podkopávání klimatických cílů. Situace se však změnila. Italská společnost Eni nedávno podepsala 20letou smlouvu se společností Venture Global, svou první dlouhodobou dohodu s americkým producentem LNG. Podobné dohody podepsaly i společnosti Edison a německá společnost Sefe. Výsledkem je strukturální závislost na americkém plynu – který je nejen dražší, ale má také mnohem vyšší uhlíkovou stopu než ruský plyn z plynovodů – na další desetiletí. To je učebnicový příklad geopolitického vazalství.

Ale je to čím dál horší.

I když je Evropě řečeno, aby přerušila veškeré vazby na ruské energetické společnosti, objevily se zprávy o tajných rozhovorech mezi ExxonMobil a ruskou ropnou společností Rosněfť o obnovení spolupráce na masivním projektu Sachalin na ruském Dálném východě. Pokud by se to potvrdilo, znamenalo by to, že zatímco Evropanům je zakázáno kupovat levný ruský plyn a ropu, americké společnosti se tiše připravují na návrat. Zdá se, že cílem je levně nakupovat ruské energie, dále je prodávat za prémii a vytlačit ze hry konkurenty, jako je Turecko a Indie.

Tato strategie má však zjevnou chybu.

Je těžké si představit, že by americké společnosti skutečně obnovily obchodování s Ruskem, zatímco válka pokračuje – zvláště když Washington hrozí stále přísnějšími sankcemi vůči Rusku a jeho klíčovým partnerům, jako je Čína a Indie. Generální ředitel Exxonu tyto zvěsti skutečně popřel. Tento rozpor zdůrazňuje limity Trumpova transakčního přístupu: přesvědčení, že dokáže úhledně oddělit ekonomiku od politiky, uzavírat obchodní dohody s Moskvou a zároveň zpochybňovat širší bezpečnostní a geopolitické cíle Ruska.

„Výsledkem je geopolitický paradox tak zvrácený, že se téměř vzpírá chápání.“

Snaha o oddělení Evropy od ruské energie mezitím jen posílila strategické partnerství mezi Moskvou a Pekingem. Začátkem tohoto měsíce země podepsaly memorandum o výstavbě plynovodu Síla Sibiře 2, projektu v hodnotě 13,6 miliardy dolarů, který se bude táhnout 2 600 kilometrů přes Mongolsko. Pokud bude dohoda potvrzena, plynovod by měl do Číny každoročně dodávat 50 miliard krychlových metrů plynu, což by Pekingu poskytlo spolehlivý zdroj levné energie.

Pro Evropu je to katastrofa. Poté, co se kontinent dobrovolně odřízl od ruské energie, je nyní odhodlán směřovat k budoucnosti vysokých cen a nízké konkurenceschopnosti. Rusko si naopak zajišťuje dlouhodobé trhy v Asii. Nový plynovod by měl důsledky i pro USA. Analytici předpovídají, že plynovod způsobí „strukturální šok“ v globálním obchodu s LNG, sníží závislost Číny na námořní dopravě a podkope ambice USA na dlouhodobé smlouvy.

To ale pouze zdůrazňuje, proč je pro USA nezbytné udržet své klientské státy co nejvíce závislé na amerických fosilních palivech.

V tomto světle je válka pro Spojené státy skutečným triumfem: zaručila neočekávané zisky pro jejich energetické společnosti a ještě pevněji zavázala Evropu k americkým geopolitickým prioritám. Je skutečně těžké se vyhnout podezření, že tento výsledek byl po celou dobu součástí plánu. Koneckonců, trvalé oddělení Evropy od Ruska a zároveň zajištění Evropy jakožto trhu s americkou energií je pravděpodobně konzistentním cílem americké strategie po celá desetiletí.

Přijetím sankcí, které jsou v souladu s Trumpovými požadavky, Brusel obětuje to, co zbývá z evropské autonomie. Výsledkem je geopolitický paradox tak zvrácený, že se téměř vzpírá chápání. Evropské vlády, uvězněné ve vlastní rétorice a dogmatickém závazku k neustálé konfrontaci s Moskvou, se dostaly do směšné pozice. Dovolily Trumpovi, aby své požadavky formuloval jako zvrácenou protislužbu: nyní může prezentovat ekonomické sebepoškozování Evropy a rostoucí závislost na amerických energiích jako cenu, kterou musí Evropa zaplatit za urychlení vlastního strategického úpadku.

Celkově vzato je energetická politika EU od roku 2022 učebnicovým případem sebepoškozování. Tím, že se odřízla od levných ruských dodávek, dala Spojeným státům jedinečnou příležitost ovládnout evropský energetický trh. Brusel přijetím sankcí, které Rusko neoslabily, ale zničily evropský průmysl, proměnil kontinent v geopolitického pěšáka.

Evropští lídři tvrdí, že brání hodnoty a solidaritu; ve skutečnosti řídí proces deindustrializace a úpadku a zároveň nadále nebezpečně stupňují napětí s Ruskem. Pokud nedojde k dramatickému posunu, budoucnost kontinentu bude stagnací a bezvýznamností – a v nejhorším případě totální válkou.

https://1url.cz/bJ44T
Původní článek

sdílet na