Válka o Jižní Heartland (druhé srdce světa) a její vyhlídky

Četné publikace analyzují vývoj map britského geografa a stratéga Halforda J. Mackindera, publikovaných v letech 1904, 1919 a 1943, a lokalizují na nich „přirozená centra moci“.1 ,2 ,3, aniž by se zabývaly geografickými příčinami, které tlačí imperialistické mocnosti k opakovaným agresím proti zemím Blízkého východu.

Tyto země, zejména arabské země, nacházející se v trojúhelníku Nil-Eufrat-Rudé moře, jasně tvoří spojení mezi dvěma srdci světa: Severním srdcem světa a Jižním srdcem světa.

Jordánský spisovatel a politický analytik Mowaffaq Mohadin několika slovy zdůrazňuje základní příčiny strašlivé války, která v současnosti probíhá: „Stejně jako je sionistický projekt nového abrahámského Orientu regionálním projektem pro Tel Aviv a protektoráty nad ropou a plynem, je také součástí západního imperialistického projektu zaměřeného na spojení severního (euroasijského) Heartlandu a jižního (afrického) Heartlandu; kdokoli ovládá tyto dva regiony, ovládá svět.“ Mouna Alno-Nakhal

*

Muwaffaq Mahadin

Navzdory množství publikovaných dat o probíhající válce mezi Íránem a Osou odporu a americko-sionistickou aliancí zla s jejími regionálními rozšířeními nabízejí některé studie komplexnější přístup, který souvisí s jejím mezinárodním rámcem a kontextem.

Přístup z úhlu zaměřeného na roli Jižního Heartlandu a jeho vztahu k Severnímu eurasijskému Heartlandu, jak jej formuloval geograf Mackinder. Další údaje naznačují, že kdokoli ovládá tyto dva regiony, ovládá svět.

Oblast Jižního Heartlandu odvozuje svou přidanou hodnotu ze specifických strategicky důležitých faktorů, včetně:

• jeho poloha na trase Východoindické společnosti v nové podobě a proměnách;

• sionistický subjekt vytvořený po druhé světové válce (1948) z hlediska imperialistických zájmů;

• energie.

Na tomto základě americký imperialismus po druhé světové válce formuloval svou strategii pro Blízký východ a usiloval o to, aby si udržel klíče k tomuto regionu:

• Írán za šáha, zejména po svržení vlády Dr. Mohammeda Mossadegha (srpen 1953);

• Turecko po pádu strany Mustafy Kemala Atatürka a jejím nahrazení zcela imperialistickou syntézou, kterou reprezentovala islamizovaná a atlantická vláda Adnana Menderese (premiér od května 1950 do května 1960);

• nově příchozí reprezentovaní sionistickou entitou;

• ropné protektoráty, zejména po Paktu z Quincy (v roce 1945 mezi králem Abdulazizem ibn Saúdem, zakladatelem Saúdskoarabského království, a americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem).

Padesátá léta 20. století však pro imperialismus a jeho výše zmíněné nástroje neproběhla pokojně. S revolucí vedenou Gamálem Abdelem Násirem v Egyptě (červenec 1952) začaly Washington a Londýn ztrácet vliv nad jižním Heartlandem, což se shodovalo se vznikem a rozvojem Sovětského svazu a jeho úplnou kontrolou nad severním Heartlandem v Eurasii.

Pro imperialisty uplynuly dvě hubené dekády, během nichž se náserismu podařilo zlomit jejich kontrolu nad jižním srdcem země (než se jim ji podařilo znovu získat). Arabové ztratili cenné příležitosti po smrti Násira (1918-1970) a nástupu Anvara as-Sádáta do prezidentského úřadu Egypta pod praporem amerikanizace, sionismu a privatizace.

