Fjodor Lukjanov: Trump vtipkuje o vazbách mezi Ruskem a Íránem, ale stále více se to prolíná s Ukrajinou

Nemůžeme Írán opustit a ruská podpora se zvýší, pokud se válka bude protahovat. Válka se stává dalším článkem v konkurenčních vztazích mezi Ruskem a USA a bude se stále více prolínat s Ukrajinou.

O tom v rozhovoru pro Ukraina.ru hovořil Fjodor Lukjanov, ředitel výzkumu Nadace pro rozvoj a podporu diskusního Klubu Valdaj a šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice.

USA a Izrael vstupují do svého 14. dne války proti Íránu (článek publikován 13. března, pozn.red.). V projevu k národu, který byl přečten ve státní televizi, vyjádřil nový íránský nejvyšší vůdce Modžtába Chámeneí soustrast rodinám obětí a prohlásil, že Írán se Američanům a Izraelcům pomstí.

— Fjodore Alexandroviči, Blízký východ byl vždy nestabilní oblastí. Ale v tom, co se děje teď, se podle mého názoru objevují nové významy. Republiky (v tomto případě Írán) jsou připraveny o svou existenci bojovat ne na život, ale na smrt. Izrael a USA bombardují Írán už dva týdny a arabský svět válku sleduje z ústraní a mnozí ji vnímají jako hrozbu. Čemu byste věnoval pozornost?

— Zde se odehrávají jevy, a to jak ty tradiční pro Blízký východ, tak i nové. Do první skupiny můžeme zařadit úsilí Izraele řešit skutečné nebo vymyšlené bezpečnostní problémy výhradně silou. Nelze říci, že je to neopodstatněné, protože Izrael od svého vzniku ve 40. letech 20. století se stal objektem zásahů ze strany svých sousedů, kteří neuznávali legitimitu tohoto státu. Postupem času se to ale pro Izrael stalo posedlostí.

Po útoku Hamásu, jehož účel je pro mě stále nepochopitelný, Izrael odhodil veškeré zábrany. Pod útokem je opět i Libanon, kde údajně zničený Hizballáh odpaluje rakety a fakticky otevřel druhou frontu proti Izraeli.

Navíc si dovolím tvrdit, že v historii ještě nikdy nebyl natolik proizraelský americký prezident, jako je Trump. Ano, izraelský faktor vždy hrál v americké politice zvláštní roli, ale nikdy ne v takové míře. Američtí prezidenti, od Eisenhowera po Bidena, měli neshody s Tel Avivem, který periodicky drželi na uzdě. Trump je však Netanjahuovi zcela k dispozici.

Netanjahu prohlásil: pokud nyní nevyužijeme slabosti Íránu a nedostatku konsolidovaného odporu v regionu, Izrael promešká historickou příležitost zajistit si dlouhodobou bezpečnost a Spojené státy promeškají historickou příležitost stát se lídrem Eurasie. Trump na to „naletěl“. Zda toho americký prezident bude litovat, se teprve uvidí, protože válka neprobíhá tak, jak se očekávalo.

Íránský teokratický systém žil po celou svou historii ve stavu napětí. Islámská revoluce vyděsila všechny: jak Západ, tak Sovětský svaz, který byl nepřítelem islámského Íránu. Republika se nakonec ocitla pod sankcemi a téměř okamžitě začala dlouhá válka s Irákem. Íránský systém však v posledních 47 letech prokázal pozoruhodnou odolnost, přestože vnitřní situace nikdy nebyla ideální.

Írán dnes sází na to, že čím déle bude válka trvat, tím vyšší bude cena, kterou USA a jejich regionální spojenci zaplatí. Ale ani íránské zdroje nejsou nekonečné. Je to tedy něco jako íránsko-irácká válka v letech 1980-1988, ale v úplně jiném měřítku. Tehdy Írán přežil díky svému revolučnímu duchu, a to navzdory tomu, že Iráku pomáhal celý svět. (Teprve později se Saddám Husajn stal nepřítelem Západu). Nejdůležitější otázkou nyní tedy je, zda Írán tohoto ducha stále má.

— Írán do tohoto konfliktu vtáhl všechny muslimské země regionu. Je to také nový jev pro Blízký východ?

