V čem měli Marx a jeho soudruzi pravdu a co potvrzuje rozpadající se svět

Geopolitika.news | Chorvatsko

Svět se rozpadá a rozdělení sfér zájmu je ve Spojených státech chápáno takto: západní polokoule je americká a všechno ostatní je „naše společné“, píše GN. Evropa je na tom momentálně nejhůře. Díky „brilantnosti“ svých kapitánů se evropská loď nyní srazila se dvěma ledovci: Putinovým Ruskem a Trumpovou Amerikou.

Týdenní analýza Zorana Metera: V čem měli Marx a jeho soudruzi pravdu a co potvrzuje rozpadající se svět

Autor: Zoran Meter

– Pravým znalcům geopolitiky mělo být už dávno jasné, že Trumpovo znovuzvolení do nejvyšší pozice přední světové mocnosti bylo volbou mocných stínových sil, které rozhodují o všem zásadním. Vzhledem k jejich nebezpečně otřeseným zájmům (finančním, samozřejmě, protože se vše vždy točí kolem peněz) a dramatickému poklesu vlivu ve světě tváří v tvář novému náporu starých mocností (Čína, Rusko), ale i nových, které chtějí dominovat na jejich dvorku, jako je Saúdská Arábie, Turecko, Brazílie – vnímaly tyto síly Trumpa jako „správného muže, na správném místě a ve správný čas“. A zatím se nemýlily!

– Trump chápe mantru rozdělení sfér zájmů tak, aby západní polokoule byla americká a všechno ostatní bylo „naše společné“.

– Případný nový, prozápadní režim v Teheránu by byl také novým zdrojem bezpečnostní nestability pro jižní Rusko, jak tomu bylo v minulosti – od dob slavné Perské říše až po dobu po islámské revoluci pod vedením ajatolláha Chomejního, který aktivně exportoval stejnou revoluci do muslimských republik bývalého SSSR.

– Díky „genialitě“ svých lídrů se evropská loď nyní sráží dokonce se dvěma ledovci – s Putinovým Ruskem po zahájení SVO na Ukrajině a s Trumpovou Amerikou.

– Všechno, co Trump „jako špatný prezident“ někomu – včetně Evropy – vezme, už nikdy nevrátí, protože to vyhovuje americkému velkokapitálu. To je podstata americké zahraniční politiky, která se vyznačuje kontinuitou, nikoli kvalitou prezidenta.

– Když Kaja Kallasová hovořila o chaotickém stavu světa, řekla, že „ačkoli obvykle pije jen trochu, vzhledem ke světovému dění teď nastal čas začít pít“. Potřebujeme jen, aby se z ní, která už tak není dostatečně způsobilá pro zodpovědnou pozici, kterou zastává, stala alkoholička v naději, že vyřeší nahromaděné evropské problémy!

„Sociální sebekritika“

Nemyslete si, že jsem kvůli tomu, co se chystám říct „fanoušek“ Karla Marxe, ale chápejte to výhradně jako důsledek skutečnosti, že jako středoškolák (stejně jako všichni v mém věku v Chorvatsku a i ti starší) jsem měl povinný školní předmět s názvem „marxismus“, který byl k velké radosti nás studentů, kteří jsme si z něj stejně dělali legraci, zrušen tehdejšími školskými orgány Chorvatské socialistické republiky po pouhém roce mého studia.

Ale asi díky tomu, že jsem byl vynikající student, mi v paměti něco z toho nudného předmětu, který studentům „prodával“ čistou ideologii – dogma – bez jakéhokoli práva na „společenskou (sebe)kritiku“, i když v této věci jsme my studenti byli dost zlobiví a profesoři byli bezmocní obhájit neobhajitelné.

Protože už tehdy bylo zcela jasné (a byla to polovina 80. let), že systém, který nám byl prostřednictvím výše zmíněného předmětu vnucován a na kterém byl založen stát, ve kterém jsme žili, chřadl, neměl budoucnost a hroutil se. „Dělnická třída“ prostě ještě nebyla zralá na to, aby „sklízela plody“, které jim měl komunismus přinést.

