Trump vítá zapojení Kurdů do kampaně proti Íránu – není to předčasné?

Tři fáze americko-izraelské války proti Íránu: Od diplomacie k tajným pozemním operacím

Rebwar Fattah píše pro oficiální kurdistánský portál RUDAW:

Opuštění Kurdů bylo strategickým a morálním selháním Západu

Tři fáze americko-izraelské války proti Íránu: Od diplomacie k tajným pozemním operacím

Koncem února 2026 došlo na Blízkém východě k velké eskalaci, když Spojené státy a Izrael zahájily koordinovanou vojenskou kampaň proti Íránu, která znamenala největší americkou vojenskou operaci v regionu za dvě desetiletí. To, co začalo jako diplomatická jednání o íránském jaderném programu, balistických raketách a regionálních zástupných sítích, se rychle vyvinulo v širší vojenskou konfrontaci zahrnující letecké údery, regionální odvetu a zprávy o zástupných pozemních operacích.

Zdá se, že kampaň probíhala ve třech fázích. Nejprve následovalo období diplomacie kombinované se strategickou přípravou. Druhou byla trvalá letecká kampaň zaměřená na íránské vedení a vojenskou infrastrukturu. Nyní se objevila třetí fáze zahrnující zprávy o tom, že kurdské opoziční skupiny mohou zahajovat nebo připravovat pozemní operace uvnitř Íránu. Tento vývoj společně ilustruje, jak moderní konflikty stále více kombinují diplomacii, vojenskou sílu a zástupné aktéry.

První fáze: Diplomacie a strategická příprava

Před vypuknutím nepřátelských akcí sledovala Trumpova administrativa dvojí strategii: jednání s Teheránem a zároveň tiché vojenské plánování. Zatímco američtí diplomaté zapojili íránské zástupce do rozhovorů v Ženevě a Ománu, američtí a izraelští vojenští plánovači připravovali to, co bude později popsáno jako Operace Epický hněv. Podle zpráv médií bylo rozhodnutí o zahájení úderů učiněno již týdny před začátkem konfliktu.

Jednání se zaměřila na tři hlavní požadavky Washingtonu a Jeruzaléma. První se týkal íránského jaderného programu. Spojené státy trvaly na tom, aby Írán zcela demontoval svou jadernou infrastrukturu. Tento postoj šel daleko za hranice Společného komplexního akčního plánu (JCPOA) z roku 2015, který íránské jaderné aktivity omezoval a monitoroval, spíše než aby je úplně eliminoval.

Druhým byl íránský program balistických raket. Američtí představitelé tvrdili, že íránské raketové schopnosti představují vážnou hrozbu pro Izrael a americké spojence v Perském zálivu. V důsledku toho Washington požadoval zničení íránských raketových zásob a jeho schopnosti vyrábět nové.

Třetí požadavek se zaměřil na íránskou síť regionálních zástupných sil, včetně Hizballáhu v Libanonu, Hútíů v Jemenu a miliční skupiny v Iráku. Spojené státy se snažily ukončit finanční a vojenskou podporu těchto organizací ze strany Íránu.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu sehrál ústřední roli při formování této strategie. Po návratu Donalda Trumpa do úřadu v roce 2025 se Netanjahu údajně několikrát setkal s prezidentem a důsledně zdůrazňoval hrozbu, kterou představuje íránský jaderný a raketový program. Podle zpráv také naléhal na Washington, aby přesunul své strategické zaměření od izraelské války v Gaze k přímější konfrontaci s Íránem.

Jejich poslední předválečné setkání se uskutečnilo 11. února 2026. Následující den se letadlová loď USS Gerald Ford vydala do Středomoří, což bylo široce interpretováno jako signál blížící se vojenské akce.

Druhá fáze: Letecká kampaň

Druhá fáze začala 28. února, kdy americké a izraelské síly zahájily rozsáhlé letecké údery na íránské cíle. Úvodní útoky údajně zabily íránského nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, což dramaticky zvýšilo sázky konfliktu.

Bezprostředně poté se zdálo, že prezident Trump formuloval kampaň v termínech, které naznačovaly změnu režimu. Vyzval íránský lid, aby si „vzal zpět svou zemi“, a naznačil, že vojenský tlak by mohl vytvořit podmínky pro vnitřní povstání proti vládě.

Během několika dní však administrativa představila omezenější soubor oficiálních cílů. Během svého vystoupení v Bílém domě 2. března Trump nastínil čtyři cíle: zničení íránské infrastruktury balistických raket, ochromení íránského námořnictva, zabránění Íránu v získání jaderných zbraní a zastavení podpory Teheránu zástupným milicím v celém regionu.