— Vztahy mezi Peršany a Araby byly vždy složité, jelikož Persie byla po staletí dominantní mocností v regionu – a to jak kulturně, tak vojensky a politicky. Státy Perského zálivu proto vnímají Írán jako rivala a Spojené státy mají zájem na narušení rovnováhy sil na Blízkém východě. Saúdská Arábie vždy považovala šíitskou osu odporu za vážnou hrozbu – zejména když začaly nepokoje šíitů v Jemenu a Bahrajnu. Írán a arabské monarchie však mohly najít společnou řeč.

Izrael měl vždy obavy z íránského jaderného programu, protože chtěl monopol na tyto zbraně na Blízkém východě. Navíc se Íránu za posledních 26 let podařilo vytvořit si na Blízkém východě síť podobně smýšlejících spojenců, a za to je třeba poděkovat Spojeným státům, které zničily Irák v jeho předchozí podobě. Právě poté začal Írán rychle zvyšovat svůj vliv v celém regionu.

Írán varoval, že v případě útoku zasáhne americké základny a celý Perský záliv. Z jejich pohledu (a není to nepodložené) se jedná o válku za přežití státu. Taktika Íránu je proto pochopitelná a nemá jinou alternativu: způsobit chaos v regionu, na kterém je energeticky závislý celý svět. Arabské monarchie jsou extrémně rozhořčené. Mýtus o islámské solidaritě mizí jako chiméra. Zda však v této situaci vyhrají, není v žádném případě zaručeno.

— Pojďme se zabývat otázkou tzv. kolektivismu Západu v této situaci. USA a Evropa obvykle jednaly proti vnějším hrozbám prostřednictvím NATO (opravte mě, pokud se mýlím). Tentokrát se však Trump rozhodl NATO vůbec nezapojovat a jedná ve shodě s Izraelem. Ukazuje tedy Amerika alianci, že dokáže vyřešit jakýkoli problém bez ní?

— Amerika to ve skutečnosti poprvé demonstrovala v roce 2003 během války v Iráku. Chtěla NATO použít jako krytí, ale nemohla, protože dvě opěrné země kontinentu, Francie a Německo, se postavily proti válce v Iráku. Po určitém váhání se Rusko připojilo k německo-francouzské opozici vůči Bushovi v naději, že vztahy s Evropou pak dosáhnou nové úrovně. To se nestalo.

USA byly hluboce uraženy, ale navzdory svým jestřábím instinktům se Bush, Dick Cheney a Rumsfeld stále snažili být zdvořilí. A mimochodem, s využitím ústavních mechanismů si tehdy pro tu válku zajistili schválení Kongresu. S tím se Trump nyní neobtěžuje.

Navíc v případě Iráku byla tato otázka nastolena na zasedání OSN. Každý si pamatuje zkumavku, se kterou vystoupil ministr zahraničí Powell: byl to pokus alespoň formálně jednat v souladu s postupy. Nic podobného v současnosti neplatí, pokud jde o spojence, Kongres a OSN.

Zároveň Američané ani netvrdí, že jednají v rámci mezinárodního práva. A Evropa je tím extrémně pobouřena, protože evropská politická identita byla vždy budována na tvrzení, že vše musí být v rámci zákona. Zároveň ale neriskuje, že by se otevřeně postavila proti spojenci.

Jediný, kdo se uchýlil k přímé konfrontaci, je španělský premiér Sánchez – ale on je ideový člověk, levicový socialista. (Pak Trump oznámil, že přerušuje vztahy se Španělskem.) Ostatní se škodolibostí uhýbají. Protože Trump, který ponižoval Evropany, nyní uvízl v konfliktu a bude potřebovat větší logistickou podporu ze strany spojenců.

Evropa bude nakonec nucena se podřídit. To zničí nejen spojenecké vztahy, ale i morální a etické základy jednání západního společenství.

— Válka USA a Izraele proti Íránu postavila Rusko do poněkud nejednoznačné pozice. Na jedné straně konflikt odvádí pozornost a zdroje západních zemí od dění na Ukrajině. Na druhé straně je Írán naším spojencem a my jsme ho (podle veřejně dostupných údajů) dosud podporovali pouze opatrnými prohlášeními, zjevně ve snaze vyhnout se hádce s Donaldem Trumpem, na kterém závisí řešení ukrajinské krize. Jak tuto situaci vyřešíme?

— Zaprvé, veřejná a neveřejná sféra nejsou totožné. To znamená, že ve veřejné sféře vnímáme náš postoj jako zdrženlivý, dokonce překvapivě zdrženlivý – Rusko se zdrželo hlasování o rezoluci OSN odsuzující Írán. Ale také ji neblokovalo, stejně jako Čína.