Takže na této a takové úrovni mého získaného marxistického vzdělání (nikoho nezlehčuji, vlastně ve skutečnosti se domnívám, že skuteční intelektuálové, bez ohledu na své světonázory, by měli znát postavu a dílo Karla Marxe, stejně jako všech dalších slavných filozofů, sociálních teoretiků a silných politických osobností v dějinách lidstva, kteří poznamenali určité epochy naší civilizace, aby byli kompetentní argumentovat a reprezentovat postoje, které prosazují, aniž by to stylově vypadalo jako popsaný neúspěšný školní předmět, tj. ideologicky zabarvené, ale nyní s jinými barvami) mi z dob střední školy utkvěly v paměti dvě fráze, z nichž s první jsem souhlasil od samého začátku a teď souhlasím i s druhou.

První je fráze Marxe, že „peníze převracejí lidské potřeby“ (Peníze jsou „všeobecnou děvkou“ a „kuplířem“ mezi lidmi a jejich potřebami – Marx, pozn.red.). a druhá je od jeho praktického následovníka V. I. Lenina – „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ – což je také jeho dílo stejného jména napsané v roce 1916, tj. rok před slavnou Říjnovou revolucí.

Takže navzdory veškeré kritice a neshodám ohledně jejich teorií (v první řadě ohledně soukromého vlastnictví a „zúčtování“ s Bohem, tj. náboženství, což nakonec vedlo ke zhroucení veškerého jejich teoretizování i samotné praxe, ačkoli vytrvalí „zastánci tvrdé linie“ to budou popírat a uvádějí jako příklad Čínu, ale tam jde o zcela jiný případ – rafinovanou kombinaci stranické kontroly, státního intervencionismu, ale i státního a soukromého vlastnictví, takže Čína má dnes po USA největší počet miliardářů, majitelů mocných soukromých společností, a to v Marxově „Kapitálu“ ani ve zmíněném Leninově díle jako ideál komunistické společnosti, o kterou usilovali, rozhodně nenajdete), je třeba poznamenat, že uvedené fráze anglicko-ruského dua (což je obvykle výbušná kombinace) se v praxi ukázaly jako pravdivé .

Obzvláště v současné geopolitické situaci, ve které se svět nachází. Ačkoli peníze samozřejmě zvrátily lidské potřeby i mnohem dříve, nyní je to mnohem viditelnější a bohužel i extrémnější (stačí se podívat na skandály, které v USA pokračují v souvislosti se smrtí Epsteina, takže vám hned bude jasné, o jaké zlo a zvrácenosti se jedná a jaká třída lidí se jich dopouštěla – „proletáři“ nebo „buržoazie“).

Pokud jde o „imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“, přesně toho jsme svědky – a to dramatickým způsobem (o tom více dále v textu).

Z toho zase vyplývá, že kapitalismus v současné podobě – dominantní, dravý a bezohledný – by měl po této poslední fázi vstoupit do fáze úpadku. Potvrzení správnosti této teorie bude trvat dlouho, ale na důkaz té první (převracení potřeb) není třeba déle čekat.

Tak pojďme po pořádku.

Prohlásil se za amerického a světového císaře

Rok před loňskými prezidentskými volbami v USA, když to mnozí považovali za kacířství, jsem ve svých analýzách napsal, že návrat Donalda Trumpa do Bílého domu je více než pravděpodobný, přičemž jsem pozoroval určité události, které byly většinou mimo zaměření zájmu mainstreamových médií v USA a poté i v Evropě (vítězství Trumpových právníků u Nejvyššího soudu a zastavení některých soudních případů a obžalob proti Trumpovi již na začátku roku 2024, atd.).

Bylo okamžitě jasné, že na jeho návratu tentokrát pracuje důležitá část tzv. hlubokého státu (na rozdíl od prvního funkčního období, kdy Trumpovo vítězství bylo skutečně anomálií a důsledkem přehnaného sebevědomí těch, kteří v USA rozhodují o všem zásadním, že takové vítězství je nemožné). Proto byl Trump jako anomálie během svého prvního funkčního období zcela zablokován v realizaci čehokoli z toho, co slíbil – jak na vnější, tak i vnitřní scéně. Nakonec skončil neslavně, jako nejméně úspěšný americký prezident v historii, téměř se smyčkou na krku nejen s cílem navždy opustit politiku, ale také strávit zbytek života ve vězení jako největší zločinec – „zrádce vlasti“ a ten, kdo „podkopává její ústavní řád“.

