Feminismus jako moderní forma ženské sebe-likvidace

heresiar, 6.5.2026, 176 Komentářů

Současný feminismus často nevysvobozuje ženu z mužského hodnotového rámce, ale naopak ji do něj definitivně integruje. Místo rehabilitace ženství dostává žena moderní návod, jak se stát přijatelnou: přiblížit se muži a vydávat to za vítězství.

Když se podíváme pod povrch genderově-feministického triumfu posledních let, nenajdeme tam skutečné řešení hlubokého civilizačního problému, ale spíše zoufalou snahu o jeho překrytí sugestivním placebem. Nejde k jádru věci. Neodhaluje příčinu. Jen manipuluje se symptomy a vydává to za nápravu.

Zásadní selhání feminismu spočívá v tom, že ženě nevrací význam a hodnotu pro její ženství samotné. Místo toho se ji snaží „povýšit“ tak, že ji prezentuje jako konečně mužsky plnohodnotnou bytost. Patriarchální stereotyp je sice slavnostně prohlášen za překonaný, ale skutečný hodnotový rámec zůstává nedotčen: žena má cenu tehdy, když se dorovná muži, osvojí si jeho cíle, jeho měřítka výkonu a jeho pojetí hodnoty.

A právě tady leží celá ironie údajné emancipace.

Namísto rehabilitace ženství dochází k jeho rozpuštění v mužském normativu. Žena není uznána jako svébytná hodnota. Je uznána teprve tehdy, když se stane kompatibilní s mužským modelem úspěchu, výkonu a legitimity. To není rovnost. To je modernizovaná forma starého pohrdání, jen zabalená do progresivního slovníku.

Feminismus tak paradoxně potvrzuje přesně to, co měl vyvrátit: že žena sama o sobě nestačí. Že jako žena není dost. Že plnohodnotnou se stává až ve chvíli, kdy popře vlastní odlišnost a naroubuje do sebe mužský způsob seberealizace.

Tomu se dnes říká osvobození. Ve skutečnosti je to kapitulace.

V extrémní podobě je tato logika legitimizována i kulturně a popkulturně. Ženská důstojnost je nahrazována demonstrativním přijetím hrubého, výkonového a často obscénního mužského kódu, jako by právě jeho převzetí bylo důkazem síly. Jako by emancipace spočívala v tom, že žena začne úspěšně hrát cizí roli a ještě za to dostane potlesk. To, co je prezentováno jako vítězství, je ve skutečnosti zánik ženství coby samostatné hodnoty.

Heslo „pryč s genderovými stereotypy“ tak v praxi funguje hlavně jako sugestivní placebo. Vytváří iluzi řešení, zatímco základní struktura problému zůstává netknutá. Hodnota ženy je nadále podmíněna jejím přiblížením se mužskému ideálu. Jen už se to neříká hrubě a napřímo, ale v uhlazeném jazyce práv, identit a emancipace. Výsledek je však podobný: ženství samo o sobě stále není uznáno jako plnohodnotný princip.

Podobně povrchní je i kulturní válka proti galantnosti, zdvořilosti a drobným sociálním gestům, která jsou mechanicky označována za sexistická. Takové spory se soustředí na druhotné symboly, nikoli na samotnou podstatu vztahu mezi mužem a ženou. Potlačování symptomů se zde vydává za léčbu příčiny. Ve skutečnosti jde jen o pózu změny.

Skutečné jádro problému leží hlouběji: v patologickém nastavení současné mužské kultury a v její neschopnosti chápat existenciální význam ženy a ženství. Dokud se muž vnitřně nepromění ve svém chápání ženy, nemůže se proměnit ani kultura, kterou vytváří. Genderový feminismus zde nevede k nápravě, ale tuto patologii často jen reprodukuje. Neuroticky formuje ženu do podoby, která sice odpovídá mužskému ideálu, ale popírá její vlastní bytostnou podstatu.

A to je na celé věci nejhorší. Současný stav s krutou názorností ukazuje, v jak hluboké kulturní a intelektuální dystopii západní civilizace žije. Žena není rehabilitována. Je jen přešita do jiného střihu. Není navrácena sama sobě. Je pouze vybavena novou sadou hesel, novým make-upem a novou ideologickou kosmetikou, která má zakrýt, že základní problém zůstává nedotčen.