Navíc, stejně jako náserismus zlomil atlantickou hegemonii nad Blízkým východem a jižním srdcem světa, íránská revoluce (1979) zopakovala náseristickou lekci, ale brzy byla vystavena téměř stejným rizikům a intervencím, zejména poté, co se Moskvě dočasně podařilo vytvořit největší asijskou strategickou osu v historii, včetně druhého srdce světa až po Afghánistán po levicovém převratu (1978), porevoluční Írán, Irák a Sýrii po dohodě mezi iráckým prezidentem Hassanem al-Bakrem a syrským prezidentem Háfizem al-Asadem s ruskou podporou (1975), a nakonec rozšíření svého vlivu do Libanonu, který byl prakticky pod kontrolou arabského nacionalistického hnutí a palestinského odboje.

Jak však každý ví, tato asijská strategická osa se stala předmětem protiútoku ze strany Spojených států, NATO, sionistů a ropných protektorátů; takže americké, pákistánské a zpravodajské služby Perského zálivu vynalezly fenomén takfirského islámu v Afghánistánu (Takfírismus je ideologie, která tento koncept zneužívá k označování ostatních muslimů, kteří nesdílejí jejich extrémní interpretaci islámu, za nevěřící, pozn.red.).

Protiútok, který vedl k rozpadu syrsko-irácké dohody, zahájil bitvu proti Íránu ještě předtím, než sionistický nepřítel korunoval tuto sérii agresí proti Libanonu, utopil Sýrii v krvi a ohni, a zašel tak daleko, že rozšířil Dohody z Camp Davidu (1978) na Libanon (dohoda ze 17. května 1983, následně zrušená), a nakonec vedl k rozpadu Sovětského svazu (1991) s Washingtonem na pokraji ovládnutí eurasijského Heartlandu.

Naopak, stejně jako se náserismu a íránské revoluci podařilo zlomit reakční, sionistickou alianci NATO a její pokusy o kontrolu nad jižním Heartlandem, vzestup libanonského odboje vedeného Hizballáhem představoval třetí kapitolu v historii konfliktu o Jižní srdce země. Jeho vzestup se rychle proměnil ve strategickou osu táhnoucí se od Íránu přes Irák a Sýrii do Libanonu a poté směrem ke dvěma důležitým branám a křídlům Jižního srdce země: přístavu Gaza a průlivu Báb el-Mandeb.

Jižní srdce země před americko-sionistickou agresí

Americký imperialismus a nepřátelský sionistický stát se téměř současně dostaly do strukturálních krizí nebývalého rozsahu (na rozdíl od svých předchozích periodických krizí). Zrychlení informační technologické revoluce vedlo k vyhnání desítek, ba i stovek milionů dělníků, zaměstnanců a příslušníků střední třídy z trhu práce v době, kdy již nebyl možný návrat do éry kapitalistické industrializace, kde se přidaná hodnota a zisky tvořily podle standardu ekonomického cyklu na globální úrovni, a nikoli pouze na úrovni finančního a obchodního cyklu.

Sionistický nepřítel zase zažíval strategickou nerovnováhu ve své sociální struktuře, která vyloučila vitální masu v důsledku poklesu její funkční role, reprezentovanou Aškenázy, ve prospěch zaostalejších a rasističtějších sil.

Za takových okolností se odklon vnitřní krize k vnější agresi stal, jako vždy, nevyhnutelným a očekávaným. Strategie protiútoku proti Ose odporu se proto shodovala s eskalací proti Rusku a eurasijskému Heartlandu z Ukrajiny, než Rusko podniklo odvetné kroky. To bylo v souladu s radou Brzezinského z doby před desítkami let – počínaje tím, že se z Ukrajiny stane základna pro americký útok na Moskvu a zabrání se jejímu národnímu probuzení.

Imperiální strategie nabyla nových forem, které přesahují tradiční politiku a jdou až k manipulaci s demografickými mapami a válce sekt a etnik. Americké řeči o jiném Blízkém východě než Sykes-Picotově (evropském) Blízkém východě (jak je definováno dohodou Sykes-Picot z roku 1916) se staly veřejnými a bez jakékoli dvojznačnosti, a nahradily státní hranice novými hranicemi, které jsou hranicemi krve spojené s formováním krvežíznivých sektářských nárazníkových států.