Za těchto a takových okolností Trump jako Fénix povstal z popela a znovu usedl na prezidentský trůn – na trůn v Bílém domě, který si okamžitě začal zdobit jako svůj císařský palác: na jeho východním křídle postavil velký sál pro prestižní plesy, obklopil se lidmi, kteří mu byli naprosto loajální a široké veřejnosti málo známí- na rozdíl od svého prvního funkčního období, kdy si vybíral známé osobnosti, lidi, kteří měli vlastní jasné politické názory.  Často zcela odlišné od Trumpových, které se nebáli veřejně projevovat, a proto s nimi pravidelně vstupoval do konfliktů, což z administrativy udělalo terč posměchu a mediální terč kvůli četným personálním rotacím na klíčových pozicích, jako byl například poradce pro národní bezpečnost.

Trump ve skutečnosti loni již během první poloviny svého funkčního období proměnil Bílý dům v jakousi novou „Trump Tower“ – imperiální hnízdo, v němž jako samozvaný americký císař přijímal u svých nohou poddané, lídry z celého světa, vyslýchal je a pak jim vnucoval, co od nich požadoval, jinak by se dostali do problémů (stačí si vzpomenout na pouť četných světových představitelů – zdánlivě paradoxně – většinou ze spojeneckých a partnerských zemí USA, související s jeho hrozbami obrovských cel, pokud nepodepíší bilaterální obchodní dohody výhodné pro USA; nebo na slavné, téměř hollywoodské filmové scény s Volodymyrem Zelenským v roli Trumpovy hlavní „rohožky“).

Jinými slovy, skutečným geopolitickým expertům mělo být už dávno jasné, že zvolení Donalda Trumpa do druhého funkčního období bylo volbou mocných stínových sil v americké politice, které rozhodují o všem zásadním. Vzhledem k jejich nebezpečně otřeseným zájmům (finančním, samozřejmě, protože se vše a vždy točí kolem peněz – a globálních krizí a válek především) a dramatickému poklesu vlivu ve světě tváří v tvář novému náporu starých mocností (Čína, Rusko), ale i nových, které chtějí ovládnout jejich dvorky (regiony), jako je Saúdská Arábie, Turecko, Brazílie – vnímaly tyto síly Trumpa jako „správného muže, na správném místě a ve správný čas“. A zatím se nemýlily!

Vyhlásil válku světu

Od začátku roku 2026 to dokazuje – a dramatickým způsobem se snaží zásadně změnit svět. Přesněji řečeno,  zastavit negativní globální, pro USA již nikoli trendy, ale procesy, a poté zahájit kompletní rekonstrukci světa, nedat možnost, aby vedly Čína a Rusko.

Jako novoroční „dárek“ pro Si Ťin-pchinga a Vladimira Putina, jejichž země jsou politicky a ekonomicky hluboce zapojeny v této – spolu s Brazílií a Mexikem – klíčové zemi Latinské Ameriky, spustil ve Venezuele speciální vojensko-rozvědkovou operaci. Tento zásah proti Venezuele se setkal se souhlasem i u značné části chorvatských občanů – zejména proto, že tato země je vnímána jako rigidní levicová (jak rigidní však je, zejména z našeho chorvatského a unijního pohledu, obecně můžete posoudit sami: ideologie „woke“ a LGBT propaganda jsou ve Venezuele zakázány, katolická církev je tam jednou z nejvlivnějších v Latinské Americe – co by na to řekl Marx a co Ursula von der Leyenová lze snadno uhodnout).

Ale vraťme se ke geopolitickým důsledkům Trumpova kroku. V první řadě utrpí Čína, jejímiž úvěry je Venezuela krytá, a která byla hlavním dovozcem venezuelské ropy, ale také Rusko, které s touto zemí loni téměř uzavřelo alianční dohodu. Mluvíme o podepsané Komplexní partnerské dohodě, která zahrnuje hlubokou vojensko-technickou spolupráci (nejednalo se o vojenskou alianci a z ní vyplývající závazky, tento termín označuje nákup nebo společnou výrobu zbraní, jakož i společná vojenská cvičení).

