Norimberský poplach

Alexandr Zvjagincev, zástupce ředitele Ústavu státu a práva Ruské akademie věd, státní poradce první třídy, historik a spisovatel, v rozhovoru pro list „Historik“ hovořil o tom, proč rozhodnutí nejdůležitějšího procesu 20. století nemají promlčecí lhůtu.

Rozhovor vedl Vladimir Rudakov

Na Jaltské konferenci ve společném komuniké vydaném 11. února 1945 hlavy tří spojeneckých mocností poprvé oficiálně prohlásily, že jménem svých národů hodlají „podrobit všechny válečné zločince spravedlivému a rychlému trestu“. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno na Postupimské konferenci (17. července – 2. srpna). A 8. srpna byla v Londýně podepsána Dohoda mezi vládami SSSR, USA, Velké Británie a Francie o organizaci soudních procesů s hlavními nacistickými válečnými zločinci. Nedílnou součástí dohody byla Charta Mezinárodního vojenského tribunálu pro stíhání a trestání pachatelů války a genocidy.

Manévry spojenců

– Jak sovětské vedení přesvědčilo spojence soudit válečné zločince, a ne aby je prostě zabíjeli?

– Západní vůdci skutečně nejednou vyjadřovali přání zlikvidovat nacistické pohlaváry bez ohledu na právní formality. Například v roce 1942 Winston Churchill rozhodl, že nacistické vedení by mělo být popraveno bez soudu. Tohoto postoje se držel celou dobu. 

Podobné názory existovaly i na druhé straně Atlantiku: v roce 1945 podle průzkumů veřejného mínění 67 % občanů USA podporovalo rychlou a mimosoudní popravu fašistů.

Prezident Franklin Roosevelt 19. srpna 1944 poznamenal: „Musíme být k Německu opravdu tvrdí, a tím myslím celý německý národ, nejen nacisty. Němci musí být buď kastrováni, nebo s nimi musí být zacházeno tak, aby zapomněli i uvažovat o možnosti… pokračovat v tom, co dělali v minulosti“. 

A americký ministr financí Henry Morgenthau navrhl proměnit Německo v „jedno velké bramborové pole“ – o to vlastně spojenci usilovali když vystavili německá města ničivému bombardování.

„Musíme to udělat tak,  –  prosazoval Churchill na setkání s Josifem Stalinem v Kremlu 9. října 1944,  – aby ani naše vnoučata nikdy, nikdy neměla šanci vidět jak poražené Německo povstává z kolen!“ 

Ale s tím Stalin nesouhlasil. „Příliš tvrdá opatření vyvolají žízeň po pomstě,“ odpověděl Churchillovi. 

A když se britský premiér pokusil přesto Stalinovi vnutit svůj názor, ten rázně namítl: „Ať se stalo cokoli, musí na to existovat… odpovídající soudní rozhodnutí. Jinak lidé řeknou, že Churchill, Roosevelt a Stalin se prostě pomstili svým politickým nepřátelům!“

Když narazili na principiální postoj sovětského vedení spojenci myšlenku soudního procesu přijali. Churchill však považoval proces s hlavními německými zločinci především za politický, nikoli právní akt. Roosevelt hovořil o nutnosti přijmout zjednodušenou proceduru s vyloučením přítomnosti korespondentů a fotografů. I v tomto případě sovětská strana zastávala zcela jiný názor – a opět se jí podařilo prosadit svou.

– Souvisela snaha spojenců vyhnout se publicitě procesu s jejich snahou utajit před veřejností některé nepohodlné aspekty?

– Samozřejmě měli co skrývat: připomeňme si, že v předválečných letech Velká Británie a Spojené státy spolupracovaly s nacistickým Německem a snažily se pobídnout ho k útoku na SSSR. Připomeňme si také, že v tomto období se západní vůdci snažili nevšímat si zločinů nacistů. A po válce, přímo během Norimberského procesu, Západ inicioval studenou válku proti naší zemi. Začátek této konfrontace vyznačil fultonský  projev Churchilla v březnu 1946. 

Ještě předtím, na jaře 1945, Churchill tajně nařídil britskému sboru náčelníků štábů, aby zahájil přípravy na operaci „Nemyslitelné“ – spojenecký útok na sovětské síly v Evropě, do kterého plánovali zapojit i zajaté vojáky Wehrmachtu.

