Simplicius: Jak Západ znovu přepisuje staré normy, když ztrácí kontrolu nad mocí i narativem

Simplicius / 14. března

„Profesor ústavního práva“ z Hofstra University napsal pro Washington Post článek s názvem „S Íránem ztratilo mezinárodní právo svou důvěryhodnost: Mezinárodní právníci brání rámec, který nedokáže zachytit skutečné morální rozdíly ve válce.“

Text se snaží popsat novou koncepci morální ekvivalence pro éru po „válce proti teroru“, v níž je mezinárodní právo odmítáno jako nepružný a zastaralý relikt. Na jeho místo by podle autora měl vzniknout systém, který by umožňoval pružnější interpretace abstraktních pojmů, jako je například „sebeobrana“. Autor přitom absurdně tvrdí, že jednostranné agresivní kroky Spojených států z posledních desetiletí by podle tohoto nového rámce neporušovaly žádné mezinárodní právo, protože by je bylo možné ospravedlnit různými jemnými právními argumenty. Naproti tomu „agrese“ Ruska proti Ukrajině podle něj samozřejmě spadá do tradičního rámce a je nelegálním a kriminálním aktem podle mezinárodního práva.

Článek je ve skutečnosti především obhajobou Trumpových útoků na Írán. Autor tvrdí, že existuje mnoho protiargumentů, proč jsou tyto útoky oprávněné navzdory mezinárodnímu právu — konkrétně článku 51 Charty OSN, který připouští použití síly pouze v sebeobraně. Podle něj totiž íránské milice útočí na americké síly, což by mělo být považováno za situaci, kdy USA jednají v sebeobraně.

Mezinárodní právo upravující použití síly se zformovalo do formální binárnosti. Úder je buď zákonný, nebo nezákonný.

Právní kodexy jsou přitom obecně formulovány jasně právě proto, aby lidé jako autor nemohli zákony ohýbat „kreativními“ reinterpretacemi.

Ale pokračuje:

Doktrína poskytuje jen malý prostor k rozlišování mezi zásadně odlišnými způsoby použití síly. Při striktním výkladu jsou jak ruská plnohodnotná invaze na Ukrajinu, tak omezený americký úder proti Sýrii s cílem odradit od použití chemických zbraní nelegální. Stejně tak je porušením Charty i intervence NATO v Kosovu, která měla zastavit etnické čistky. Naproti tomu Charta téměř nic neříká o katastrofických vnitřních válkách v Súdánu či Myanmaru. A její aplikace na případnou čínskou invazi na Tchaj-wan by závisela na technických otázkách uznání a státnosti, které by mohly dokonce hrát ve prospěch čínské agrese.

Všimněme si pohodlně zvolených popisů událostí: barbarské bombardování civilní infrastruktury v Srbsku je nazýváno „intervencí“, zatímco hypotetické převzetí Tchaj-wanu Čínou je „invaze“. Ruské akce na Ukrajině jsou označeny jako „plnohodnotná invaze“, zatímco americké akce v Sýrii jako „omezené“. Zcela přitom mizí „omezené“ operace v Iráku, Afghánistánu nebo Libyi.

Autor dále tvrdí:

Problém není v tom, že vlády ignorují mezinárodní právo. Problém je, že mezinárodní právníci se příliš často uchylují k rigidnímu formalismu, který odmítá řešit morální a strategické rozdíly, jež jsou všem ostatním zřejmé.

Podle této logiky by například izraelská válka v Gaze po 7. říjnu byla klasifikována jako obrana, protože reagovala na útok Hamásu. Naopak samotná operace Hamásu by podle takové logiky nebyla sebeobranou, navzdory letům izraelských akcí proti Palestincům. To jsou ty druhy ohavně svévolných her na morální ekvivalenci, které hrají imperiální loutky jako autor, aby vytvořily konsenzus nezbytný pro pokračující barbarství Impéria po celém světě.

Problém s takovým „natahováním“ definic je, že vám to umožňuje efektivně prodat jakékoli ospravedlnění. Nelegální únos legálně zvoleného úřadujícího prezidenta suverénního státu ve Venezuele ze strany USA? Ospravedlněný „sebeobranou“, protože nějaký vymyšlený drogový kartel lze použít k argumentaci, že Venezuela nepřímo „útočila“ na USA. Tímto způsobem si jakýkoli stát na světě může snadno vytvořit vlastní ad hoc ospravedlnění pro válku proti sousedům. Možná Ukrajina a Tchaj-wan rovněž pašovaly drogy do Ruska a Číny atd.

Ještě to dělá trapnějším:

Upřímnější přístup by uznal, že jus ad bellum – podmínky, za kterých mohou státy přistoupit k válce – již spočívá na morálních soudech. Instinktivně rozlišujeme mezi pokusem Ruska vymazat ukrajinskou suverenitu a jinými, omezenějšími použitími síly, jako byl loňský letní útok USA na íránská jaderná zařízení. Rozlišujeme mezi humanitárními intervencemi a dobývacími válkami, mezi obrannou nutností a strategickým oportunismem. Právo by mělo být schopno tyto rozdíly vyjádřit, místo aby předstíralo, že na nich nezáleží.