Trump mezitím bezprostředně po „venezuelské operaci“ zahájil operaci na zabavení ruských tankerů z tzv. stínové flotily (zatím dva), ale tím se nezastavil: nedávno prohlásil a jeho mluvčí Karoline Leavittová to zopakovala, že totéž udělá se všemi tankery z jiných zemí, které budou chtít přepravovat venezuelskou ropu bez předchozího souhlasu příslušných amerických orgánů.

Je zajímavé, že některá média v době psaní tohoto textu oznámila, že Čína vyslala své tankery do Venezuely přes Pacifik, vzhledem k tomu, že na oficiální úrovni ostře odsoudila americké akce, včetně svržení Nicoláse Madura, ale nějak nejsem přesvědčen, že by si je americké námořnictvo kvůli tomu chtělo nechat ujít. Trump je ve svých záměrech evidentně odhodlaný, což potvrdil i ve velkém rozhovoru pro The New York Times z minulého týdne, když řekl, že americká vláda nad Venezuelou potrvá ještě mnoho let. A nejenže budou Američané kontrolovat produkci a prodej její ropy, ale budou chtít také Caracasu uvalit povinnost nakupovat americké produkty. Jinými slovy – sbohem suverenitě Venezuely (pokud se tento plán uskuteční).

Kvůli tomu všemu Čína ani Rusko zjevně nehodlají vstoupit do vojenského konfliktu s USA, ačkoli ztráta této země by pro ně byla velkou ekonomickou a ještě větší reputační ranou. A pro Moskvu by to mohlo být jen horší: Trumpovým dalším cílem se klidně může stát Kuba – země s tradičně silnými, téměř spojeneckými vztahy s Ruskem od komunistické revoluce v roce 1961 (tehdy SSSR, jehož je Rusko právním nástupce). Ačkoli tyto vztahy byly po rozpadu Sovětského svazu za Jelcinovy ​​Ruské federace zcela zanedbány, není žádným tajemstvím, že je Putin chce revitalizovat, tj. vrátit jim jejich „starou slávu“. Nic z toho ale pravděpodobně nebude, protože Trump už aktivně pracuje na opačném scénáři.

Je to nějaké rozdělení zájmových sfér, nebo je to něco jiného?

Je zajímavé zde poznamenat, že v posledních dnech mnoho chorvatských analytiků, kteří snad už i spí v našich klíčových televizních stanicích, jednomyslně troubí o „mantře“, kterou zaznamenali jako dominantní ve světovém mediálním prostoru – o rozdělení sfér vlivu mezi Trumpa, Putina a Si Ťin-pchinga, přičemž až do včerejška jednomyslně „skandovali“ také o rozpadu Putinova Ruska. To nejlépe vypovídá o jejich odbornosti (čti: o ztrátě zájmu o témata, o kterých diskutují), ale také o „nezávislosti“ klíčových médií, která ve skutečnosti nemají možnost (čti: povolení) alespoň se pokusit o hlubší vstup do aktuálních geopolitických otázek prostřednictvím alternativních názorů některých jiných expertů, kteří geopolitickou realitu pozorují z mnohem vážnější perspektivy než amatérským, populistickým a politickým přístupem.

Ale i s touto jejich nejnovější „mantrou“ o rozdělení sfér vlivu mezi tři globální supervelmoci si troufám říct, že se i tentokrát mýlí. Nic totiž není takové, jak se zdá, a věci jsou mnohem složitější. I kdyby existovaly nějaké náznaky ohledně výše zmíněného rozdělení, které mohly vyplynout z nové americké Národní bezpečnostní strategie – NSS z října loňského roku, a v níž byl mimo jiné jasně definován americký návrat na západní polokouli, bylo vyvozování výše zmíněných závěrů předčasné a příliš naivní.