Místo skutečné obnovy ženství dostáváme kompenzační konstrukci, která pouze simuluje nápravu. Všichni cítí, že „se už konečně musí něco stát“, a tak se horečně vyrábějí koncepty stereotypů, performativity, identit a emancipačních rituálů. Jenže tisíciletou deformaci vztahu mezi mužem a ženou opravdu nevyléčí pár sloganů, fakultních teorií a kulturních kampaní.

Žena je ze své podstaty jiná než muž. Ne méněcenná, ne vadná, ne opožděná verze mužství. Jiná. A žádná sugestivní placebo-fraška založená na genderové improvizaci tuto skutečnost nezruší. Naopak: čím víc se tato odlišnost popírá, tím hlubší je ponižování ženy.

Největší tragédie současného feminismu spočívá v tom, že značné části žen podsouvá tuto asimilaci jako vyčerpávající řešení. Jako by spravedlnost mezi pohlavími měla spočívat v tom, že žena přestane být věrna své vlastní svébytnosti a začne sama sebe měřit podle mužských parametrů. To ale není narovnání. To je sofistikovanější forma sebe-popření.

Rovnost mezi mužem a ženou nezačne tam, kde žena úspěšně napodobí muže. Začne tam, kde bude ctěna a respektována právě ve své odlišnosti – i tam, kde tato odlišnost neodpovídá mužskému kultu výkonu, tvrdosti a expanze. Právě zde totiž leží něco, na co moderní kultura soustavně nedokáže myslet: žena není jen jiná. V některých základních rovinách je mocnější a nenahraditelná.

Zejména v doméně uchování života a vědomého bytí je muž sám o sobě nedostačující. Ať se to modernímu egu líbí nebo ne, právě zde se ukazuje hranice mužské soběstačnosti. Muž může budovat systémy, dobývat prostor, vyrábět instituce a ideologie, ale v nejzákladnější rovině kontinuity života stojí před něčím, co sám nenahradí.

A pokud feminismus nezačne pracovat právě odtud – tedy od rehabilitace ženství jako svébytného a nenahraditelného principu, nikoli od jeho integrace do mužského modelu – bude dál fungovat jen jako naivní a snadno zneužitelný mechanismus. Bude ženě prodávat vlastní asimilaci jako osvobození a její další odcizení sobě samé jako vítězství.

To není triumf.

To je jen moderní forma ženské sebe-likvidace, které se naučilo říkat emancipace.

 

---

03.05.2026 Heresiar (D-FENS)

Související články:

• Proč ještě někdo zaměstnává chlapy – ženy jsou levnější ! (13.10.2026), Argent
• Feminismus jako moderní forma ženské sebe-likvidace (6.5.2026), heresiar
• Ženy v našem životě (24.11.2025), Limeta
• Fetiš ověřování informací (6.7.2025), Josef Vohnout
• Ilustrativní koláž k Istanbulské úmluvě (28.1.2024), Jaroslav Neveris Zamazal
• Nepřítele plány zhatí naše nebinární toalety (2.7.2023), Josef Vohnout
• Program zapadnizena.00kazda (15.8.2022), Alien
• Statistika o ženách v ČR (7.8.2022), Alien
• Ženy to těžší maj (17.7.2022), Alien
• Manželství pro všechny! Pro všechny? Manželství? (2.5.2021), Anonymní autor
• Je to až k pláči, jak jsou v dnešním civilizovaném světě ženy stále utlačované (28.2.2021), Anonymní autor

---

Proč ještě někdo zaměstnává chlapy – ženy jsou levnější !

Argent, 13.10.2026, 311 Komentářů

Každý rok se objeví tatáž věta: „Ženy dlouhodobě a spolehlivě odvádějí stejnou práci jako muži, a berou za ni méně peněz.“ Eurostat k tomu přidal číslo, letos 18,5 %, druhý nejhorší výsledek v Unii, a konferenční proletariát v sále hotelu za 3000 Kč na hlavu si povzdechne nad chlebíčkem s lososem. Já si tuto větu přečetl na vrátnici mezi noční a ranní a udělal jsem s ní to, co se s větami o penězích dělat má. Vzal jsem ji velmi vážně a začal přemýšlet.