Ruská invaze na Ukrajinu tedy měla za cíl „vymazat ukrajinskou suverenitu“, ale izraelská invaze do Gazy – která se otevřeně točí kolem vymazání kultury, národnosti, existence palestinského lidu atd. a jeho přímého etnického vysídlení do jiné země – by byla podle autorova nepoctivého přetvoření mezinárodního práva zcela oprávněná.

To ani nemluvě o tom, že ruská invaze na Ukrajinu byla oficiálně provedena ze stejných důvodů jako útok USA na íránská jaderná zařízení, které autor zmiňuje: v obou případech šlo o neutralizaci bezprostřední hrozby. Až na to, že v případě Ruska byla tato hrozba bezprostřední a směřovala přímo na jeho území, které ve skutečnosti hraničí se zemí, z níž tato hrozba vychází. USA leží na druhé straně zeměkoule od Íránu a Írán prokazatelně nevlastní zbraně, které by mohly zasáhnout území USA. Autor si tuto rovnocennost zcela popletl: je jasné, že Rusko má mnohem jednoznačnější případ jus ad bellum než USA, které ve skutečnosti jednají pod záštitou jiné zahraniční vlády – v tomto případě Izraele.

Jeho článek končí nářkem, že nelegální a nevyprovokované útoky USA a Izraele proti Íránu „spadají na špatnou stranu“ interpretačního spektra mezinárodního práva. Prosí o přepracování systému tak, aby bylo snazší svévolně ohýbat interpretace a předefinovávat dlouho zavedené normy, takže zločinnost USA a Izraele může být i nadále bezvýhradně schvalována, zatímco zákonné akce jejich nepřátel jsou paušálně odsuzovány jako „nelegální“:

Úder USA a Izraele na Írán se pravděpodobně ocitá na špatné straně tradičního výkladu Charty. Pokud však tento závěr znemožňuje právu smysluplně rozlišovat mezi konflikty na Ukrajině a v Íránu, problém sahá hlouběji než jakákoli jednotlivá epizoda.

Autorita mezinárodního práva nakonec závisí na jeho schopnosti sladit právní úsudek s široce sdílenými morálními intuicemi o válce a míru. Pokud to nedokáže – pokud trvá na tom, že bude zacházet s diametrálně odlišnými konflikty jako s doktrinálně zaměnitelnými – nebude moci smysluplně omezovat mocné státy. Ani nebude disponovat morální jasností potřebnou k odsouzení skutečné agrese, když k ní dojde.

Tento způsob uvažování se stal symbolickým pro nedávný trend na Západě, který stále více znehodnocuje „právní stát“ nebo přeinterpretovává klíčová občanská chápání norem ve prospěch imperiálního vyjádření.

EU například údajně navrhuje novou iniciativu k zavedení „víceúrovňového“ systému členství v EU, který by administrativně narušil takzvanou „demokratickou“ povahu bloku tím, že by umožnil různým zemím fungovat na různých úrovních členství:

Účelem, pokud jste to ještě neuhodli, by samozřejmě bylo odsunout suverénní státy, jako je Maďarsko, na vedlejší kolej, aby nemohly zmařit iniciativy EU směřující k totalitární centralizaci moci, a to tím, že by se účinně snížila „úroveň“ jakékoli země, která odmítne spolupracovat:

Zatímco se EU tradičně snažila postupovat jednotně (nebo alespoň předstírat, že tomu tak je), myšlenka „Evropy více rychlostí“ získává na síle. Lídři, kteří se tento měsíc sešli na neformálním setkání na belgickém venkově, opatrně podpořili myšlenku, že některé reformy bude muset provést menší skupina zemí.

„Často postupujeme rychlostí toho nejpomalejšího,“ řekla novinářům předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. „Model posílené spolupráce tomu zabrání.“ V žargonu EU znamená „posílená spolupráce“ „kašleme na vás a vaše námitky, uděláme to tak jako tak.“

Výše uvedená tučně zvýrazněná část to jasně dokládá.

Autor poznamenává, že tato myšlenka se rodila již dlouho, ale zdá se, že teprve nedávné krizové období podnítilo Uršulinu administrativu k urychlení jejích plánů. Z jiného dřívějšího článku serveru Politico: 

Vzhledem k tomu, že je Unie zmítána četnými geopolitickými krizemi, začíná si uvědomovat, že je nedokáže zvládnout, pokud bude jednat pouze tehdy, když se na tom shodne všech 27 členských států. Od obrany přes energetiku až po investice se Evropská komise, která pravidla vytváří, i národní vlády, které je mají provádět, ocitají v bezvýchodné situaci.

