Společnost, která se přestala ptát

Narazil jsem na poměrně aktuální článek na webu Institut České Levice (sídlícího v budově KSČM), který je nejen o Františku Čubovi, ale o společnosti a diskutujících, kteří příliš snadno soudí, aniž by se namáhali porozumět, jen podle toho, jak to podle nich a příliš zjednodušeně „dopadlo“. Text by z větší části mohl být i o Václavu Klausovi, Andreji Babišovi nebo další podobně významné osobnosti, o které si kde-kdo myslí, jak tomu při pohledu zpětně rozumí, aniž by se namáhal tomu skutečně porozumět. Je to zároveň odpověď těm, kteří mají příliš zjednodušený a nesprávný názor, jak se to tu prý po listopadu „všechno rozkradlo“ - tak viz svědectví na ukázku, co se tak úplně nerozkradlo...

---

Autor: Rostislav Čuba | 14. 9. 2026

Největší výhodou člověka, který dnes soudí Františka Čubu, není větší odvaha, větší odpovědnost ani nutně větší moudrost. Je jí prostá skutečnost, že přišel později. Zná konec příběhu. Ví, že komunistický režim padl, ví, co následovalo po roce 1989, zná dnešní ekonomické, ekologické i politické kategorie a může se pohodlně ohlédnout do minulosti, v níž už nehrozí žádné skutečné riziko. Nemusí rozhodnout, nemusí nést odpovědnost za tisíce lidí, nemusí se pohybovat uvnitř systému, který existuje právě teď a jehož konec nikdo nezná. Stačí otevřít archiv, několik starších článků a z bezpečí přítomnosti vyslovit soud nad člověkem, který nic z tohoto pohodlí neměl. Možná právě zde začíná jeden z podivných rysů naší doby: zaměnili jsme časovou vzdálenost za intelektuální převahu a množství dostupných informací za skutečné poznání.

Proto pro mě text o Františku Čubovi není především otázkou, zda byl Čuba dobrý, nebo špatný, zda si zaslouží obdiv, kritiku, nebo obojí. Takto položená otázka je vlastně příliš malá. Mnohem zajímavější je způsob, jakým si člověk, který jiného člověka nikdy nepotkal, jeho svět nezažil a jeho odpovědnost nenesl, osvojí právo uzavřít jeho život do několika známých kategorií a pod rouškou objektivity připojit k jeho jménu označení „bezohledný komunistický šíbr“. Největším problémem takového soudu není jeho tvrdost. Je jím nepoměr mezi jeho definitivností a hloubkou poznání, které mu předcházelo.

Existuje totiž cosi jako přirozená úměrnost mezi velikostí lidského díla a velikostí práce, kterou by měl vykonat ten, kdo je chce poctivě soudit. Čím širší stopu člověk zanechal, čím více životů jeho rozhodnutí zasáhla, čím více podniků, institucí, nápadů, konfliktů a důsledků po něm zůstalo, tím méně poctivé je přistoupit k jeho životu jako k tématu, které lze vyřešit několika již napsanými texty. Ne proto, že významný člověk má mít nárok na mírnější metr. Právě naopak. Má mít nárok na metr přesnější.

František Čuba je pro takovou úvahu téměř ideálním příkladem, protože jeho skutečný rozsah nelze poznat pouze z veřejných zdrojů. Není uložen na jednom místě a nevejde se do jedné výroční zprávy, jedné politické kariéry ani do historie jednoho družstva. Je rozptýlen v krajině, podnicích a především v lidech. V těch, které vybíral, kterým dával odpovědnost, s nimiž se přel, které dokázal přesvědčit, někdy zklamal a jindy vytáhl z profesního pádu. V těch, kteří později odešli ze Slušovic a sami řídili podniky, zakládali firmy nebo přenesli určitý způsob uvažování jinam. Část jeho díla už dávno nenese jeho jméno, a přesto existuje.