Realizaci tohoto plánu narušil nový americký prezident Harry Truman, který potřeboval sovětskou pomoc ve válce s Japonskem. Američané však ihned po kapitulaci Japonska v září 1945 začali s přípravou vlastního plánu na zničení SSSR a vytýčili na území naší země 20 cílů pro atomové bombardování. V takovéto situaci byli spojenci sotva připraveni upřímně spolupracovat se Sověty na postavení válečných zločinců před soud. Vzpomínka na společný boj proti nacismu však byla ve světě ještě příliš čerstvá na to, aby západní vůdci mohli přistoupit k přehodnocení rozhodnutí učiněná v Jaltě a v Postupimi. Proto se konal proces v  Norimberku a dosáhl svého cíle.

Soud, ne politický proces

– Je něco pravdy na tvrzení, že obžalovaní u soudu neměli možnost se ospravedlnit, a že jeho výsledek byl v podstatě předem určen?

– Taková obvinění jsou součástí dlouhodobé kampaně za revizi výsledku procesu, která postupně vede k rehabilitaci nacismu. Ve skutečnosti měli obžalovaní – především díky úsilí sovětské strany – od samého začátku procesu 20. listopadu 1945 právo obhajovat se osobně nebo prostřednictvím advokáta, předkládat důkazy, podat vysvětlení, vyslýchat svědky, atd. K dispozici měli služby 27 právníků (z nichž mnozí sami byli bývalými členy nacistické strany), kterým pomáhalo 54 asistentů a 67 sekretářek. Veškeré soudní materiály byly přeloženy do němčiny a zpřístupněny obžalovaným. Na zasedáních bylo zajištěno simultánní tlumočení do angličtiny, francouzštiny, ruštiny a němčiny.

Obžalovaným bylo umožněno předvolávat svědky, přičemž jejich počet byl dvakrát vyšší než počet svědků obžaloby. Celkově bylo na obhajobu přiděleno třikrát více času než na obžalobu. Stačí říct, že jenom Hermann Göring, kterému říkali „nacista č. 2“, mluvil na slyšeních téměř dva dny.

Norimberský proces se vyznačoval svou otevřeností a publicitou v nejširším slova smyslu. Všech 403 zasedání tribunálu se konalo veřejně. Bylo vydáno šedesát tisíc propustek, z nichž většinu obdrželi zástupci médií. Tisk, rozhlas a film umožnily milionům lidí na celém světě sledovat události. S jistotou lze říci, že se skutečně jednalo o soud, nikoli o politický proces vítězů nad poraženými.

– Jak se podařilo v tak krátkém čase shromáždit tak obrovské množství dokumentů a svědků pro soudní proces?

– Během přípravy procesu i během samotného soudního procesu byly vyslýchány stovky svědků, prozkoumány tisíce dokumentů a fotografií, prohlédnuty stovky hodin filmových záběrů. Jejich důvěryhodnost a průkaznost byly nade vší pochybnost. Sovětská důkazní základna se ukázala jako nejrozsáhlejší, protože byla založena na materiálech Mimořádné státní komise, která pracovala v letech 1942 až 1945, a na procesech s válečnými zločinci, které již v SSSR proběhly. Dále bylo nutné připravit trofejní dokumenty ukořistěné sovětskými vojsky. Do Norimberku byla vyslána malá skupina pracovníků prokuratury, aby vybrala materiály, které by mohli sovětští žalobci použít, a také pro předběžné výslechy obžalovaných a svědků.

Velkou roli sehrálo to, že hlavní žalobce sovětské strany Roman Rudenko, na rozdíl od svých západních kolegů, se již účastnil dvou podobných procesů a vedl vyšetřovací skupinu, která po stopách sovětských vojsk shromažďovala důkazy o nacistických zvěrstvech. Rudenko ve svých vystoupeních nejenom předkládal fakta; ale odhaloval hlubokou podstatu fašismu, jeho kanibalské plány na zničení celých států a národů, nebezpečí idejí národní nadřazenosti. Také organizoval transport mnoha klíčových svědků do Norimberku, jejichž účast byla pro obžalované velmi nežádoucí. 

Připomeňme si, že město se nacházelo v americké okupační zóně, hemžilo se spolupracovníky různých tajných služeb a dostat tam kohokoli nebylo jednoduché. Ukázkovým příkladem je polní maršál Friedrich Paulus, zajatý u Stalingradu a v Německu považován za mrtvého. Paulusův výslech byl pro sovětskou delegaci klíčový: pouze on mohl dosvědčit, že překvapivý útok na Sovětský svaz – plán „Barbarossa“ byl vypracován dlouho před červnem 1941. Koneckonců nacisté tvrdili, že hrozba vycházela ze SSSR a oni jen prostě jeho útoku předešli. Paulusova výpověď, která potvrdila všechna předchozí svědectví v soudní síni, měla obrovský efekt.