První část humorně končí vizualizací, jak by to mohlo vypadat:

Platinová úroveň

Co získáte…

• Schopnost urychlit vše od toho, čemu tento týden říkáme unie kapitálových trhů, až po armádu EU.
• Plné hlasovací právo.
• Možnost vybrat si vlastního komisaře bez negativní reakce z Bruselu (ať už se chcete držet tradiční cesty „starého bílého chlápka“, nebo se cítíte odvážní a máte chuť jít do „problematické volby“ (včetně pochybné minulosti, která může, ale nemusí zahrnovat rasistické/sexistické/homofobní výroky a/nebo příspěvky na sociálních médiích), nebo dokonce do stále populárnější volby „zjevně nevhodné pro danou roli“.
• Zaručené 10leté členství v Platinum Clubu bez možnosti vystoupení (toto bylo přidáno na žádost Emmanuela Macrona, protože se ve Francii v roce 2027 zřejmě stane něco , co by mohlo mít nepatrný dopad na EU).
• Nepřetržité využívání heliportu na střeše budovy Berlaymont.
• Osobní kuchař, který uspokojí všechny vaše kulinářské rozmary na summitech EU.

Úroveň Business

Co získáte…

• Možnost připojit se na požádání ke skupině s přednostním vstupem (až třikrát, než budete automaticky povýšeni na úroveň Platinum).
• Plná hlasovací práva.
• Výběr ze dvou kandidátů na evropského komisaře (jeden muž, jedna žena), ale můžete ignorovat preferenci Komise a vybrat si toho nudného chlápka.
• 20 stážistů z Modré knihy, kteří se shromáždí před sídlem Rady, když přijedete na summity EU, a budou jásat, aby se lidé domnívali, že dorazila nějaká důležitá osobnost.
• Tradiční jídlo na summitech EU (ale jednou ročně dostanete jídlo z vaší národní kuchyně).

Základní úroveň

Co získáte…

• Místo u stolu Rady (členové úrovně Platinum si vyhrazují právo požádat vás, abyste odešli, pokud se objeví něco obzvláště citlivého).
• Slib hlasovacích práv (jednoho dne).
• Jedenoho evropského komisaře, který bude zastupovat všechny členské země základní úrovně. Která země si ho vybere, bude záležet na tom, které hlavní město slíbí nejvíce peněz na dokončení Schumanova kruhového objezdu.
• Sendviče Exki na summitech EU.

Maďarsko

Co získáte…

• Nic.

Tento typ „kreativního“ přetváření zavedených norem používají západní politologové k neustálému osekávání svobod v době, kdy jejich řád čelí bezprecedentní výzvě ohledně své samotné integrity. Jediný způsob, jak si udržet moc, je potají přeformulovat naše morální základy pomocí nejrůznějších mozkově náročných mentálních gymnastik a jazykolamných slovních salátů, jak to nedávno použil Macron ve svém směšně amatérském pokusu o zrušení svobody slova kvůli nebezpečí, které představuje pro něj a jemu podobné:

Naznačuje, že svoboda slova je „hovadina“, protože neexistují žádná striktní pravidla, co ji tvoří. Je příliš tupý na to, aby pochopil tento rozpor: samotným základním předpokladem svobody slova je, že je absolutní, což přesně znamená, že na ni nemohou být žádné zábrany ani omezení – jinak by nebyla „svobodná“, ale pouze částečná.

Stejně jako se EU pokouší předefinovat zásady jednomyslnosti tím, že tiše zavádí víceúrovňová národní práva, tak i její přisluhovači překrucují základní pojmy základních lidských práv, stejně jako to dělají jejich poskoci a loutky s dlouho přijímanými normami mezinárodního práva, aby západní imperiální řád mohl i nadále vykonávat svou staletou globální hegemonickou dravost s naprostou právní beztrestností.

Právě v dobách, jako jsou tyto, musíme poukázat na pomalu se šířící povahu těchto procesů. Dobrou zprávou však je, že tento zoufalý vzestup představuje moment paniky a zkázy pro globalistický řád, který ztrácí kontrolu, podobně jako kanárek v uhelném dole. Zejména situace na Blízkém východě v posledních dvou letech – konkrétně genocida v Gaze a s ní související konflikty – skutečně otřásla základy a odhalila morální bankrot v jádru „mezinárodního řádu“ a jeho různých orgánů.

Stalo se to posledním hřebíkem do rakve celého poválečného establishmentu, přičemž bezohledný a zákonům lhostejný Trump funguje jako kladivo, které jej zatlouká. Můžeme jen doufat, že v následujícím neomezeném chaosu se národy světa přiblíží a sjednotí kolem nových pilířů morální spravedlnosti, jako jsou Čína a Rusko, země vedené politickými orgány, které kladou důraz na spolupráci a právní důslednost i za těch nejextrémnějších forem nepřátelského nátlaku.

Do té doby nás ale pravděpodobně čeká ještě několik hlasitých výkřiků ze strany křečovitě se bránícího řádu, který dělá vše, co je v jeho silách, aby se udržel a odvrátil nevyhnutelné.

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na