Právě proto mě fascinuje lehkost, s níž lze takový život zpětně přečíst několika zkratkami. Po roce 1968 a během normalizace existovali lidé, kteří přišli o zaměstnání, o profesní postavení nebo o možnost pracovat tam, kde odpovídala jejich kvalifikace. Někteří byli vyloučeni ze strany, jiní se stali politicky nepohodlnými a jejich životopis se změnil v překážku. Více než stovka takových lidí našla práci právě ve Slušovicích. Někteří tam postupně dostali takovou důvěru, že se stali vedoucími pracovníky a řediteli závodů.

To není důkaz Čubovy dobroty a nemá jím být. Je to něco podstatnějšího: další místnost v domě, do něhož člověk vstoupil, rozhlédl se po předsíni a začal popisovat celý interiér. Chce-li někdo pochopit vztah Františka Čuby k tehdejšímu režimu, neměl by snad skončit u stranické legitimace. Mohl by vyhledat také člověka, kterému tentýž režim možnost důstojné práce vzal a kterému Čuba přesto místo dal. Pokud už nežije, může najít jeho rodinu. Posadit se s ní ke stolu a zeptat se, co tehdy Slušovice pro jejich otce znamenaly. Nikdo předem neví, jaká odpověď by přišla. Právě proto má otázka smysl.

Novinář se totiž nemá ptát proto, aby dostal správnou odpověď. Má se ptát proto, že ji ještě nezná. A právě tento rozdíl mezi předem hotovým soudem a skutečným setkáním s realitou má v příběhu Slušovic téměř symbolickou podobu. Rudolf Hegenbart později vzpomínal, že byl do Gottwaldova poslán s úkolem Čubův vliv omezit, Slušovice politicky zasáhnout a jejich vedení kompromitovat. Přijel tedy s mnohem tvrdším zadáním než dnešní kritik. Pak ale udělal něco nebezpečného: přijel se podívat. Prošel podnik, poslouchal Čubu i další lidi, díval se na provozy a snažil se pochopit, co tam skutečně vzniklo. Zadání, s nímž přijel, nevydrželo kontakt se skutečností. Z člověka vyslaného proti Slušovicím se stal jejich zastánce.

Možná právě proto, že před soudem udělal tu nejprostší věc.

Přijel.

Díval se.

Poslouchal.

A byl ochoten připustit, že skutečnost je silnější než jeho původní zadání. Není to snad právě toto jedna z nejzákladnějších vlastností člověka, který chce poznávat pravdu? Ne schopnost mít správný názor od začátku, ale schopnost změnit jej ve chvíli, kdy se svět ukáže jinak.

Podobně zvláštní je vytváření pocitu, že po Slušovicích zůstalo cosi jako trosky. Stačí se po kraji skutečně rozhlédnout. Někdejší hospodářský organismus se po roce 1989 rozpadl, jednotlivé části změnily vlastníky, právní formy i názvy, ale z jeho podhoubí vyrostla řada společností, které fungují dodnes, zaměstnávají lidi, vytvářejí hodnotu a odvádějí miliony korun do veřejných rozpočtů. Vedle nich zůstala infrastruktura, výrobní zkušenost, lidé, technologie, manažeři a podnikatelé, kteří tehdejším prostředím prošli a pokračovali dál.

Vyjmenovat jedinou dnešní firmu by tento obraz paradoxně zmenšilo. Podstata není v jednom nástupci. Podstata je v množství větví, které přežily původní strom. Možná i to něco vypovídá o naší představě dědictví. Máme sklon hledat stejnou právnickou osobu, stejný název a stejné logo, a když je nenajdeme, prohlásíme, že nic nezůstalo. Jenže lidské dílo takto téměř nikdy nepřežívá. Učitel pokračuje ve svých žácích, podnikatel v lidech, které naučil přemýšlet, a určitý způsob řízení v organizacích, jejichž dnešní zaměstnanci už možná ani netuší, kde některé návyky vznikly.

Čubův rozsah není možné sepsat prostým součtem továren.

Je ve stopě.

A stopa člověka se někdy ukáže nejlépe právě tehdy, když původní instituce dávno zmizela.