Protože jestli je pravdivá, tak jsem kretén. Já, můj šéf, jeho šéf i všichni majitelé fabrik od Aše až po Slovákistán. My, co se s dodavatelem hádáme o 20 halířů na kile materiálu, co kvůli ceně elektřiny přehazujeme směny a co bychom za tři procenta úspory prodali vlastní babičku na orgány, tak my prý léta přehlížíme 18,5% slevu na největší nákladovou položku, kterou máme. Stejná služba, stejná kvalita, stejná výkonnost, skoro o pětinu levnější, a my si dál tvrdohlavě kupujeme tu dražší verzi s vousama. První podnikatel, který by tohle prokoukl, vyhodí chlapy, nabere samé ženské a do roka nás všechny cenově převálcuje. Nestalo se. Za 37 let kapitalismu se v celé zemi nenašel jediný chamtivec, který by nás ženami ekonomicky zruinoval. Takže buď je tahle republika plná ekonomických negramotů, co si nespočítají pět a pět, nebo v té větě něco smrdí. Vezmu ji slovo po slově, abych našel tu lež.

Dlouhodobě, s pauzou dlouhou jako první stupeň základky

Modelový příklad. Petr a Jana, oba obsolventi stejné školy, stejná pozice, stejná nástupní mzda, protože tarif visí na nástěnce a kolonku pohlaví/zájmena v něm nenajdete – tak daleko v Bruseli ještě nejsme. Petr odpracuje do důchodu čtyřicet let. Jana podle statistiků porodí první dítě v 29 letech a celkem jich bude mít 1,28, což je loňské číslo, ještě v roce 2021 to bylo 1,83. Těch 28 setin dítěte se špatně přebaluje, tak řekněme „udržitelně“ dvě děti. Na každé může být doma až tři roky a v Česku se to tak taky dělá: rodičovský příspěvek bere přes 300 tisíc žen a necelých 6 tisíc mužů. 2 děti, 6 let, 15% kariéry. A teď se podržte. Největší rozdíl ve výdělcích, 22 %, vychází přesně ve věku 35-44 let. Tedy ve chvíli, kdy se Jana vrací k lince, kterou mezitím dvakrát přestavěli, k systému, který nezná, a k Petrovi, ze kterého je mezitím mistr, protože má o 6 let delší praxi. Genderoví gapologové tomu říkají skleněný strop, který uměle brání ženám uspět. U nás se tomu říká šest let praxe.

Spolehlivě, dokud ve školce neřádí neštovice

Dvanáctihodinová směna v nepřetržitém provozu má jednu nepříjemnou vlastnost. Linka neumí číst SMS. Když v 5:40 pípne zpráva, že malej má 38,5 °C, stroj nezpomalí, jen u něj někdo chybí, a ten někdo se musí do dvaceti minut sehnat, vzbudit a přemluvit penězmi zatímco předchozí směna musí zůstat déle. Česká správa sociálního zabezpečení to má spočítané: Ošetřovné čerpají ženy zhruba 3x častěji než muži. Na zkrácený úvazek dělá každá desátá a ze všech zkrácených úvazků v zemi jich ženy drží přes 70 %. A aby bylo jasno, tohle není řeč o tom, že ženské jsou flákači. Naopak. Ony jsou spolehlivé až moc, jenže doma. Horečka dítěte v téhle zemi vždycky nějak přistane na mámě, protože táta se cítí v práci o trochu více nepostradatelný než máma. Tahle rodinná dohoda se pak vykáže zaměstnavateli dříve nebo později jako genderová diskriminace.

Stejnou práci, jen o třicet kilo lehčí

Tady mi nahrává sám stát, a to se nestává často. Jeho vlastní nařízení o ochraně zdraví při práci dovoluje chlapovi občas zvednout 50 kg, ženě 20 kg. Tentýž stát, který posílá dotazník o rovných příležitostech, mi tady úředně sděluje, že stejná práce to být nesmí. Pak je tu horko u stroje, prach, hluk, noční, víkendy, svátky a přesčasy, a za vše je příplatek. Ne za pohlaví. Příplatek za rozbitý spánek, vyhřezlou plotýnku a Štědrý večer u lisu. Kdo ty příplatky nebere, má samozřejmě na pásce míň, a kupodivu má taky bolavá záda. A když už jsme u rovnosti: v roce 2023 se v Česku z práce nevrátilo 70 lidí a drtivá většina z nich byli chlapi. Rakve jsou genderově nevyvážené tak, že by to žádná kvóta nespravila, a přesto se k tomu v žádném hotelu nekoná konference s chlebíčky. Equal Death Day zatím nikdo nevyhlásil.

