Jihočeská detektivka: Vstávají vám už vlasy hrůzou? V Budějovicích se chystá další mramorový tunel, který nám bude drahý

Víte, jak voní strach? V Českých Budějovicích aktuálně voní po divadelním líčidle a zákulisním stresu. Vedení opery a zoufalí umělci Jihočeského divadla totiž v těchto dnech hrají své existenční drama. Nemají kde hrát velké kusy, technický stav velké scény v Metropolu je vyhnal na chodník a hrozí, že se celý soubor se pod tíhou téhle tísně pomalu rozpadne. Lidé z kultury se v naprostém zoufalství chytají stébla. A v téhle naivitě možná budou tleskat hejtmanu Martinu Kubovi, který mává nablýskanými vizualizacemi nového, moderního Metropolu. Jenže to, co umělci vidí jako záchranný kruh, je pro nás, běžné Budějičáky, spíše pověstný holub na střeše.

Z celé téhle kauzy by totiž každému, kdo v našem městě žije, měly vstávat vlasy na hlavě hrůzou.

Zatímco se tady hraje divadlo na záchranu kultury, v Praze na Žižkově se v tichosti peče úplně jiný byznys. Pražská centrála OS KOVO v čele s Romanem Ďurčem dlouhé měsíce hrdě prohlašovala, jak Metropol nedá. A najednou? Stačilo, aby Kuba poslal „novou, zajímavou nabídku“, a odboroví šéfové otočili o 180 stupňů. Heslo Pecunia non olet – peníze nesmrdí – dostalo na Žižkově nový, velmi konkrétní rozměr. Co na tom, že jednají za zády jihočeských odborářů? Z okna pražské kanceláře budějovická realita prostě vidět není.

A ta realita je přitom tak prostá, až to bolí. Budova Metropolu jako celek funguje. Máme tu skvělou, lidovou restauraci s poctivou kuchyní a cenami, které nezruinují rodinu ani seniora. Máme tu hotel a desítky lékařských ordinací, kam generace Budějičáků chodí ke svým doktorům. Jediné, co v celém komplexu opravdu nutně potřebuje rekonstrukci, je specifické vnitřní zařízení a technologie samotného divadla.

Odbory dokonce kraji nabízely rozumnou dohodu: pojďme do toho společně, zrekonstruujme divadelní část a nechejme zbytek žít. Jenže hejtman Kuba řekl rezolutní NE. Proč? Protože on nechce participovat. On se nechce s nikým dělit o kontrolu. On chce Metropol ovládnout celý a udělat si to čistě po svém.

A z toho „po svém“ už teď mrazí v zádech. Všichni totiž máme před očima jedno obří varovné memento – rekonstrukci KD Slavia. Z živého spolkového domu se stal chladný, předražený projekt plný betonu, mramoru a sádrokartonu, kam běžný občan v podstatě nemá důvod vkročit. A co víc, pro operu a velké divadlo se ten drahý nefunkční paskvil nakonec stejně vůbec nehodí.

A vsadíme se, přátelé, o co, že až se tenhle megalomanský projekt v Metropolu za stovky milionů z veřejných peněz rozjede, „vyhraje“ to slavné výběrové řízení na tuny betonu zase Metrostav? Kruh se dokonale uzavře, stavební holdingy si připíší tučné zisky a politici si střihnou pásku před fotografy.

Výsledkem téhle existenční tísně umělců a chladného kalkulu politiků s pražskými odboráři, pokud na to přistoupí, nebude rychlá pomoc divadlu. Než se s takovým kolosem vůbec v byrokratickém soukolí vůbec cokoli rozhodne, natož než se objeví první dělníci, opera už bude dávno rozutíkaná po celé republice. Zato my přijdeme nejen o operu a balet, které momentálně paradoxně prožívají své nejlepší období, přijdeme i o funkční, živé a komunitní centrum. Přijdeme o ordinace, přijdeme o poctivé obědy a zbyde nám jen neosobní, předražený stavební polotovar pro úzkou skupinu vyvolených.

Metropol drží pohromadě jako funkční celek a trhat ho na kusy jen kvůli politickému egu a penězům je hazard, který bychom neměli tiše přehlížet. Než v tomhle městě definitivně zvítězí beton – nebo turecký mramor – nad lidmi.

sdílet na