Trump totiž svými kroky v praxi dokázal jak tuto strategii chápe a hodlá ji realizovat. Vysvětlil bych to vlastními slovy, ale pro snazší pochopení běžným čtenářům: Trump to chápe tak, že západní polokoule je americká a vše ostatní je „naše společné“. Jinými slovy, hodlá bojovat za „zbytek světa“ v těch částech, kde mají USA své zájmy – od Blízkého východu až po Dálný východ, ale i tak si bude dávat pozor, aby tam nepřekročil ruské a čínské „červené linie“. Zda je to tak, nejlépe ukáže situace s Íránem, který je plnohodnotným členem Šanghajské organizace pro spolupráci – ŠOS, stejně jako proruské Euroasijské hospodářské unie.

Dojde k útoku na Írán?

A zatímco si v současné době podle vlastního uvážení zařizuje vztahy na západní polokouli (hrozbami úderu na Kubu a odebráním Grónska Dánsku, kde se přímo střetává s evropskými spojenci, kteří byli kompletně popraveni a jejichž tahy, bohužel, nejenže už dávno ztratily strategický geopolitický charakter, ale působí tragikomicky, o tom dále v textu), připravuje se i Trumpův možný nový vojenský úder na Írán. Zda k němu dojde, se teprve uvidí, ale existuje velké nebezpečí, že by takový útok vyvolal velkou válku v celém regionu (zasaženy by byly americké základny v Saúdské Arábii, Kataru a Turecku, stejně jako Izrael). Teherán se netají svou odvetou v případě útoku (tamní režim nebude mít jiné možnosti, vzhledem k tomu, že je již přitlačen ke zdi a hrozí mu smrtelné nebezpečí).

Je totiž docela možné, že zahájením vojenského úderu na Írán by Trump mohl zhatit svůj mírový plán pro Ukrajinu, vzhledem k tomu, že Moskva nyní sleduje Írán „velkýma očima“. Tato země je pro ni mnohem důležitější než Venezuela, protože s ní nejen fyzicky hraničí (přes Kaspické moře nebo jezero, jak chcete), ale také s ní aktivně spolupracuje na spuštění životně důležitého severojižního dopravního koridoru spolu se Severní mořskou cestou, jedinou, kterou Moskva může ovládat a kterou potřebuje po přerušení všech ekonomických a obchodních vazeb se Západem. Tento koridor je nezbytný pro její obchodní vztahy s Afrikou a jižní Asií a je důležitý i pro Indii a její pozemní distribuci zboží do Evropy v podmínkách, kdy Suezský průplav, i když je trasa přes něj mnohem delší, tj. dražší, může být z geopolitických důvodů a bezpečnostních hrozeb kdykoliv nepoužitelný.

Kromě toho by případný nový prozápadní režim v Teheránu představoval nový zdroj bezpečnostní nestability pro jižní Rusko, jak se tomu v historii často stávalo – od dob slavné Perské říše až po dobu po islámské revoluci pod vedením ajatolláha Chomejního, který aktivně exportoval stejnou revoluci do muslimských republik bývalého SSSR.

Pád režimu v Teheránu by způsobil podobné nepříjemnosti i Číně. Ekonomické škody by tam byly ještě větší než pro Rusko, pro které jsou geostrategické a bezpečnostní aspekty naléhavější. Čína je největším obchodním partnerem Íránu. A nejen to. Podepsala s ním obrovské strategické infrastrukturní a energetické projekty (v hodnotě kolem 400 miliard dolarů!) a je také největším dovozcem íránské ropy (ve skutečnosti je jedinou zemí, která ji dnes dováží, vzhledem k tomu, že je pod americkým embargem, stejně jako je tomu nyní s venezuelskou ropou).

A protože Čína také zůstala bez venezuelské ropy, ocitla by se ještě více závislá na ruské ropě (Čína dováží nejvíce ropy z Ruska již řadu let, což z první pozice sesadilo Saúdskou Arábii) a velmoci nechtějí, aby se energetická závislost zvyšovala, a to ani ve svých partnerských zemích, což je přesně to, co je vidět v americko-evropských vztazích, o kterých bude více řečeno dále v textu).

Obě země mají také s Íránem dlouhodobé strategické bezpečnostní dohody na 25 let a Rusku se je podařilo vyjednat až loni po mnoha letech obtížných jednání s íránskou stranou (Číně se to podařilo o šest let dříve).