Neúplná spravedlnost

– Už jste zmínil, že obžalovaní měli spoustu příležitostí se bránit. Měli šanci obrátit řízení ve svůj prospěch?

– V určitém okamžiku se jim zdálo, že takovou šanci mají. K tomu došlo po již zmíněném fultonském projevu Churchilla 5. března 1946. Na lavici obžalovaných v Norimberku okamžitě zavládlo radostné vzrušení. Göring bez obalu prohlásil: „No, teď je porazíme!“ V soudcovské síni tři dny vládlo tíživé ticho. Nikdo nevěděl, jak dál vést proces, ale zvítězil zdravý rozum a všichni na čas zapomněli na politiku, protože si uvědomovali, že jinak by nacisté mohli uniknout trestu.

Při dalším výslechu Göring do toho šel naplno, vzal situaci do svých rukou a přiměl hlavního amerického prokurátora Roberta Jacksona k ústupu. Během natáčení mého dokumentu o Norimberském procesu v roce 2014 vzpomínal Rudenkův asistent Josif Hoffman: „Byl jsem svědkem, když Jackson vyslýchal Göringa. Byl to chytrý člověk, ale měl jen málo důkazních  faktů. A Göring ho přemohl. Tehdy hodil složku na stůl a odmítl Göringa dále vyslýchat… Pak ho vyslýchal Rudenko – a v podstatě ho donutil k přiznání.“ 

Po výslechu „nacisty č. 2“ sovětským žalobcem to výstižně vyjádřil další očitý svědek, anglický právník: „Tahle husa je upečená!“ A skutečně, Göring okamžitě zvadl, jeho chování se dramaticky změnilo a ostatní obžalovaní se už neodvážili soud napadnout.

– Do jaké míry odpovídal rozsudek vynesený v Norimberku požadavkům obžaloby, včetně sovětských představitelů?

– Rozsudek byl vynesen 30. září 1946 a zpečetil klíčový výsledek procesu: většina obžalovaných byla shledána vinnými ze závažných zločinů proti míru a lidskosti. Z 22 obžalovaných bylo 12 odsouzeno k trestu smrti oběšením, včetně Martina Bormanna, který byl odsouzen v nepřítomnosti. Sedmi obžalovaným hrozily doživotní tresty nebo dlouhé tresty odnětí svobody. Tři byli osvobozeni. Sovětská strana trvala na přísnějším trestu a v souvislosti s tím podala soudu odlišné stanovisko.

Verdikt Norimberského tribunálu obsahoval rezolutní odsouzení agresivních válek a genocidy. Hlavní odkazy nacistického německého státního a politického aparátu, které fašisté dovedli k ďábelskému ideálu, byly prohlášeny za zločinné. Na rozdíl od názoru sovětských představitelů však vláda, vrchní velení, generální štáb a útočné jednotky SA za zločinné shledány nebyly. Odsouzení nepodléhala ani samotná ideologie nacismu, což, jak již tehdy poznamenal sovětský tisk, vytvořilo podmínky pro její budoucí oživení.

Ani nacistická strana nebyla odsouzena: západní představitelé poukazovali na to, že by to znamenalo odsouzení významné části německého obyvatelstva. Hlavním důvodem však bylo, že v západním Německu se bývalí nacističtí funkcionáři, soudci a později i vojenský personál z řad bývalých nacistů stali oporou spojenců, kteří se je snažili chránit před potenciálním trestním stíháním.

Kronika zločinů

– Jaké byly politické a právní výsledky Norimberského procesu?

– Hlavní proces lidstva a jeho verdikt měly obrovský precedentní význam. Následné procesy v Německu a dalších zemích odsoudily na základě principů vypracovaných v Norimberku celkem více než 70 000 nacistů a jejich kompliců. 

Podle údajů z roku 1987 bylo v SSSR odsouzeno 17 175 lidí, v Československu 16 000, v Rakousku 13 625, v NDR 12 874, v SRN a Západním Berlíně 6 465, v Polsku 5 385, ve Francii 4 891, v USA 1 516, v Dánsku, Norsku, Belgii a Lucembursku 303 a v Nizozemsku 204 lidí. 