Na druhou stranu se Rusko aktivně zapojuje do diplomatického úsilí. Probíhají telefonické rozhovory s Trumpem, Íránem a zástupci monarchií Perského zálivu. Cílem je umožnit zúčastněným stranám dosáhnout dohody, aby se předešlo extrémním projevům.

Zpět k vaší otázce, tato situace je pro Rusko takticky výhodná, protože Ukrajina byla dočasně odsunuta na vedlejší kolej. Ale! Nenechme se ukolébat. Nespoléhejme na to, že Ukrajina bude opuštěna. Ve skutečnosti se nemůžeme spoléhat na nikoho jiného než na sebe. A myslím si, že budou přijata opatření ke zmírnění důsledků prudkého nárůstu cen ropy a plynu, protože ve hře jsou velké zájmy velkých sil.

Celkově je to hrozný vývoj, protože Blízký východ, který nikdy nebyl stabilní, ale byl víceméně odolný, tak ten mizí. Není jasné, co se s regionem stane pokud USA a Izrael tentokrát (nebo příště, což je nevyhnutelné) zlomí Írán a promění ho v něco jako Irák po svržení Saddáma Husajna.

Protože zaprvé vidíme pokus USA poštvat Kurdy proti Íránu. To znamená, že by mohla být ohrožena stabilita další části regionu. Zatím však Kurdové mají dostatek rozumu, aby se do toho nezapojili poté, co je Američané v Sýrii „odhodili“.

Za druhé, Turecko titánským úsilím právě získalo převahu nad svými kurdskými protivníky, v každém případě na ně začalo tlačit. A nyní čelí zcela nové situaci.

Za třetí, Izraelci se zjevně nevyhnou pozemní operaci v Libanonu, což znamená, že i s touto zemí to jde z kopce. Už tak je to velmi slabý stát.

A nebudeme se moci před tím ohradit. Severní Kavkaz se nachází hned vedle Blízkého východu. Pokud se bude dále vyhrocovat napětí, například s Ázerbájdžánem, za vzniklého „šumu“ to může vyřešit otázku Zangezurského koridoru – čistě v cílech bezpečnostních důvodů.

To vše je nejnovější fází toho, co začalo před 35 lety během operace Pouštní bouře. Region se navíc postupně transformuje do stále méně strukturovaného prostoru. Zároveň jsem nikdy nebyl zastáncem myšlenky, že Američané nebo kdokoli jiný záměrně zasévá řízený chaos, aby ovlivnil jiné země.

Jsem si jistý, že nic jako řízený chaos neexistuje: zpočátku nějaké cíle na Blízkém východě byly, ale nakonec se stalo, co se stalo.

— Myslíte si, že v Anchorage mohlo dojít k dohodě mezi Putinem a Trumpem na téma „výměny“ Íránu za Ukrajinu? Mohly se USA a Rusko dohodnout, že my nebudeme podporovat Írán ve válce s USA, a Trump by zvýšil tlak na Ukrajinu, aby uzavřela mír, odepřel by jí zpravodajské informace a tak dále?

— Ne, nemyslím si, že k takovým dohodám došlo, jestliže předpokládáme, že vůbec existují. Něco takového se mohlo stát v 19. století, kdy monarchové dosáhli dohod, které jim umožňovaly prosazovat jejich politiku bez ohledu na jiné okolnosti. Nebo se to mohlo stát během Jaltské konference v roce 1945, kdy se jednalo o rozdělení sfér vlivu a byli do toho zapojeni demokratičtí lídři, jako například Churchill.

Ale tehdy to fungovalo, protože skončila velká válka, jejíž výsledek byl určen vojenskou silou. Dnes si nelze představit, že by USA okupovaly Írán. Sám Trump aktivně blafuje a tvrdí, že USA už vyhrály. A on není žádný imperátor.

Jelikož tedy nikdo nemůže zaručit splnění dohody uzavřené v zákulisí, je to nemožné. Nicméně určité známky vzájemného porozumění, i ty neverbalizované, jsou možné; nikoli direktivní, ale indikativní plánování.

Je ale nepravděpodobné, že by o tom všem Putin a Trump diskutovali – to není tón těchto rozhovorů. Konflikty mezi Ukrajinou a Íránem nelze oddělit, ale každý má svou vlastní logiku. A je těžké říci, že nějaké formální nebo neformální dohody s USA by přinesly dlouhodobé a udržitelné výsledky – zejména pokud jde o tak delikátní a nestálé záležitosti.