Evropa

Nejtragičtěji se dnes v celém tomto chaosu bohužel jeví Evropa, v první řadě Evropská unie. A zatímco se její „loď rychle potápí“, posádka, respektive její přední politici, se chovají jako ti na Titaniku po smrtelné srážce s velkým ledovcem – všem cestujícím na palubě ukazují, že je vše v pořádku, a že není důvod pro paniku. Ukázalo se však, že ano – v obou případech.

Protože evropská loď nyní naráží na dva ledovce – Putinovo Rusko po jeho speciální operaci na Ukrajině v únoru 2022 a Trumpovu Ameriku, která chce Evropu zcela podřídit svým národním zájmům, nebo ji prostě nechat napospas osudu a vzít si z ní vše, co se dá vzít. Washington v tomto ohledu aktivně pracuje na Grónsku. Trump nyní nabízí Dánsku prodej ostrova Spojeným státům za 700 miliard dolarů, na čemž pracuje ministr zahraničí  Marco Rubio. V opačném případě, pokud Kodaň toto nepřijme, může zůstat bez Grónska a bez peněz, ale „zachrání si tvář“. Zároveň dezorientovaná dánská politika nyní neví, před kým a čím se musí bránit nejdříve: velké Grónsko před Amerikou, nebo svůj malý baltský ostrov Bronholm jako svůj nejvýchodnější bod – před Ruskem. Nezáviděníhodná situace, shodne se každý!

Minulý pátek se ale některé evropské země NATO ochotně zapojily do ochrany Dánska a Grónska. Spojené království se rozhodlo vyslat na největší arktický a světový ostrov doslova jednoho vojáka, stejně jako Norsko a Švédsko, Francie „dokonce“ 15 a Německo 13 s tím, že v budoucnu posílí svou vojenskou přítomnost na ostrově.

Nikdo však nedokáže předpovědět, zda se pro takovou budoucnost naskytnou nějaké příležitosti. Konkrétně i po setkání americké delegace vedené Marcem Rubiem s dánským ministrem zahraničí a premiérem Grónska dal Trump jasně najevo, že se americký postoj k Grónsku nezmění, zatímco výše zmíněné duo opakovaně tvrdilo, že Grónsko „není na prodej“ a že se jedná o dánské „červené linie“.

Nevím, jestli je Trump bude chtít překročit, ale je jisté, že pokud opravdu bude chtít, může to bez problémů udělat.

Falešné naděje

Ti, kdo stále doufají (a je jich mnoho), že po Trumpovi, tj. s nástupem demokratického prezidenta k moci, se něco významného změní, se hluboce mýlí. Právě kvůli Leninovu výroku o „imperialismu jako nejvyšším stádiu kapitalismu“ zmíněnému v úvodu textu. Jinými slovy, vše, co Trump „jako špatný prezident“ někomu – včetně Evropy – vezme, už nikdy nebude vráceno, protože to vyhovuje americkému velkokapitálu. To je podstata americké zahraniční politiky, která se vyznačuje kontinuitou a nikoli kvalitou prezidenta, pokud ji budeme pozorovat od dob Monroeovy doktríny z první poloviny 19. století.

V tomto smyslu stačí bláhovým a naivním připomenout, že ani tolik žádaný Joe Biden nechtěl po Trumpově prvním funkčním období zrušit rozhodnutí zavést cla na evropskou ocel a hliník, nebo že nevrátil Ameriku k jaderné dohodě s Íránem, od níž Trump jednostranně odstoupil a donutil k tomu všechny evropské signatáře.

V Evropě jsou další naivní lidé, kteří prosazují ještě mírnější přístup k Trumpovi v naději, že ho to uspokojí a že se vzdá tlaku na své spojence. Připomínají mi legendu o starověké bohyni Európě a bílém býkovi. Vypráví se v ní, že se Zeus do Európy zamiloval a rozhodl se ji svést a získat ji, zatímco jeho žena Héra byla pryč. Proměnil se v krásného bílého býka se zlatými rohy a uchýlil se do stáda Európina otce… atd. atd. V konkrétním, dnešním případě mi Bílý býk se zlatými rohy připomíná Trumpa a Európa náš stejnojmenný kontinent. Evropští mudrci by si teď ve skutečnosti rádi sedli Trumpovi na záda a předstírali svou velikost ve světě. Trump s tím ale nechce souhlasit, ale chce jim ukázat, kam jeho „milovaná“ Evropa patří – do pevného amerického objetí a v naprosté podřízenosti.