Je však třeba říci, že díky shovívavosti bývalých spojenců protihitlerovské koalice, se mnoho zločinců poskvrněných krvavými zvěrstvy vyhnulo právní odpovědnosti (v některých případech se jednalo o přímé ukrývání zločinců). Nicméně lze s jistotou říci, že soud v Norimberku i tak znamenal důležitý milník v rozvoji mezinárodního práva a národních právních systémů. Zejména měl významný vliv na utváření mnoha norem mezinárodního humanitárního a trestního práva.

Norimberský proces se stal autoritativní a nestrannou kronikou zvěrstev nacismu, k níž se budoucí historici, právníci, novináři a kdokoli, komu záleží na budoucnosti lidstva, mohou při hledání pravdy obrátit. Proto je nyní tak důležité oživit v paměti národů skutečnou historii jak druhé světové války, tak i Norimberského procesu.

Jasně vidíme, jak v celém poválečném období, a zejména nyní, se nejvíce rusofobní kruhy na Západě nezaměřují ve své propagandistické snaze na sdělování pravdy, ale na to, aby před lidmi zatajily hrůzné důsledky pro lidstvo, ke kterým vedlo povzbuzování německého militarismu. Zejména nechtějí hovořit o tom jak „mírumilovné demokracie“ (jak to vyjádřil francouzský žalobce při Norimberském procesu) přivedly Hitlera k moci.

Jak již bylo zmíněno, bohužel politická a právní realita umožnila velkému počtu nacistických zločinců z různých důvodů uniknout spravedlnosti. Mnozí se skrývali nebo byli před spravedlností ukryti v jiných zemích – ve Spojených státech, Kanadě, Latinské Americe. 

A mnozí vůbec neměli v úmyslu někam odcházet. Dvě desetiletí po válce měli v západním Německu osoby s nacistickou minulostí následující zastoupení: 20 členů federální vlády; 189 generálů, admirálů, důstojníků Bundeswehru nebo vedoucích velitelství NATO, stejně jako úředníků ministerstva války; 1118 vysoce postavených úředníků justice, státních zástupců a soudců; 244 řídících úředníků ministerstva zahraničních věcí, velvyslanectví a konzulátů SRN; 300 zaměstnanců policie, Úřadu pro ochranu ústavy a dalších ministerstev.

Upravená paměť

– Pamatují si dnes na Západě Norimberský proces a roli naší země v jeho přípravě a vedení?

– S příchodem studené války začal Západ vnímat naši vlast jako nepřítele. Proto v souladu se zásadou „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ začali být bývalí nacisté vnímáni jako spojenci. Proto v regálech evropských a amerických knihkupectví nenajdete díla ruských autorů o druhé světové válce a Norimberském procesu. V knihkupectvích nejen na Západě, ale i v Rusku však najdete díla bývalých vojáků a důstojníků Wehrmachtu, stejně jako paměti západních generálů a politiků, kteří vyprávějí o tom, jak hrdinně bojovali proti fašismu a osvobodili Evropu. Není divu, že mnoho lidí na celém světě, včetně Ameriky, Austrálie a Evropy, má velmi jednostranné znalosti o historii druhé světové války a Norimberského procesu – tak, jak jim je prezentují jejich vlády a média.

Spojené státy po každém neúspěchu natočí pár hollywoodských akčních filmů a velmi brzy všichni v Americe, s výjimkou malého kruhu svědomitých intelektuálů, zapomenou na skutečné neúspěchy a začnou s nadšením obdivovat filmové hrdiny. Na nich vyrůstají budoucí generace a takto píší svou historii.

Před několika lety se v Moskvě konal veletrh literatury faktu, kde byl prezentován můj hloubkový výzkum – kniha „Norimberský poplach“. Přišli tam Američané a zeptali se: „Co je to za knihu?“ Bylo jim řečeno: „Je o Norimberském procesu.“ Byli překvapeni: „Vážně? To je velmi zajímavé. V ruštině? A kdo je autorem? Ruský autor? Proč Rus píše o Norimberském procesu? A co může říct Rus o tomto procesu, o čem se nepsalo u nás?“

Uvedl jsem jen jeden příklad, ale mohl bych jich uvést mnohem více. Právě o tom hovořil ruský prezident Vladimir Putin už v roce 2018 a zdůraznil, že téma Norimberského procesu si naši bývalí spojenci zprivatizovali. Od té doby se situace ještě zhoršila a my nesmíme nečinně přihlížet.

– Jak se lze bránit západní propagandě, když ovládá informační sféru nejen na Západě, ale i v dalších regionech světa?