Snad největší ironii pak má lehkost, s níž lze po letech spojovat slušovický systém s ohrožením vody a životního prostředí. Nad Slušovicemi totiž leží nádrž, z níž dnes pijí další generace a jejíž surová voda patří svou kvalitou k nejlepším v zemi. Původně měla stát pod Slušovicemi. Přípravy už byly tak daleko, že na zamýšleném místě stál hrázný domek a někde v archivech musí dodnes ležet původní projekt. František Čuba však šel spolu s vodohospodáři do střetu o změnu umístění. Považoval za nesmyslné stavět budoucí zdroj pitné vody pod městem, kam by přicházelo všechno, co tehdejší sídla a jejich nedokonalé odpadní hospodářství přinášely, a prosazoval nádrž nad Slušovicemi, v krajině lépe chráněné před civilizačními vlivy.

Prosadil to.

Nikdy z toho nevytvářel příběh o vlastní prozíravosti. Nejspíš mu ani nepřipadalo, že je čím se chlubit. Viděl možnost udělat věc lépe, a tak ji udělat lépe chtěl. To, že po desetiletích pijí tisíce lidí právě díky tomuto rozhodnutí mimořádně kvalitní vodu, je pouze dlouhým důsledkem tehdejšího praktického uvažování.

A právě proto působí dnešní lehký soud o člověku údajně ohrožujícím vodní zdroje téměř absurdně. Ne proto, že by jedna přehrada rozhodovala spor o celé tehdejší zemědělství, ale proto, že ukazuje, kolik skutečného života může ležet za hranicí několika článků, z nichž si někdo sestaví názor na charakter člověka. Čuba o životním prostředí nemusel psát komentáře. V jednom konkrétním okamžiku musel rozhodnout, na které straně města bude stát přehrada. A důsledek toho rozhodnutí teče lidem z kohoutků dodnes.

Podobně lze lehce mluvit o „chemizaci“ nebo intenzivním zemědělství, pokud člověk nezná samotný způsob rozhodování. Slušovický systém pracoval s měřením a rozbory půdy právě proto, aby se vstupy řídily skutečnou potřebou. V podniku posedlém efektivitou totiž nebylo zbytečné množství jen možnou zátěží, ale také obyčejným plýtváním. Možná by se dnešní kritik při rozhovoru s tehdejším agronomem podivil, že menší hospodář rozhodující odhadem mohl být v konkrétním případě pro půdu větší zátěží než onen kritizovaný kolos.

Nejde ani zde o to vyhlásit Čubu ekologem dříve, než toto slovo získalo dnešní význam. Jde o něco mnohem prostšího. Není možné seriózně soudit mechanismus, jehož fungování jsme se nenamáhali poznat.

Stejně zajímavá je formulace, že František Čuba svým vítězstvím v senátních volbách „šokoval veřejnost“. Taková věta možná nevypovídá tolik o voliči jako o člověku, kterého výsledek překvapil. Kterou veřejnost měl vlastně šokovat? Lidi ve Slušovicích? Bývalé zaměstnance? Jejich rodiny? Podnikatele a zaměstnance v regionu, kteří jeho práci znali nikoli z novin, ale ze svého života? Jeden majitel významného regionálního podniku si celý svůj profesní život zakládal na tom, že firma zůstává apolitická. Nechtěl na nástěnkách podporu politických stran ani kandidátů, protože považoval politický názor za soukromou věc každého člověka. Potom jednoho dne při jízdě autem uviděl volební plakáty Františka Čuby. Vrátil se do kanceláře, sám vytiskl jednoduché vyjádření podpory a nechal je pověsit na firemní nástěnku. Když mu zaměstnanec, který dobře znal jeho celoživotní pravidlo, přišel oznámit, že se tam objevila politická agitace, odpověděl, aby plakát nechal na místě. Tentokrát prý nejde o politiku. Jde o elementární lidskou slušnost. Kdyby to neudělal, večer by sám před sebou nemohl klidně usnout.

Takový příběh nevysvětluje volební výsledek statisticky.

Vysvětluje ho lidsky.