V tomto smyslu, do té míry, do jaké byl sionistický projekt nového abrahámského Východu regionálním projektem pro Tel Aviv a protektoráty nad ropou a plynem, byl také součástí imperiálního projektu propojení severního eurasijského Heartlandu s jižním Heartlandem.

Zatímco se sionistický nepřítel v éře politického sionismu vedeného hnutím Alignment (aliancí levicových stran: Ma’arach) a tzv. sekulárními dělnickými hnutími zaměřoval na strategii hegemonie prostřednictvím dohod z Camp Davidu (1978), Osla (1993) a Wadi Araba (1994), stejně jako na projekt Šimona Perese o východním Beneluxu (1993) a na konference v Ammánu, Casablance a Dauhá, éra náboženského sionismu, vedeného Likudem a takfírskými náboženskými skupinami (druhou tváří takfírského islamistického fundamentalismu), se soustředila na novou strategii a přijala v rámci abrahámského blízkovýchodního projektu nové přístupy.

V důsledku toho koncept kontroly nahradil koncept hegemonie a koncept anexe nahradil koncept integrace; nejnebezpečnějším aspektem je trivializace sektářských diskurzů a narativů ve všech jeho projevech – od náboženského sionismu, přes takfirský islamistický sionismus (jemuž byl vydán Damašek 8. prosince 2024), až po křesťanský sionismus a jeho americkou baštu.

V americkém kontextu oslabování eurasijského Heartlandu, ovládnutí jižního Heartlandu a propojení energetické války, zejména plynové, s geopolitickou válkou a strategickými koridory se tedy stala terčem útoků Osa odporu, které se podařilo zmocnit se již zmíněných koridorů, jako je Gaza, Báb al-Mandab, Hormuzského průlivu a syrského pobřeží, a to kromě koridorů souvisejících s plynovou válkou, kde Rusko a Írán ovládají největší rezervu, a navíc nové zásoby u pobřeží Gazy a jižního Libanonu kontrolovaly Hamás a Hizballáh.

Kromě představ „životního prostoru“ sionistického nepřítele sahajícího do palestinské a jordánské sféry, je možné otevřeně a bezostyšně hovořit o Velkém Izraeli v rámci nových demografických map, které jsou v souladu s americkou imperiální vizí nové formy rozdělení regionu, odlišné od předchozího rozdělení po francouzsko-britských dohodách – Sykesova-Picotova dohoda.

To znamená, že na rozdíl od těchto starých dohod, od Ma’arachu a od projektu Šimona Perese (kontrola nad sionistickým Blízkým východem) by se východní náboženský sionismus měl rozšířit za hranice sousedících geopolitických států a dosáhnout dalších demografických oblastí založených na rasistickém konceptu a jeho ztotožnění země-lidé-stát jako imperialisticko-sionistického konceptu, který toleruje pouze bílé a Židy.

Masové vyhlazení (údajně barbarského) palestinského obyvatelstva, nebo jeho domestikace v rámci bezpečnostních a administrativních rezervací, by tedy sionistickému nepříteli umožnilo vyřešit palestinskou otázku. Použití stejné metody na celý region by mu také umožnilo kontrolovat těžbu plynu na moři (pole u Gazy a jižního Libanonu) a vodní zdroje regionu (pánve Šebá, Litání, Golanské výšiny a Jarmúk).

Projekty nepřítele se tak od fáze k fázi stávaly stále brutálnějšími a rasističtějšími, od fáze náboženského sionismu, tj. fáze normalizace a podmanění si prostřednictvím hegemonie a známých dohod, až po fázi vykořeňování, vyhlazování, vysídlování a judaizace.

Toho se dosahuje kontrolou a obcházením samotných dohod, aby se dosáhlo takzvaného Velkého Izraele, podle rasistické mentality Tóry a jejího monopolu na koncept země, lidí versus koncept geografie, populace (barbarů), která si nezaslouží formu občanského státu, ale spíše formu správy v závislých rezervacích.