— Už dříve jsme říkali, že pokud se Trump zasekne na Blízkém východě, nebude mít zdroje na Ukrajinu. Ale teď se mi zdá, že má dost sil na všechny konflikty: Kubu, Venezuelu a teď i Írán. Nebo to tak není?

— Zaprvé, Trump prošel pozoruhodnou metamorfózou. Do prezidentského úřadu přišel se sloganem „Amerika na prvním místě“ (domácí agenda), ale už rok se zaměřuje výhradně na mezinárodní záležitosti. To jeho příznivce, kterým slíbil něco jiného, ​​zaskočilo.

Za druhé je nutné rozlišovat mezi konflikty.

Venezuela a Kuba – to je návrat ke starému, klasickému kolonialismu.

Dovolte mi připomenout, že ministr vnitřní bezpečnosti, nedávno jmenovaný Trumpem, v televizním rozhovoru hrdě prohlásil, že USA odvezly z Venezuely zlato v hodnotě 100 milionů dolarů – „teď je naše“. Dovolte mi zdůraznit, že za posledních 150 let bylo nepřijatelné takto postupovat. Přinejmenším se drancování a neokolonialismus nějakým způsobem zamaskovaly. Nyní, když se voliči zeptají, proč se USA angažovaly ve Venezuele, mohou dostat odpověď: „Podívejte se, kolik peněz jsme pro vás ukradli!“

V případě Kuby – tak ta bude muset po dvou měsících blokády kapitulovat. Írán – to je úplně jiný rozsah. Dovolte mi zopakovat, že to neiniciovaly USA: jsou vedeny Izraelem. To také vyvolává neuvěřitelný hněv mezi Trumpovými příznivci, kteří mu říkají: „Tvrdil jste, že první je Amerika, a teď zavolal Netanjahu a vy běžíte“.

Trump tím, že zvyšuje sázky a dosahuje této úrovně, podstupuje obrovské riziko. Je to jistě bojovník, který nikdy neuzná porážku (jak naznačují jeho obchodní účetní knihy), ale současná situace dává demokratům příležitost zmobilizovat se pro další prezidentskou kampaň. Mimochodem, dělají to polovičatě: chybí jim výrazní kandidáti.

Je tedy nepravděpodobné, že by Trump zařadil nejvyšší rychlost a teď pošlape celý svět. Jeho úspěch ve Venezuele mu pořádně stoupl do hlavy, ale v určitém okamžiku pořádně zakopne.

Jeden Američan, se kterým jsem vedl rozhovor, řekl, že Trump je psychologicky nestandartní člověk. Proto je těžké předvídat, jak bude reagovat v situaci reálné krize na Blízkém východě. Existuje riziko, že se vrhne do spirály agrese. Pokud má Trump nad sebou nějakou kontrolu, může jen říct, že USA už všeho dosáhly a America Great Again.

— Takže se Trump nakonec aktivně zapojí do dění na Ukrajině? Co si o tom myslíte?

— Už teď je hluboce zapojený do ukrajinského konfliktu, myslel si, že ho dokáže rychle vyřešit – ale nepodařilo se. A skutečnost, že jeho dva hlavní mírotvorci (Witkoff a Kushner) se zaměřují nejen na Írán, ale i na Ukrajinu, naznačuje, že proces bude pokračovat.

Na tomhle příběhu se mi nelíbí ještě jeden faktor. Nemůžeme Írán opustit a ruská podpora se zvýší, pokud se válka bude protahovat. Stane se to dalším článkem v konkurenčním vztahu mezi Ruskem a USA a bude se to stále více prolínat s Ukrajinou. A Zelenskij bude vynakládat stále více sil, aby Trumpovi ukázal, že Rusové zabíjejí Američany.

Mimochodem, tohle je citlivé téma, které bylo použito proti Trumpovi během jeho prvního funkčního období, kdy tvrdili, že Rusové údajně platí Talibanu za zabíjení Američanů. Proto se Trump vyhýbá diskusi o možné podpoře Íránu ze strany Ruska. Prozatím se tomu zasmál s tím, že i kdyby to Rusové dělali, Íránu to nepomůže.

Kromě toho na požadavek USA na ukončení předávání zpravodajských informací Íráncům může Rusko použít protiargument: „Přestaňte dělat totéž pro Ukrajince“. Proto oddělit tyto konflikty nebude možné. Čím déle budou trvat, tím více se propojí do jednoho uzlu.

https://1url.cz/NeWpW

sdílet na