Paměť místa totiž nefunguje jako novinový archiv. Člověk zvenčí může vidět starého politika spojeného s dávno zaniklým družstvem a být jeho vítězstvím překvapen. Člověk uvnitř regionu může vidět čtyřicet let vlastní zkušenosti, zkušenosti rodičů, kolegů a sousedů. Oba se dívají na stejné jméno, ale nevidí stejného člověka. Možná tedy nebyl šokující výsledek voleb.

Šokující mohlo být spíše to, jak málo o těchto lidech věděl ten, koho jejich rozhodnutí překvapilo.

Ještě čistší zrcadlo nabízí příběh knihy, která přitom vůbec nevzniká jako životopis Františka Čuby. Její autor píše o motorsportu. S Čubou se v životě osobně setkal jednou a při práci na knize zachycuje vyprávění lidí, kteří tehdejší prostředí skutečně prožili. Nikdo po nich nechce, aby Čubu chválili nebo odsuzovali. Mluví o tom, co viděli, cítili a zažili.

Rukopis pak dostane do ruky pětaosmdesátiletý profesor češtiny, který Františka Čubu nikdy nepotkal a automobilovému sportu nerozumí. Po přečtení první části položí autorovi zvláštní otázku: uvědomujete si vůbec, že tohle není jen o rally?

Z jednotlivých vzpomínek totiž vnímá cosi, co nemělo být hlavním tématem knihy. Lidský rozměr. Duši. Přesah. Z výpovědí lidí, kteří Čubu znali, mu začíná vystupovat člověk přísný a náročný, nikoli naivní v názoru na lidskou povahu, ale současně člověk, který lidem věřil natolik, že na jejich schopnostech stavěl celý svůj systém.

Na tom není nejdůležitější profesorův konečný názor na Františka Čubu. Nejdůležitější je cesta, která k němu vedla.

Také on Čubu nikdy nepoznal. Ale svůj obraz si nesestavil z veřejné pověsti a starých článků. Nechal na sebe působit lidi, kteří s Čubou skutečně pracovali a kteří ani netušili, že jejich jednotlivé vzpomínky jednou vytvoří před cizím člověkem společný obraz. Je pozoruhodné, že jeden člověk, který Čubu nikdy nepotkal, začne při naslouchání těm, kteří ho znali, pochybovat o jednoduchých kategoriích, zatímco jiný člověk, který jej rovněž nikdy nepotkal, získá z internetu pocit, že zná jeho charakter.

Jeden poslouchal lidi.

Druhý poslouchal ozvěnu.

A ozvěna má jednu nepříjemnou vlastnost: čím déle se odráží, tím více začne působit jako samostatný hlas. Jeden autor kdysi napíše určitou větu, druhý ji převezme, třetí ji použije jako známou skutečnost a čtvrtý po třiceti letech najde tři různé články obsahující tutéž myšlenku. Získá pocit, že má tři nezávislé zdroje, a přitom možná všichni poslouchají jednu dávnou větu, jejíž původní autor se nikdy nikoho nezeptal.

Digitální doba nám dala téměř neomezenou schopnost vyhledávat texty.

Nedala nám automaticky schopnost vyhledávat pravdu.

Naopak vytvořila zvláštní pohodlí, v němž lze dokonale rešeršovat předchozí rešerše a nikdy přitom nepřijít do skutečného styku se světem, o němž píšeme.

Možná právě proto stojí za připomenutí starší představa novináře. Nebyl to člověk, jehož hlavní předností byla schopnost rychle přečíst archiv. Byl to člověk obtížný. Volal. Přijel. Klepal na dveře. Hledal člověka, kterého ostatní považovali za nedůležitého. A hlavně byl ochoten zažít tu nejnepříjemnější věc pro kohokoli, kdo chce napsat veřejný soud: objevit skutečnost, která mu zničí příběh, s nímž původně přišel.

Taková novinařina vyžadovala odvahu právě proto, že člověk nevěděl, s čím se vrátí. Dnešní přepisování minulosti je bezpečnější.

Mrtvý člověk totiž neodpoví. Nevytáhne dokument, který jsme nenašli. Nezavolá člověku, kterého jsme při rešerši přehlédli. Neřekne nám, že událost, kterou jsme uzavřeli do jedné věty, trvala tři roky a měla dalších deset souvislostí. Nevezme nás na místo a neukáže něco, co se do připraveného obrazu vůbec nehodí.

