„Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství“: Jak Jan Hus zpochybnil systém

6. července 1415 byl na hlavním náměstí německého města Kostnice upalován další kacíř. Asi znáte legendu o staré ženě, která přinesla ke kostnické hranici Mistra Jana otýpku klestí. „Ach, svatá prostoto!“ zvolal odsouzený.  Zemřel s úsměvem na rtech a s důvěrou ve správnost své věci.

Věk morálního úpadku

Na začátku 15. století křesťanství urazilo dlouhou cestu od pronásledovaných malých skupin k absolutní dominanci v Evropě. Církev ovládala nejen duchovní život lidí, ale také určovala společenské normy, aktivně ovlivňovala rozvoj hospodářských vztahů a činila si nárok na světskou moc.

Všechny tyto procesy měly negativní dopad na duchovní. Svatí otcové se velmi odchýlili od biblických norem, utápěli se v politických intrikách, alkoholismu a zhýralosti. Církev byla připravena uznat za bohulibý skutek cokoli, co jí přinášelo příjem.

Tento stav věcí vyvolal pobouření u různých vrstev společnosti, od prostých rolníků přes rytíře až po osoby královské krve. I mezi duchovenstvem bylo mnoho odpůrců „obecného směřování“ církve.

Jedním z těch, kdo se rozhodli vystoupit proti existujícímu řádu věcí, byl absolvent Karlovy univerzity, teolog Jan Hus, který od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě, a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem.

Populární teolog

Jan Hus se narodil asi v roce 1369 v Husinci v jižních Čechách do chudé poddanské rodiny. Pouze díky své houževnatosti a schopnosti snášet útrapy, někdy i hlad, se mu podařilo získat vzdělání. V mládí Jan Hus nebyl asketou, takže se různým studentským radovánkám nevyhýbal.

Ale tyto mladické zábavy se nedaly srovnat s prostopášným životním stylem, který vedli vysocí církevní hodnostáři. Rozdíl mezi křesťanskými principy a realitou Jana Husa šokoval.

Jan Hus byl roce 1400 vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele svatého Michala na Starém Městě pražském. Protože si získal značnou oblibu, byl v roce 1402 povolán do Betlémské kaple.

Kázání Jana Husa si rychle získala širokou popularitu. Tomu napomohla i skutečnost, že Hus, v rozporu s existujícími kánony, kázal v češtině.

„Každý křesťan by měl hledat pravdu“

Nový kazatel se dotýká nejen církevního života, kritizuje i ty u moci, feudální pány a bohaté.

Aniž by se od církve distancoval, přesto zpochybňuje její zavedený řád. Teze, které Jan Hus přednášel, útočily na základy církevní moci.

Některé výroky Jana Husa dokáží vyvolat hrůzu i v oligarších 21. století, natož u mocných 15. století.

Husova kázání, v češtině, se shodovala s obdobím rostoucího národního uvědomění Čechů.

V roce 1410 pražský arcibiskup uvrhl Husa do klatby. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi, a exkomunikovala jej (1411). Papež Jan XXIII. na Husa uvalil interdikt, tj. zákaz veškeré církevní činnosti.

V roce 1414 byl Jan Hus povolán na Kostnický koncil, jehož hlavním cílem bylo překonat papežské schizma. V té době se vyvinula situace, kdy současně působili tři papežové. V rámci procesu regulace situace v církvi byl Jan Hus požádán, aby obhájil své názory v teologické debatě. Jan Hus se v listopadu 1414 dostavil na Kostnický koncil, aby se tam očistil ze všech nařčení.

Jako záruku bezpečnosti byl kazateli předložen ochranný glejt císaře Svaté říše římské Zikmunda. Byla to však skutečná past. Glejt, který Husovi vystavil král Zikmund Lucemburský údajně nezaručoval nic víc, než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice. Po příjezdu do Kostnice byl Hus obviněn z kacířství, organizování vyhnání Němců z Pražské univerzity a dalších zločinů. V reakci na protesty Husových příznivců papež Jan XXIII. prohlásil, že osobně žádné sliby nedal. Pokud jde o Zikmunda, ten se od svých záruk zcela distancoval a věc přenechal duchovenstvu.

Pro papeže Jana XXIII. skončil Kostnický koncil sesazením a útěkem, ale to Jana Husa nemohlo zachránit. Nezachránily ho ani rozhořčené výzvy české šlechty, která požadovala, aby císař Zikmund dodržel své slovo.