Při natáčení dokumentů o Norimberském procesu jsem procestoval mnoho zemí světa. Měl jsem možnost hovořit s posledními žijícími očitými svědky a účastníky této události, stejně jako s velkým počtem politiků, významných osobností veřejného života, lidí různých profesí, lidí z různých společenských vrstev, studentů a profesorů vysokých škol. Viděl jsem, jak pozorně vstřebávali informace. Uvedením filmů o procesu v různých koutech světa a vedením diskusí jsem si všiml s jakým upřímným zájmem se diváci dozvídali nové věci o událostech před 80 lety. Nejen v naší zemi, ale i v jiných zemích existuje ve společnosti poptávka po pravdě a tato pravda musí být lidem sdělována všemi možnými prostředky.

Fašismus zvedá hlavu

– Proč jasné odsouzení nacismu v rozsudku Norimberského procesu nezabránilo této ideologii oživnout a získat podporu těch západních zemí, které ji v procesu odsoudily?

– Od roku 2004 Valné shromáždění OSN z iniciativy Ruska a několika dalších států každoročně přijímá rezoluce zaměřené na boj proti fašismu a neonacismu. Poslední z nich byla přijata 17. prosince 2024 (článek byl publikován před přijetím poslední rezoluce v listopadu tohoto roku, pozn.red.) a stejně jako předchozí nese název „Boj proti glorifikaci nacismu, neonacismu a dalším praktikám, které přispívají k podnícení současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a související intolerance“.

Dokument zejména vyjadřuje hluboké znepokojení nad jakoukoli glorifikací nacismu, neonacismu a veteránů Wehrmachtu. Znepokojení je vyjádřeno nad snahou označovat je, stejně jako ty, kteří kolaborovali s nacisty nebo bojovali proti protihitlerovské koalici, za účastníky národně osvobozeneckých hnutí. Je třeba poznamenat, že zatímco proti takovým rezolucím dříve vystupovalo jen několik zemí (především Spojené státy), tentokrát poprvé proti hlasovalo 53 států, včetně celého „globálního Západu“. Důvodem byla jejich politika odporu vůči Rusku a všem jeho akcím souvisejících s konfliktem na Ukrajině.

Na Západě mlčí o základní příčině tohoto konfliktu, kterou je právě fakt, že právě na Ukrajině, stejně jako v Pobaltí a řadě dalších evropských zemí, vyklíčila semena nacismu-fašismu, úzce spjatá se zapomínáním a zkreslováním historie a ponaučení z druhé světové války. Není náhoda, že tyto země v současnosti zažívají rostoucí vlnu demolic pomníků sovětských vojáků-osvoboditelů, zákazů sovětských symbolů a naopak rehabilitace nacistických kolaborantů, kteří bohužel nebyli v Norimberku odsouzeni, přestože spáchali ještě brutálnější zločiny než jejich němečtí páni. Jejich západní mecenáši nad tím nejenže přivírají oči, ale také se snaží tyto trendy zneužít pro své vlastní cíle a aktivně tyto země staví proti Rusku.

– Zůstávají ponaučení z Norimberku i za těchto podmínek relevantní, nebo se tento proces spolu s jeho rozhodnutími nenávratně stal historií?

– Činnost Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku je často označována jako „norimberský epilog“. Tato metafora je zcela na místě, pokud se vztahuje na popravené vůdce Třetí říše a rozpuštěné zločinecké organizace. Zlo fašismu a jeho různé projevy se však, jak vidíme, ukázaly být odolnější, než si mnozí ve 40. letech 20. století v euforii Velkého vítězství představovali.

„Zločin zločinů“

– Na Západě je genocida stále spojována pouze s konceptem „holocaustu“, protože holocaust byl integrován do západní agendy a v zahraničí jen velmi málo lidí mluvilo o genocidě Slovanů. Proč?

Západ dnes již nepovažuje nacismus za hlavní hrozbu pro civilizaci. Proměnil ho z nepřítele ve spojence. Vidíme, jak země, které dříve odsuzovaly zločiny fašismu, nyní otevřeně podporují režimy, které oslavují jeho symboly a dokonce i ideologii, ospravedlňují jeho zločiny a zkreslují historii. Zamlčují genocidu spáchanou nacisty na našem území. Ale i předtím, když o holocaustu procedili něco skrz zuby, tvrdohlavě mlčeli o genocidě Slovanů a dalších národů, které nezištně bojovaly proti nacismu a fašismu. V západním narativu to nemělo místo! Ale máte pravdu: genocida se neomezuje na národní charakteristiky, zeměpisnou polohu ani časové období.