Mrtvý člověk je ideální protivník pro odvážného bojovníka za pravdu. Můžeme být nekompromisní bez jakéhokoli osobního rizika. Tento mechanismus se dokonale ukázal také na posledních letech Čubova života. Ve veřejném prostoru se opakoval jednoduchý obraz: senátor nechodí do Senátu a přitom pobírá plat a náhrady. V jedné větě je téměř hotový morální příběh člověka, který nepracuje a bere peníze společnosti.

Jenže život má nepříjemný zvyk pokračovat i za tečkou.

František Čuba se těch peněz pokusil vzdát. Když zjistil, že zákonného platu se jednoduše vzdát nemůže, nenechal věc ležet a nechal mzdu i cestovní náhrady směřovat na podporu studentů a mladých lidí ve vzdělávání.

Je přitom zvláštní, jak snadno společnost počítá peníze vyplacené jednomu člověku a jak obtížně počítá hodnotu, kterou jeho někdejší rozhodnutí vracejí společnosti ještě desítky let poté. Podniky, jejichž smysl bytí vznikl v prostředí, které pomáhal vytvořit, dodnes zaměstnávají lidi, vyrábějí a odvádějí miliony do veřejných rozpočtů. Přesto se může stát, že člověk, který z této společnosti sám čerpá, získá pocit morální převahy nad člověkem právě skrze několik plateb, kterých se ten druhý bez váhání vzdal ve prospěch mladých. Ani zde však není nejzajímavější otázka peněz.

Je jí otázka práce.

Stačilo vzít telefon a zavolat lidem, kteří s Čubou byli v senátorském klubu. Pracoval s nimi? Konzultoval návrhy? Vyjadřoval se k hlasování? Přinášel myšlenky? Byl i při své fyzické nepřítomnosti nějakým způsobem přínosný, nebo nebyl? Možná by odpověď byla velmi kritická.

Ale existovala by.

A to je ten rozdíl.

Když se tehdy psalo, že Čuba nechodí ani do své senátorské kanceláře, jeden novinář tam skutečně přijel a Čubu zastihl. Rozhovor nedostal. Podle vzpomínky měl otevřeně vysvětlit, že redakce chce, aby o Čubovi vznikl kritický text, a že pokud rozhovor nedostane, stejně jej napíše. Čuba ho nepřemlouval. Měl mu v podstatě říci, ať napíše, co považuje za správné, protože nakonec nebude stát před Čubou, ale před vlastním svědomím. Ten novinář jako jeden z mála nic podobného nenapsal. Možná proto, že udělal jednu nebezpečnou věc.

Přišel na místo.

A skutečnost mu přestala dokonale pasovat do příběhu.

Právě tento okamžik by měl být pro každou poctivou práci s realitou téměř posvátný. Okamžik, kdy skutečnost porazí naši konstrukci a člověk si musí vybrat, zda opraví svůj názor, nebo začne opravovat skutečnost.

Není náhodou, že právě lidé, kteří se ke Slušovicím dostali zblízka, někdy popisují zcela jiný zážitek než lidé, kteří se na ně dívají přes několik desetiletí cizích interpretací. A možná právě proto je zajímavé, že František Čuba se s Lubomírem Štrougalem, s nímž jej veřejná legenda po mnoho let spojovala téměř samozřejmě, osobně poprvé setkal až v roce 2011. Štrougal o setkání požádal právě proto, že oba věděli, jak svévolně je historie spojovala, a chtěl se s Čubou alespoň jednou potkat. Jejich setkání bylo lidsky přátelské a možná právě v tom bylo něco symbolického: dva staří muži už si nemuseli nic dokazovat ani vysvětlovat. Každý věděl, že druhý po sobě zanechal dost na to, aby jejich skutečný život nepotřeboval legendu, kterou mezi ně kdysi vložili jiní.