Kazatel, obviněný z kacířství, byl odsouzen k smrti. Císař i biskupové, kteří Husa odsoudili, chápali, že jeho smrt může mít vážné následky, a proto se snažili teologa přesvědčit, aby se „zřekl kacířství“.

„I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí“.

6. července 1415 byl Jan Hus před velkým davem upálen na hranici. Popel „heretika“ byl rozptýlen nad Rýnem, aby si jeho přívrženci neudělali z hrobu poutní místo.

Počátkem patnáctého století jeden chudý teolog vmetl do tváře všemocné církve obvinění, která mu nebyla odpuštěna.

„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil.“

Tím, že český kazatel Jan Hus položil tyto otázky nejbohatším a nejmocnějším lidem Evropy – duchovenstvu – lidem, jejichž moc v očích tehdejších laiků sahala až do posmrtného života, si připravil cestu k upálení na hranici.

Jan Hus je mnohými považován za ohnivého revolucionáře, ale neprovedl žádnou revoluci ani v politice, ani v náboženství. Od církve chtěl jen jedno, aby dodržovala Boží zákon a jednala podle křesťanského učení. Hus ostře kritizoval instituci církve. Kritizoval prodej odpustků, opilství a zhýralé chování kněží.

Jan Hus měl zpočátku pouze jeden cíl – oživení, ne-li liturgie, tak alespoň církevního kázání v češtině. Hus nezpochybňoval učení církve. Zajímal se o duchovní růst svých posluchačů, kterého doufal dosáhnout kázáním v jazyce, kterému rozuměli. Talentovaný kazatel přitahoval lidi nejen svým řečnickým talentem, ale i svou cudností, znásobenou příkladnou obětavostí.

Motivovala ho i touha ochránit český národ před německou náboženskou a kulturní nadvládou.

Zpočátku však vycházel pouze z přání přinést lidu Boží slovo v jeho rodném jazyce a vyzvat katolické duchovenstvo k pravé zbožnosti. Považoval za nemožné důvěřovat oficiální politice církve ve všem, protože „Jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“. 

Kázání Jana Husa přišlo ve velmi těžké době evropské politiky.

Jméno Johna Wycliffe bylo v té době dobře známé a jeho názory sdíleli i někteří Husovi příznivci. V té době se v evropské společnosti rozvíjela debata o církevním majetku. Soupeření velkého schizmatu vtáhlo evropské panovníky do boje mezi papeži z Říma, Avignonu a Pisy. Na vlně rostoucího národního uvědomění byly na Pražské univerzitě provedeny reformy, které vedly k převaze Čechů nad Němci. Němečtí profesoři a studenti, kteří opouštěli Prahu, šířili po Evropě fámu, že Čechy jsou plné kacířů.

Husův projev proti odpustkům, který vyvolal lidové pobouření, se stal rozhodujícím pro určení jeho smutného osudu.

V té době v Evropě působili tři papežové: Jan XXIII., který sídlil v italské Pise, Řehoř XII., který byl v Římě, a Benedikt XIII. z Avignonu. Byl svolán Kostnický koncil, který Husa odsoudil k smrti, aby sesadil všechny tři papeže a jednou provždy zvolil jednoho.

Hlavní roli v tomto koncilu nehráli ani kardinálové, ale střední třída církve v osobě biskupů. Nejvíce na rozsudku viny a trestu smrti pro Husa trval kardinál Otto, Odo z Colonny, který se měl stát novým papežem pod jménem Martin V.

Hus se mohl spolehnout pouze na národní českou šlechtu, která požadovala zrušení simonie, reformu duchovenstva a vyloučení duchovenstva ze světských funkcí. Česká šlechta měla ještě jeden velmi důležitý požadavek: svobodu univerzity, a tedy převahu českých profesorů a studentů. Tato přání se neshodovala se silami a zájmy, které na koncilu panovaly: zastoupení českého národa nebylo v nařízení ani zmíněno.

Tento budoucí papež potřeboval zaručený výběr finančních prostředků získaných prodejem odpustků, protože se chystal vrátit do Říma, zničeného papežskými spory. Materiální a politické zájmy většiny episkopátu se zřejmě také neshodovaly s rozumnými návrhy českých reformátorů.

A Martin V., zvolený papežem, se stal jediným římským papežem v historii, který byl korunován na německé půdě. Během intronizace tohoto papeže byl jeho kůň veden za uzdu německým císařem a braniborským kurfiřtem.