Navzdory tomuto objasnění zůstaly zprávy z Washingtonu nekonzistentní. Ministr obrany Pete Hegseth prohlásil, že operace „nebyla válkou za změnu režimu“, ale dodal, že „režim se jistě změnil“. Taková prohlášení odrážela nejednoznačný postoj administrativy: usilovala o výsledky, které by mohly oslabit nebo destabilizovat íránské vedení, a zároveň se vyhýbala explicitní komunikaci.

Časový harmonogram války také zůstal nejistý. Trump zpočátku naznačil, že kampaň by mohla trvat čtyři nebo pět týdnů, ale později naznačil, že operace by mohly pokračovat „tak dlouho, jak bude potřeba“. Analytici a zákonodárci zpochybňovali, zda Spojené státy mají jasný cíl.

Čtvrtý den bojů se konflikt již začal rozšiřovat. Izrael vyslal pozemní jednotky do Libanonu po útocích Hizballáhu, zatímco íránské raketové útoky cílily na izraelské území a americká zařízení v regionu. Oběti rychle narůstaly na všech stranách.

Třetí fáze: Kurdští zástupci a pozemní rozměr

Potenciální třetí fáze se objevila, když se objevily zprávy, že kurdské opoziční skupiny by mohly zahájit pozemní operace proti Íránu. Spíše než nasazení velkého počtu amerických nebo izraelských vojáků se strategie zdála spoléhat na zástupné síly se sídlem v iráckém Kurdistánu.

Krátce před začátkem války několik íránských kurdských opozičních skupin vytvořilo koalici známou jako Koalice politických sil íránského Kurdistánu. Aliance zahrnuje organizace jako Kurdská strana svobodného života (PJAK), Kurdská strana svobody (PAK), Komala a Demokratická strana íránského Kurdistánu.

Některé zprávy naznačovaly, že kurdští bojovníci se začali přesouvat na íránské území začátkem března, zejména poblíž pohraničního města Mariwan. Podle těchto zpráv se íránské síly stáhly z určitých pozic podél hranice, což kurdským bojovníkům umožnilo převzít kontrolu nad blízkými vyvýšeninami.

Situace však zůstává sporná. Jiní novináři a úředníci informovali o protichůdných informacích o tom, zda skutečně začala plnohodnotná pozemní ofenzíva. Íránská média popřela, že kurdské síly překročily hranice, zatímco některé kurdské osobnosti tato tvrzení také zpochybnily.

Zároveň zprávy naznačovaly, že prezident Trump hovořil přímo s kurdskými politickými vůdci, včetně Masúda Barzáního a Bafela Talabaního, kteří zastupují dvě dominantní frakce v iráckém Kurdistánu. Některé zdroje naznačovaly, že Netanjahu pomohl tyto kontakty usnadnit.

Další zprávy naznačovaly, že americké zpravodajské služby zkoumaly možnost podpory kurdských sil s cílem vyvolat povstání uvnitř Íránu. Zatímco američtí představitelé veřejně popřeli vyzbrojování jakýchkoli konkrétních skupin, analytici poznamenali, že zástupná válka byla často používána k vyvíjení tlaku na protivníky bez nasazení velkého počtu vojáků.

Regionální reakce a rizika

Možné zapojení kurdských sil přineslo nové komplikace. Írán údajně tlačil na Bagdád, aby zabránil kurdským bojovníkům v překročení hranice, a zahájil údery na podezřelé kurdské pozice v severním Iráku.

Turecko také pozorně sleduje vývoj událostí. Ankara dlouhodobě považuje kurdské militantní skupiny za bezpečnostní hrozbu a opakovaně proti nim provádí vojenské operace v Iráku a Sýrii. Jakékoli rozšíření kurdské vojenské aktivity by proto mohlo napnout vztahy v rámci širšího regionálního aliančního systému.

Průběh konfliktu může ovlivnit i domácí tlak ve Spojených státech. První průzkumy naznačovaly, že údery na Írán podporuje pouze asi čtvrtina Američanů. Rostoucí ceny pohonných hmot a regionální nestabilita by mohly dále oslabit podporu veřejnosti, pokud bude válka pokračovat.

Závěr

Americko-izraelská válka proti Íránu se odvíjela ve třech vzájemně propojených fázích: diplomacie a strategická příprava, rozsáhlá letecká kampaň a možný vznik zástupných pozemních operací za účasti kurdských opozičních sil.

Tato strategie odráží širší vzorec současného válčení, kde státy kombinují diplomacii, omezenou vojenskou sílu a zástupné aktéry ve snaze dosáhnout strategických cílů a zároveň minimalizovat přímé náklady.

Rizika však zůstávají značná. Zapojení zástupných aktérů by mohlo zkomplikovat vztahy s regionálními mocnostmi, jako je Turecko, zatímco pokračující eskalace by mohla do konfliktu vtáhnout další aktéry. Zda kampaň dosáhne svých cílů – nebo spíše vyvolá širší regionální konfrontaci – zůstává nejisté.

https://www.rudaw.net/english/middleeast/iran/06032026

sdílet na