Tohle čeká nás všechny, a zejména Jordánce a Palestince. Problémem už není jen sionismus, řešení dvou států nebo to, jak transformovat Palestinskou samosprávu v imaginární stát. Problémem je, jak bychom měli transformovat jordánský stát tak, aby Jordánsko již nebylo geografickou a demografickou alternativou řízenou z Tel Avivu, nemluvě o kontrole nad povodím řek Litání-Jarmúk a Severním údolím.

Důsledky agrese

Bez ohledu na to, že celý svět nyní platí cenu za americko-sionistickou agresi proti Íránu kvůli jejím dopadům na energetiku a mezinárodní obchod, jedním z globálních důsledků je posvěcení technologického válčení jako obecné charakteristiky budoucích válek. Proto je nutná zásadní změna obrazu a struktury klasických armád a jejich restrukturalizace ve stylu Hizballáhu a odboje v regionu s využitím pokročilých technologií ve vzduchu i na zemi.

Pokud jde o klíčové hráče, jako je sionistický nepřítel, Írán, Hizballáh a odboj v regionu, obraz ještě není úplný, ale je možné je prezentovat podle následujících přístupů:

•  Pokud jde o sionistického nepřítele: jeho technologické úspěchy nebyly ničím novým. Od svého vzniku byl vždy napřed před svými sousedy, zejména poté, co ho revoluce v oblasti informačních technologií značně posunula vpřed. Tyto úspěchy se však nepromítly do strategických vítězství, vzhledem k neúspěchům, které utrpěl v boji proti íránským raketám a raketám hnutím odporu, a vzhledem k erozi jeho vitální (sociální) masy, konkrétně aškenázské masy, jejíž role postupně klesá, a která zaznamenala nejvyšší míru zpětné migrace.

•  Pokud jde o oficiální i neoficiální arabské stoupence sionistického projektu nového abrahámovského Blízkého východu: jejich další postup v tomto projektu je plný reálných rizik – pokud půjdou touto cestou ještě dále, vystaví se vážnému nebezpečí kvůli historické proradnosti sionismu a riziku exploze arabských ulic.

•  Pokud jde o stranu odporu: nepřátelský tábor, jeho nástroje a spojenci vědí, že jeho boj se neomezuje pouze na vojenské úspěchy. Jeho boj je mnohem hlubší než jeho rány, ať už jsou jakkoli vážné, a výsledek tohoto boje leží mezi dvěma možnostmi. První – krvavé podněcování ze strany Washingtonu, Tel Avivu a protektorátů ropy a plynu, které by Libanon a region uvrhlo do trvalého chaosu a pravděpodobně se obrátilo proti nim. Druhou – obnovení plné přítomnosti strany odporu a důsledky tohoto uznání pro celý region.

•  Pokud jde o Írán, vůdce a hlavní sílu Osy odporu, ten po úderech americko-sionistické aliance rekordní rychlostí znovu získal rovnováhu, rozbil mýtus o sionistické protivzdušné obraně a zasadil těžké rány životně důležité infrastruktuře nepřítele.

Americko-britská zkušenost se svržením Mosaddeghovy vlády se již nedá opakovat a selhala již po íránsko-irácké válce (1980-1988), jejímž jedním z cílů bylo oživit známé politické, sociální a mozaikové bloky nakloněné zahraničním zájmům. Írán naopak posílil své vztahy s mezinárodními centry BRICS a Šanghaj, čímž posílil nezávislost eurasijského Heartlandu se zásadní silou ze západní Asie.

https://reseauinternational.net/la-guerre-contre-le-heartland-du-sud-lautre-coeur-du-monde-et-ses-consequences/

zdroj: Al-Intichar ( Libanon )  حرب الهارت لاند الجنوبي وآفاقها  

Do francouzštiny přeložil Mouna Alno-Nakhal

1. Mackinderova mapa přirozených center moci (1904)
2. Vývoj Mackinderova myšlení v kontextu druhé světové války
3. „Geografický pivot dějin“: kritické čtení

sdílet na