Pokud si to naši mudrci nepřiznají, může skutečně dojít k úplnému rozkolu v tradiční západní alianci, jak ji známe od konce druhé světové války.

Nová evropská akrobacie, aneb „tlučení hlavou o zeď“

Aby k tomuto rozkolu nedošlo, je EU připravena na nové akrobacie nebo na třískání hlavou o zeď. V době, kdy toto píšu, se objevují informace, že evropští mudrci uvnitř EU hodlají najít svého společného zástupce pro zahájení jednání s – uhodli jste – dlouhodobě démonizovaným a nenáviděným ruským vůdcem Vladimirem Putinem. Tím chtějí zjevně Trumpa varovat před tím, co ho čeká, pokud bude ve svém tlaku na ně pokračovat.

Je totiž dobře známo, že Putin již dlouho prohlašuje (a rozhodně to zopakoval, nikoli náhodou, 15. ledna ve svém projevu před nově akreditovanými velvyslanci – včetně z některých evropských zemí, jako je Francie, Itálie, Norsko, Česká republika), že je vždy připraven k dialogu a spolupráci se všemi – včetně Evropy a USA, ale za dvou hlavních podmínek: aby dialog byl veden se vzájemným respektem a nikoli povýšenecky; a aby byly respektovány klíčové ruské národní zájmy.

O tom, že EU bude v tomto ohledu jen těžko hledat společného zástupce, svědčí i fakt, že jako možná jména se zmiňují současná tvůrkyně evropské zahraniční politiky, Estonka Kaja Kallasová, a také finský prezident  Alexander Stubb. Oba jsou neskrývaní rusofobové a ostří kritici samotného Putina.

V takových podmínkách je skutečně těžké očekávat „dialog se vzájemným respektem“. Nejen kvůli výše zmíněným charakteristikám neoficiálních kandidátů (ačkoli tuto rétoriku lze snadno napravit ve jménu „vyšších cílů“, jak dokázali Macron, Meloniová a od 15. ledna i Friedrich Merz, který nečekaně prohlásil, že doufá v dosažení rovnováhy ve vztazích EU s Ruskem, vzhledem k tomu, že se jedná o evropskou zemi), ale ještě více kvůli rozdílným postojům mezi státy samotné Unie, které se stále více podobají „labuti, rakovi a štice“, z nichž každý táhne na svou (jinou) stranu. Navíc stále více v otázce ukrajinské války.

V současné době tak probíhá spor, především mezi Francií a Německem, o využití slíbené půjčky EU pro Ukrajinu ve výši 90 miliard eur, a to po neúspěšném pokusu o de facto zabavení zhruba 150 miliard eur ruských zmrazených aktiv v belgickém Euroclearu za účelem financování Ukrajiny v příštích dvou letech. Rozdíly spočívají v tom, že někteří chtějí koupit americké zbraně a dát je Kyjevu (německý kancléř Merz), zatímco jiní chtějí Kyjevu prodat evropské zbraně (Emmanuel Macron) v kontextu politiky větší nezávislosti na USA.

To zase žene Ukrajinu do zoufalství, jelikož ukrajinský deník „Strana“ informoval, že dříve se plánovalo utratit až 90 miliard eur na doplnění ukrajinského rozpočtu v příštích dvou letech (45 miliard ročně) a že EU nyní plánuje vyčlenit dvě třetiny této částky na nákup amerických zbraní pro Ukrajinu. Pokud k tomu dojde, „na rozpočtovou podporu zbude pouze jedna třetina – 30 miliard dolarů na dva roky (neboli 15 miliard dolarů ročně), což je třikrát méně, než ukrajinská vláda plánovala při sestavování rozpočtu“, a to by mohlo vést k obrovské rozpočtové díře s vážnými důsledky.

