Pål Steigan: Nacistické kořeny dnešní EU

Pål Steigan

Mezi dnešní EU a plány nacistického Německa na velkogermánskou reorganizaci Evropy existují zjevné podobnosti. Může se to zdát jako drastické tvrzení, ale pokud si přečteme plány samotných nacistů a porovnáme je s tím, jak EU funguje, a v neposlední řadě s tím, jak se EU vyvíjí, není těžké vidět podobnosti.

Nejzajímavějším dokumentem v této souvislosti je projev Hitlerova ministra hospodářství Walthera Funka z 25. dubna 1940: „Die wirtschaftliche Neuordnung Europas“. Jednalo se o klíčový projev, v němž Funk jako německý ministr hospodářství nastínil plány nacistického Německa na ekonomickou reorganizaci Evropy pod německou nadvládou, včetně využívání zdrojů z okupovaných zemí, jako je Norsko.

Dokument propaguje myšlenku „Evropského hospodářského společenství“ s dominancí Německa, se zaměřením na soběstačnost, racionální alokaci zdrojů a eliminaci „zbytečné“ konkurence.

Toto jsou klíčové body dokumentu:

– Úvod a historický kontext: Funk popisuje starou evropskou ekonomiku jako roztříštěnou a neefektivní, poznamenanou nacionalistickým protekcionismem a krizemi (jako byla hospodářská krize 30. let 20. století). Tvrdí, že válka vytvořila příležitost k radikální reorganizaci, přičemž Německo je „vůdcem“, který koordinuje sjednocenou výrobu a obchod. Klíčový citát: „Evropa se musí stát ekonomickým celkem, nikoli společenstvím rivalů“.

– Cíle soběstačnosti a racionalizace: Celkovým cílem je dosáhnout soběstačnosti Evropy v oblasti potravin, surovin a průmyslových produktů, aby se zabránilo závislosti na dovozu ze zahraničí. To zahrnuje centralizované plánování, aby se zabránilo nadprodukci a „destruktivní konkurenci“. Funk navrhuje „Evropský ekonomický generální štáb“ vedený Německem, který by rozděloval produkci na základě přírodních výhod zemí (např. zemědělství ve východní Evropě, průmysl v západní Evropě).

– Struktura nového systému:

• Rozdělení výroby: Specializace podle regionů – např. Německo a Československo pro strojírenství, Francie a Belgie pro textil a Balkán pro zemědělské produkty. Pro zvýšení efektivity má být toto rozdělení omezeno na „několik velkých výrobních center“.

• Měna a finance: Zavedení společného evropského clearingového centra (založeného na německých modelech), které by nahradilo zlatý standard a národní měny. To by eliminovalo měnové spekulace a zajistilo stabilní obchod v rámci „nové Evropy“.

• Obchodní politika: Odstranění celních bariér v rámci Evropy, ale zároveň zavedení přísných bariér vůči „vnějším zemím“ (např. USA a Velké Británii). Vývoz by měl být upřednostňován pouze za účelem získání nezbytných surovin.

– Sociální a ideologické aspekty: Ekonomika by měla sloužit „evropské spolupráci“ a blahu lidí s důrazem na plnou zaměstnanost a spravedlivé rozdělení. Funk to staví do kontrastu s „anglosaským kapitalismem“ a židovskými financemi, které viní z předchozích krizí. Tento systém prezentuje jako „socialistický“ model v nacionalistickém hávu, inspirovaný německou „plánovanou ekonomikou“.

– Implementace a apel: Okamžité uzavření bilaterálních dohod (např. s okupovanými zeměmi, jako je Francie a Nizozemsko), následované evropskou hospodářskou konferencí. Funk apeluje na evropské vůdce k účasti v zájmu míru a prosperity, ale zdůrazňuje, že německé vedení je po vojenských vítězstvích nevyhnutelné.

– Závěr: Dokument končí optimisticky myšlenkou, že tato reorganizace vytvoří „silnou, svobodnou a šťastnou Evropu“ jako protiváhu globalismu. Dokument je zjevně propagandistický a jeho cílem je legitimizovat německou dominanci jako ekonomickou „záchranu“.

Dokument je krátký (asi 20 stran) a je charakterizován nacistickou rétorikou, ale odráží tehdejší plány pro Evropu vedenou Německem.

Funkův státní tajemník Gustav Schlotterer uspořádal den před projevem přípravnou tiskovou konferenci. Norsko je zde výslovně zmíněno v kontextu hospodářské integrace a německého vlivu:

„Navíc musí být ekonomiky našich obchodních partnerů propojeny se zájmy Německa i formou soukromého sektoru, aby se tyto státy, i kdyby chtěly, již nemohly těmto vazbám a závislostem vyhnout. (…) Konkrétněji se musíme zapojit do následujících aktivit: na jihovýchodě s obilím, v Norsku a Jugoslávii s kovy, v Rumunsku s ropou (…)“. de.wikipedia.org

Tento citát zdůrazňuje německou strategii těsněji propojit norské zdroje kovů (jako je nikl a železná ruda) s německým ekonomickým systémem.