Možná právě zde se dostáváme za hranici Františka Čuby i jednoho novinového článku. Jde totiž o širší lidský sklon. Čím dále stojíme od minulosti, tím snáze posuzujeme lidi, kteří v ní žili, jako by disponovali naším dnešním věděním. Zapomínáme, že jejich rozhodnutí nebyla otázkami z učebnice, v níž je správná odpověď vytištěna na poslední straně. Byly to sázky na budoucnost, kterou nikdo neznal.

Člověk, který skutečně rozhoduje, zároveň nevyhnutelně vytváří možnost chyby. Kdo desetiletí vede tisíce lidí, udělá více chybných rozhodnutí než člověk, který nikdy nikoho nevedl. Kdo investuje, někdy investuje špatně. Kdo vybírá lidi, někdy vybere špatného člověka. Kdo se snaží vytvořit nový systém, někdy narazí. Jediný dokonale spolehlivý způsob, jak se podobným omylům vyhnout, je nikdy žádná významná rozhodnutí nedělat.

Přesto máme zvláštní sklon hodnotit člověka činu podle jeho chyb a člověka komentáře podle elegance jeho slov.

Možná by proto někdy stálo za to vzít dva čisté listy papíru.

Na první napsat všechno, co po Františku Čubovi zůstalo. Ne pouze stavby, podniky a účetní výsledky, protože tak jednoduše se lidský vliv měřit nedá. Byli by tam lidé, kterým dal práci v době, kdy je jiní zaměstnat nechtěli. Lidé, kterým dal odpovědnost a kteří později sami vedli podniky. Firmy vyrůstající z někdejšího slušovického prostředí, které ještě dnes zaměstnávají region a přinášejí peníze společnosti. Výrobní zkušenost. Cesty. Vodní hospodářství. Technologie. Myšlenky řízení. A především lidé, kteří se po desítkách let při vyslovení jeho jména stále zastaví a potřebují něco vyprávět.

A vedle položit druhý čistý list.

Nikoli proto, abychom na něj napsali, že autor článku nedokázal nic. To by bylo stejně malicherné jako to, co kritizujeme.

Na druhý list bychom měli napsat pouze práci, kterou vykonal předtím, než nad takovým životem vyslovil soud.

Kolik lidí, kteří s Čubou skutečně pracovali, vyhledal?

S kolika z nich hovořil?

Kolik rodin navštívil?

Které původní dokumenty otevřel?

Kolikrát přijel na místo?

Který příběh objevil vlastní prací a nikoli v textu někoho před ním?

A především: kolikrát při své práci narazil na něco, co odporovalo jeho původní představě?

Teprve potom bych ty dva listy položil vedle sebe.

Ne proto, abych porovnával hodnotu dvou lidí.

Ale abych porovnal velikost soudu s velikostí poznání, které jej vytvořilo.

Čím větší je lidské dílo, tím větší práci dluží jeho soudce skutečnosti.

Nikdo nemá povinnost člověka obdivovat proto, že něco vybudoval. Nikdo nemá povinnost omlouvat jeho chyby proto, že zaměstnával tisíce lidí. Význam není imunita před kritikou.

Význam je závazek ke hloubce.

To je něco úplně jiného.

Právě tuto úměrnost jsme možná začali ztrácet. Dnes lze během jednoho večera získat pocit, že jsme pochopili člověka, který čtyřicet let vytvářel svět kolem sebe. Několik kliknutí nám nabídne data, fotografie, politické zařazení, několik pochval, několik skandálů a řadu již hotových interpretací. Vznikne nebezpečná iluze, že máme člověka před sebou.

Nemáme.

Máme pouze jeho digitální stín.

Skutečný člověk zůstává rozptýlen v důsledcích svých rozhodnutí a v paměti těch, kteří s ním něco prožili.

A možná právě tam bychom měli začít, chceme-li jej opravdu poznat.

Proto mi na podobném textu ve výsledku nevadí, že je kritický k Františku Čubovi. Mnohem víc mě zneklidňuje společnost, která už přestává cítit rozdíl mezi právem vyslovit názor a odpovědností, která by měla předcházet soudu. Společnost, která disponuje největším množstvím informací v lidských dějinách, ale může současně ztrácet ochotu udělat ten nejstarší a nejjednodušší krok poznání: dojít za jiným člověkem a zeptat se ho.