V této souvislosti jako novou ránu pro Ukrajinu a její evropské sponzory poznamenávám, že 15. ledna Trump v rozhovoru pro agenturu Reuters opět prohlásil Volodymyra Zelenského za hlavního viníka neschopnosti dosáhnout mírové dohody, na kterou je, jak se domnívá, „Putin připraven“. Zároveň za Putinem do Moskvy dorazili Trumpovi hlavní vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner.

Trump a Putin zjevně nemají v úmyslu čekat, až Evropská unie najde vhodného kandidáta, který by zaujal místo jejího vyjednavače, a budou si o svých společných zájmech vyjednávat sami.

Rád bych zdůraznil, že si nemyslím, že Putin zvlášť důvěřuje nepředvídatelnému Trumpovi, a v tom vidím jistou, ale stále slabou a těžko dosažitelnou příležitost pro Evropu, aby s Moskvou skutečně zahájila rozhovor – tentokrát ale vážně. Na druhou stranu, Trump sice může vědomě hrát roli zběsilého a nepředvídatelného politika z důvodu zastrašování odpůrců ve světě, a v čemž – uznáte, je velmi úspěšný, a to vše proto, aby dosáhl toho, čeho chce – ale v případě dohody s Putinem snáze a rychleji dosáhne amerických zájmů. Putin bude v každém případě od Washingtonu požadovat „železobetonové“ právní záruky pro dohodu o Ukrajině a nepůjde cestou důvěry v gentlemanské slovo – jako to kdysi udělal Michail Gorbačov. Moskva se už dlouho chladně dívá na všechno, co přichází ze Západu.

Epilog

V každém případě se Evropská unie už dávno dopustila obrovského „přešlapu“ – nejhloupějšího a nejdražšího katastrofického strategického vyhodnocení – když svázala téměř celý svůj osud s osudem Ukrajiny. Kdo ji k tomu přesvědčil a proč byli její klíčoví politici tak důvěřiví, ukáže čas.

Na samém konci psaní této analýzy uvedu zprávu, podle které by Varšava mohla podat žalobu na Maďarsko k Soudnímu dvoru Evropské unie za udělení azylu bývalému polskému ministrovi spravedlnosti  Zbigniewu Ziobrovi, což oznámil polský ministr spravedlnosti Waldemar Zurek.

„Možná budeme muset zaujmout právní přístup a zvážit, zda by měl zasáhnout Soudní dvůr EU. Pokud EU vyvine vzorec, v němž členské státy udělují azyl občanům navzájem, právní rámec jednoduše přestane být závazný a evropský zatykač se stane fikcí. Musíme se proti tomu postavit, ale právními prostředky,“ řekl.

Polsko již dříve vydalo zatykač na bývalého ministra spravedlnosti Ziobra a obvinilo ho z 26 bodů obžaloby, včetně odposlechů telefonů 578 polských politiků pomocí špionážního programu Pegasus zakoupeného v Izraeli. Později bylo oznámeno, že mu byl v Maďarsku udělen politický azyl. Není to první takový případ. Marcin Romanowski, další poslanec strany Právo a spravedlnost, již dříve v Maďarsku získal politický azyl.

Takže – blázinec!

Server Politico minulý pátek informoval, že dva lidé, kteří byli přítomni soukromému rozhovoru s Kajou Kallasovou uvnitř Evropského parlamentu, řekli, že jim Kaja Kallasová v souvislosti s chaotickou geopolitickou situací ve světě řekla, že „ačkoli obvykle pije jen trochu, teď vzhledem ke světovému dění by pro ni mohl být ten správný čas začít pít“.

Dodal bych: už potřebujeme jen to, aby se z Kaji Kallasové, která je už tak nedostatečně způsobilá pro vysokou a zodpovědnou funkci, kterou zastává, bez jakýchkoli předchozích diplomatických zkušeností, stala alkoholička v naději, že vyřeší nahromaděné evropské problémy!

Podle té logiky by si možná mohla dát drink i zmíněná skupinka věčně pohotových chorvatských geopolitických analytiků a třeba v budoucnu na něco narazí.

https://1url.cz/ReLUD
Původní článek

sdílet na