Göring chtěl využít norskou vodní energii ve prospěch Německa

Hermann Göring jako velitel Luftwaffe (německého letectva) a ústřední postava ekonomického a vojenského vedení nacistického Německa se vyjadřoval a jednal konkrétně ohledně využívání norské vodní energie. K tomu došlo v kontextu německé okupace Norska od dubna 1940.

Göring považoval norskou vodní energii za strategický zdroj pro Německo. Během okupace chtěli Němci tuto energii využít k výrobě lehkých kovů, jako je hliník, který byl nezbytný pro letecký průmysl. Göring jako „říšský maršal“ a zodpovědný za Luftwaffe tomuto bodu přikládal vysokou prioritu kvůli podpoře válečného úsilí.

To měla primárně podpořit výroba hliníku pro válečná letadla, ale plány zahrnovaly i rozšíření infrastruktury, jako jsou vedení vysokého napětí (silové kabely), pro efektivní přenos elektřiny.

Po německé okupaci Norska v dubnu 1940 vydal Adolf Hitler po pouhém měsíci (květen 1940) přímý rozkaz (nazývaný „Föhrerbefaling“) k dramatickému rozšíření norské produkce hliníku – natolik, aby pokryla potřeby německého zbrojního průmyslu. Hliník byl nezbytný pro výrobu letadel a Norsko se díky levné vodní energii nacházelo v ideální pozici. Jako „hlavní ekonom“ Třetí říše Göring okamžitě vyslal do Norska inženýry a plánovače, aby tuto činnost koordinovali. Cílem bylo zvýšit produkci z přibližně 25 000 tun ročně až na 150 000 tun, a to prostřednictvím nových továren, jako byla „Nordag“ (společnost založená Němci).

Výroba hliníku však vyžaduje obrovské množství energie. Němci proto plánovali rozsáhlý rozvoj vodních elektráren a celostátní vysokonapěťové sítě pro distribuci energie. To zahrnovalo nové přehrady, turbíny a vysokonapěťové kabely, které by propojily norské zdroje energie s továrnami na výrobu hliníku. Některé plány šly ještě dále: Existovaly náčrty vybudování kabelů přes Švédsko pro přímý vývoz přebytečné elektřiny do Německa, což by z Norska udělalo „elektrickou kolonii“.

Der Deutsche Volkswirt (ekonomický týdeník zabývající se zbrojní ekonomikou) a Signal (časopis o válečné propagandě z let 1940–1945) často publikovaly články o okupacích, včetně Norska, se zaměřením na průmyslové vykořisťování a Göringovu roli v těchto plánech. Například v letech 1941–1942 publikovaly příspěvky na téma „Norská vodní energie pro německé vítězství“, ilustrované obrázky přehrad a potrubí. Článek v Der Deutsche Volkswirt z roku 1941 pojednává o Göringových plánech na „elektrifikaci severských zemí“ během čtyřletého plánu.

Podobnost je způsobena základními problémy Německa

Když existují tak velké podobnosti mezi vizemi nacistického Německa o Velkogermánské Evropě a dnešní EU, má to něco společného se základními problémy Německa?

Německo bylo po pět set let centrem průmyslového rozvoje, technologií, vědy a výroby. Německo mělo uhlí a železo, a proto mohlo vyrábět ocel, která se nakonec stala vysoce kvalitní ocelí.

Německo však mělo pro svůj vlastní průmysl příliš málo energie. Německu také chybělo mnoho surovin a potřebovalo trh pro svou průmyslovou výrobu. Válka a Velkogermánský plán měly tento problém vyřešit. Proto si podmanili Norsko jako energetickou a nerostnou kolonii a Ukrajinu jako dodavatele zemědělského zboží a otrocké práce. A prostřednictvím operace Barbarossa, útoku na Sovětský svaz, se snažili ovládnout obrovské ropné bohatství v Baku.

Evropská komise Ursuly von der Leyenové se také snaží tyto problémy pro Německo vyřešit a do značné míry se jí podařilo realizovat Göringovy vize prostřednictvím EHP (Evropský hospodářský prostor) a Acer (Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů). Norští politici ochotně poskytli nástroje k jejich realizaci, což je v přímém rozporu s vlastními národními zájmy Norska.

Co EU chybí k realizaci velkogermánského snu, je vlastní armáda a centralizace vojenské moci. Toho se nyní snaží dosáhnout rozsáhlou militarizací financovanou na dluh.

Musíme si také uvědomit, že žádný z velkých německých průmyslových koncernů, které profitovaly z nacismu, nebyl po válce rozpuštěn. Pokračovaly v činnosti jako dříve a existují dodnes. Dobrým příkladem je nadnárodní společnost Bayer, která se v roce 1925 sloučila s řadou dalších chemických a farmaceutických společností a vytvořila IG Farben, největší chemický koncern na světě.

https://1url.cz/fJ5l9
Původní článek

sdílet na