Stejnou práci, akorát úplně jinou

To slavné číslo kolem 18,5 % totiž nevzniklo tak, že někdo postavil Petra a Janu k jednomu stroji a stopoval jim výplatu/produktivitu. Vzniklo tak, že se vzaly hodinové výdělky všech chlapů v zemi, všech ženských v zemi, a udělal se průměr. Svářeč z nočních proti paní z podatelny. Řidič dálkového kamionu proti inkluzivní asistentce na základní škole. Průměrná žena totiž na 12h směnách nedělá, v nepřetržitém provozu ji nepotkáte a o práci ve fabrice nestojí. To jsem nezjišťoval v tabulce, to vím z vrátnice. Nabízíme jim do koruny totéž, co chlapům. Kdyby věta z úvodu platila, museli bychom ženy od brány odhánět, jak by se k nám rvaly za rovnou výplatu. Místo toho jich přijde tak 10 % a většina do tří měsíců odejde. Kam? Za míň peněz do kanceláře s klimatizací a pracovní dobou do půl třetí, aby stihly školku. Je to rozumná volba, sám bych ji na jejich místě také udělal. Jenže pak to není míň peněz za stejnou práci. Je to míň peněz za jinou práci, a tomu se odjakživa neříká diskriminace, ale ceník.

Není titul jako titul

Nejlepší argument rovnostářek: Ženy jsou přece vzdělanější. Jsou. Mezi mladými má vysokou přes 40 % žen a jen kolem 27 % mužů. A právě mezi vysokoškoláky je rozdíl ve výdělcích největší, 25 %. Jak je to možné? Jednoduše, diplom není identický. Záleží na tom, z čeho ho máte a komu ho potom nesete. Strojař ho odnese do firmy, která se o něj popere. Absolventka pedagogiky, sociální práce, veřejné správy nebo jiného libtardího umění ho odnese státu, který ji posadí do školy, na úřad nebo do nemocnice a zaplatí ji podle vlastní tabulky. Ano, čtete dobře. Vysokoškolačky v téhle zemi nejlevněji nakupuje tentýž stát, který pak za moje daně pořádá osvětu o tom, jak zaměstnávám málo žen za identickou výplatu ve fabrice.

A co ty na stejné pozici?

Vím, co přijde. Sociologové vytáhnou studii, podle které i na stejné pozici u stejného zaměstnavatele berou ženy mezi 30 a 50 let věku o 12 % méně. Personalisté vytáhnou jiné číslo, kde po zohlednění náročnosti práce a zkušeností vyšlo necelých 5 %. Všimněte si té nenápadné věci: Z 18,5 % jsme nyní na 12 % nebo dokonce 5 %, podle toho, kdo drží kalkulačku, a nikdo to nevysvětlí. A v tom zbytku nikdo pořádně neumí rozlišit, kdo vzal navíc noční, kdo zůstal přes čas a kdo má o 6 let praxe míň, viz Jana. Ale budiž, ať je to 5 %. I pro 5 % peněz se kapitalista s úsměvem osobně ponořil do indické stoky. Kdyby opravdu ležely na zemi, dávno by je někdo sebral.

Brusel mezitím situaci vyřešil po svém, směrnicí 2023/970. Budeme vykazovat a zdůvodňovat každý rozdíl nad 5 % a sepisovat plány nápravy. Na to potřebujeme člověka. Vypsali jsme tedy místo specialisty na reporting rovného odměňování. Přihlásila se jedna uchazečka. Chce zkrácený úvazek a v pátek home office, zatímco zvedáme výplatu u strojů a žádná žena se nehlásí.

A teď upřímně, sám z okolí vím, jak to je. GenderPayGapRůžovéPalice jsou zanedbatelný zlomek populace. Absolutní většina žen přijímá svou rodinnější roli než muž a má za to nižší výplatu. Když pracuje, tak pracuje v hezčím prostředí a dělá pohodovější práci, která ji naplňuje – ta je na trhu méně ceněná. Mezitím chlap dělá to, kde dostane nejvíc peněz za svůj čas bez ohledu na to, jestli dejchá azbest, spí 5 hodin denně a dostane infarkt v 50 letech a žena ho statisticky přežije a bude si užívat delší důchod. Na tom nezáleží, muž si najde práci, kde přinese domů nejvíc bez ohledu na okolnosti.

Ten rozdíl v ceně práce je dán „nespolehlivostí“ ženy, pokud chceme, aby zaměstnanec pracoval jako stroj 365 dní v roce. Žena dlouhodobě během 10 let po škole odpracuje průměrně statisticky 6 let, zatímco muž 9,5. Ženy krátkodobě primárně řeší děti a ne 100% účast na směně. Ženy si vybírají záměrně snadnější a čistší zaměstnání. Vyhýbají se rizikům, strojům, hluku, vlhku, dlouhým směnám… Když se vysere mašina, hádejte, kdo do ní vleze, bude celej od oleje? A kdo takovou práci vezme se všemi těmi příplatky? Typicky muž. V 70-95 % případů. (Viz předchozí statistiky) Proto berte tento článek s rezervou – mluvíme o významné většině žen, ne o všech.