The crime of all crimes – „zločin všech zločinů“. Právě takto stále častěji mnoho zahraničních právníků označuje genocidu. Toto zlo se bohužel ukázalo jako velmi houževnaté – nacismus opět zvedl hlavu.

Zdá se, že obzvláště nyní by bylo velmi vhodné aktualizovat pojem „genocida“ významnými doplněními a nastolit otázku odpovědnosti za národně-kulturní genocidu a její propagandu. Pojem „genocida“, jak ho vidím já, by měl zahrnovat i ničení duchovních základů národa: ničení jeho jazyka, pálení knih, ničení kostelů, bourání památek, znesvěcení umění a vymýcení tradic – vše, co ničí paměť a duši národa.

Dovolte mi připomenout, že otázka kulturní genocidy byla Organizací spojených národů posuzována již před přijetím Úmluvy „O zabránění a trestání zločinu genocidy“ v roce 1948. Sovětská delegace tehdy předložila následující návrh: „Výbor bere na vědomí, že pojem genocidy by měl zahrnovat i opatření a činy namířené proti národní kultuře, tzv. národně-kulturní genocidu…“ Návrh byl přijat hlasy SSSR, Polska, Francie, Libanonu, Číny a Venezuely, zatímco ostatní země jej odmítly. A je jasné proč…

– Samozřejmě po 80-ti letech bych rád psal o tom, jak norimberské principy vítězí po celém světě, ale realita je bohužel jiná…

Bohužel. Jak poznamenal ruský prezident, „vakcína“ proti nacistickému viru vytvořená Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku ztrácí v některých zemích svou účinnost. V této souvislosti bych rád všem připomněl, že fašismus a nacismus nejsou úhly pohledu; jsou to zločiny! Norimberské procesy jsou proto neustálým zdrojem zamyšlení nad tím, jak zabránit opakování hrůzné nacistické minulosti a tragédií s ní spojených.

https://xn--h1aagokeh.xn--p1ai/journal/post/7594

Norimberský proces byl soudní proces proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským Tribunálem v Norimberku. Proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946.

P.S.

Lavrov: Merz se z Norimberského procesu nepoučil

Prohlášení německého kancléře Friedricha Merze o potřebě vrátit zemi status nejsilnější armády v Evropě demonstrují ignorování závěrů Norimberského procesu, prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Lavrov zdůraznil, že nedávná prohlášení Merze o potřebě obnovit status nejsilnější armády Evropy jasně ukazují nepochopení historických ponaučení. Lavrov se domnívá, že taková prohlášení jsou znepokojivá a naznačují posun v politickém smýšlení v zemi,  informovala agentura TASS.

Podle jeho slov vše co se děje je v Německu pozorováno už asi deset let. Ruský ministr zahraničí zaznamenal změnu nálady německých partnerů.

„Význam byl tento: ‚Dávno jsme vyřídili účty a zaplatili za všechno, co Hitler udělal. Už nikomu nic nedlužíme,‘“ řekl Lavrov.

Lavrov uvedl, že rozhodnutí Norimberského tribunálu stanovila, že zločiny proti lidskosti nepodléhají promlčecí lhůtě, ale tyto principy jsou často porušovány.

Norimberský tribunál postavil nacismus mimo zákon a nestanovil žádnou promlčecí lhůtu pro zločiny proti lidskosti, ale tyto principy jsou často porušovány, uvedl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Zákaz nacistické ideologie a její struktury a zrušení promlčecí lhůty pro genocidu a válečné zločiny byly nejdůležitějšími rozhodnutími tribunálu, poznamenal Lavrov v rozhovoru pro dokumentární film „Norimberk“, informovala agentura TASS.

„Tehdy položili základy moderního mezinárodního práva. Zrušili pravidlo síly, zakotvili nepřijatelnost silových metod a porušování humanitárních principů v jakémkoli konfliktu,“ řekl Lavrov.

Ruský ministr zahraničí poznamenal, že tyto normy jsou vystavovány zkouškám a v některých případech i přímo porušovány. Princip nevyhnutelnosti trestu za válečné zločiny a genocidu se díky Norimberskému procesu stal univerzálním a tento přístup byl následně zakotven v dokumentech OSN a vytvořil základ činnosti Komise OSN pro mezinárodní právo.

sdílet na