Je v tom nakonec zvláštní druh pohrdání.

Ne hlučného a primitivního pohrdání, které člověka urazí přímo. To je alespoň snadno rozpoznatelné. Jde o mnohem kultivovanější pohrdání, které se schová do tónu objektivity. Přizná člověku několik úspěchů, několik čísel a několik pochvalných slov, aby tím získalo zdání oprávnění celý jeho život zmenšit na několik kategorií, kterým dnešní čtenář snadno rozumí. Takové pohrdání je nebezpečnější právě proto, že samo sebe za pohrdání nepovažuje.

Považuje se za nadhled.

Jenže nadhled bez hloubky není moudrost.

Je to pouze vzdálenost.

A vzdálenost sama o sobě člověka nedělá spravedlivějším soudcem.

Člověk, kterého dnes hodnotíme, musel kdysi jednat bez znalosti budoucnosti. Musel rozhodnout, koho zaměstná, kam investuje, s kým půjde do konfliktu, co postaví, co změní, proti komu se postaví a čemu bude věřit. Jeho život proto nelze poměřovat stejným způsobem jako větu člověka, který má všechny následky rozloženy před sebou na stole.

Jeden musel budoucnost vytvářet.

Druhý ji pouze čte.

Jeden nesl riziko výsledku.

Druhý nese pouze riziko věty.

Možná právě proto bychom měli být velmi opatrní ve chvíli, kdy nám znalost konce příběhu začne připadat jako důkaz, že bychom jej sami dokázali prožít lépe. František Čuba už samozřejmě žádný podobný text číst nebude. Nemůže se hájit, opravovat detaily ani nabídnout vlastní vzpomínku. V jistém smyslu už na tom ani nezáleží. Mnohem důležitější je, co způsob takového psaní říká o nás.

Zda ještě dokážeme cítit respekt nikoli k názoru člověka, ale k rozsahu odpovědnosti, kterou na sebe během života vzal.

Zda ještě chápeme, že respekt neznamená souhlas.

Zda jsme schopni říci: nemusím s vámi souhlasit, možná jste se v mnohém mýlil, ale předtím, než váš život uzavřu do několika vět, budu mít alespoň tolik pokory, abych se jej opravdu pokusil poznat.

To není obhajoba Františka Čuby.

Je to obhajoba určitého vztahu člověka k člověku. Vztahu, v němž velikost cizího díla nevyžaduje poklonu, ale pozornost; v němž kritika není rychlost, s jakou dokážeme najít slabinu, ale množství práce, které jsme ochotni vynaložit, abychom se nemýlili; a v němž skutečná intelektuální odvaha nezačíná schopností vyslovit tvrdý soud nad mrtvým člověkem, nýbrž ochotou hledat tak dlouho, až možná zjistíme, že svět neodpovídá našemu původnímu názoru.

Možná právě takovou společnost bych považoval za skutečně sebevědomou.

Ne společnost, která své významné lidi nekritizuje.

Ale společnost, která je nemusí zmenšovat, aby se vedle nich sama cítila větší. Společnost schopnou přijmout, že před ní žili lidé složitější než naše dnešní nálepky, že pracovali v podmínkách, které jsme my nemuseli nést, a že jejich život může obsahovat rozpory, aniž bychom jej museli jednou větou vyřešit.

A společnost, která ještě dokáže být vděčná.

Nikoli slepě a nikoli nekriticky. V tom nejprostším významu slova vděčnost: umět si uvědomit, že část světa, kterou jsme zdědili, vznikla díky práci lidí, kteří nebyli dokonalí, stejně jako jednou nebude dokonalý nikdo z nás.

Možná právě nedostatek této pokory vytváří onen podivný druh současného pohrdání: přesvědčení, že člověka minulosti dokážeme pochopit, aniž bychom poznali jeho svět, a soudit, aniž bychom odvedli práci odpovídající velikosti soudu.

Přitom rozdíl mezi kritikou a pohrdáním je nakonec překvapivě prostý.

Kritický člověk chce vědět.

Pohrdající člověk už ví.

sdílet na