A kdyby se zítra u brány objevila ženská, co ty dvanáctky dá, bereme ji hned a za stejné peníze jako chlapa. Pár takových tu máme. Žádná z nich na konferenci o rovném odměňování nebyla. Neměly čas, měly směnu. Přesto ale do tý mašiny nevlezou a nedělaj „hrdinky práce“. Stojí opodál s koštětem a hrají v tomto roleplayi na práci pouze roli podpory. Drží koště, nebo něco podávají, zatímco problém řeší chlap. Vznikají nám tak i ve fabrice třenice, kdy chlap na stejné pozici prostě dělá namáhavější práce, zatímco ženy vyhledávají ty snazší… A pak dostanou stejnou výplatu. A pak se chlap začne ptát – proč mám dělat víc práce, když dostanu stejně? Nedělá to dobrotu.

Management to pochopil a díky ESG a tlaku na 50-50 zastoupení žen tak musíme vytipovávat pozice, kde je vyšší pravděpodobnost, že je budou vykonávat ženy a zůstanou tam i po zkušebce – jsou to ty snadnější pozice. Na tyto pozice jsou diskriminačně verbovány pouze ženy, zatímco mužům jsou nabízeny ty horší, špinavější, náročnější pozice. Je to jen kvůli vnitřním konfliktům v kolektivu. Když se jde do skladu, žena si vezme lehčí krabici a muž to vidí… Muž vidí, že přinesl tři těžší krabice, zatímco žena jen dvě lehčí. Děje se to tak každý den v každém aspektu činnosti. Muž otře tisíciletý hnus a olej zpod mašiny, zatímco žena otře stůl na velíně. Žena si myslí, že oba uklízeli rovnocenně. Když ale pošlete ženu uklidit ten olej a hnus, stráví tam 2x tolik času a pak bude nadávat, že chlap neutřel stůl pořádně a musí to udělat za něj a obviní ho, že muž nic nedělal… Vše máme ověřeno praxí a nejsou to jednotlivci… Je to systematický jev.

ESG v tomto pojetí fungovalo dobře, dokud byla na provoze jedna žena. Když se nabraly dvě na stejnou směnu nebo se přímo střídaly na směnách, docházelo k typickému slepičímu chování. Nonstop hádky, co která udělala/neudělala, jaké naschvály připravila, která se zabejčila a která následně odešla na protestní nemocenskou v půlce směny. Pomluvy, klepy, žvanění. Nic co by bylo kompatibilní s udržením provozu 24/7/365 a pravidelným taktem výroby a společným cílem výroby. Takové věci se dějí i v typicky mužském kolektivu ale v řádově menší míře. Kdo zažil ESG vlnu v práci, tomu netřeba ten obrovský kulturní rozdíl popisovat. Je to jako když „obohacení“ rabuje obchody. Na to tu prostě nejsme zvyklí…

Bloudíme tak v kruhu a jsme opět na začátku. Uměle jsme kvůli ESG nuceni segregovat pozice, abychom následně řešili ještě horší důsledky. Záměrně ohýbáme trubku, abychom ji pracně rovnali. Přitom už i u mě v okolí se začíná projevovat reverzní feminismus. Ženy kašlou na nějaké rovnostářství v práci a raději jsou doma. Starají se o domácnost, děti a raději jsou na polovičním úvazku, nebo se snaží mikropodnikat. Nesnaží se dohnat muže. A to je podle mě ta správná cesta. Růžové palice se nám snaží namluvit, že žena=muž, ale není a nikdy nebude. Je to pareto. 20% úsilí udělá 80 % výsledku. Růžové palice jdou po těch posledních pár procentech, tj. 100% rovnost, která stojí extrémní úsilí a nikdy bez neustále působícího nátlaku se ten stav nedostaví. Proč odmítají přijmout, že každý je jiný a každý lepší na něco jiného?

Kdy naposledy jste viděli ve fabrice ženu, která skutečně odváděla stejnou práci jako muž? A proč to byl spíš babochlap než žena?

 

---

11.10.2026 Argent (D-FENS)

sdílet na