Nebezpečné známosti

Pro otce Kostnického koncilu však existoval ještě jeden závažný důvod k odsouzení Jana Husa a jeho nejbližšího spolupracovníka Jeronýma Pražského k smrti. Obžaloby koncilu obsahují svědectví jednoho inkvizitora, který Jeronýma obvinil ze sympatií k východním schizmatikům. To měla dosvědčovat jeho účast v roce 1413 ve Vitebsku a Pskově na pravoslavném bohoslužbě ruských křesťanů. Poté si Jeroným údajně nechal narůst vlasy a vousy podle vzoru ruských kněží, přestal nosit katolická roucha a holit si tonzuru na hlavě.

Ojedinělé případy komunikace mezi Husovými stoupenci a představiteli východního křesťanství se s největší pravděpodobností odehrály až po popravě Jana Husa a Jeronýma Pražského. Absolventi Pražské univerzity však pro dialog potřebovali intelektuály srovnatelné vzděláním. Nejenom podle hodnocení doktora církevních dějin, kněze N. I. Serebrjanského, který v roce 1915 vydal knihu „Jan Hus, jeho život a učení“, byla pražská univerzita, která se stala kolébkou husitských revolučních myšlenek, v té době nejdůležitějším centrem vzdělání pro celou střední Evropu.

Pravoslavní se z hlediska akademického vzdělávání neměli čím chlubit.

Preslavská knižní škola zanikla během plenění bulharského hlavního města byzantským imperátorem Janem Tzimiskesem v roce 972. Škola v Ochridu ztratila svou slovanskou specifičnost a začala upadat poté, co císař Basil II. na začátku 11. století zničil bulharský stát a jeho církevní nezávislost (ačkoli díla o výkladu Písma svatého řeckého ochridského arcibiskupa Theofylakta z Bulharska následně měla silný vliv na myšlení západoevropského myslitele Erasma Rotterdamského). 

Existovala také Konstantinopolská univerzita, založená za vlády Konstantina Velikého a obnovená za císaře Theofila v polovině 9. století. Zlatý věk této akademie však zřejmě nastal v době její obnovy, kdy Byzanc zažívala prudký nárůst misijní činnosti. Právě tehdy, v 60. letech 9. století, řídil patriarcha Fótius misijní činnost na Moravě, v Bulharsku a Rusi.

V době Husova odsouzení byl konzervativní vliv mnišství určujícím faktorem v byzantském intelektuálním prostředí. Hésychasmus*, rozšířený v klášterních kruzích, se stal pojítkem mezi pravoslavnými mnichy celého „Byzantského společenství“, které na několik staletí určovalo tvář „pravoslavné spirituality“. V této době došlo k oživení Bulharského království a Bulharského patriarchátu. Prostřednictvím svatého Euthymia, patriarchy Tyrnovského, se spisy svatého Řehoře Palamy rozšířily po celém slovanském světě, což vedlo k mimořádnému rozkvětu umění a kultury v pravoslavných zemích ve 14. a 15. století.

* Hésychasmus (hésychasmos – od hésychia, „zklidnění“) je mystická forma pravoslavné religiozity, která zažívala rozkvět především mezi byzantskými mnichy v pozdním středověku. Hésychasmus nabádá k „usebrání“, kdy v celkovém zklidnění (případně též pomocí zvláštní dechové techniky) můžeme dojít k mystické vizi táborského světla – nestvořené světlo samého božství, které viděli tři apoštolové při Proměnění Páně (na hoře Tábor v Galileji), pozn.red.

Byl Jan Hus pravoslavný?

Do jaké míry mohla mysl živená západoevropskou scholastikou vnímat teologii hésychasmu, která se zrodila ve sporech se západním myšlením?

Český historik Josef Perwolf (1841 – 1892, jazykovědec, zaměřením slavista, českého původu, který působil jako univerzitní profesor v Polsku, pozn.red.) uvádí důkazy o korespondenci pozdějších Husových následovníků s Konstantinopolským patriarchátem a bulharským metropolitou. Rozdíl ve filozofickém myšlení však zřejmě Husitům nedovolil vstoupit do teologické jednoty s představiteli pravoslaví.

Tentýž historik s odkazem na příběhy známých starších českých bratrů Jana Blahoslava a Jana Kamenského popisuje setkání představitelů Konstantinopole a pražského biskupa Husitů Jana Rokycana. Bylo pro ně obtížné najít společný teologický jazyk: knihomolové Západu a mystici Východu si jen těžko rozuměli. Navíc se tato setkání s východním křesťanstvím stávala stále vzácnějšími v souvislosti s rostoucím tureckým dobýváním jihovýchodní Evropy. Následně Balkán zcela zahalila temnota osmanského dobývání a Rusko si ještě nevytvořilo vlastní teologické školy. A místo pravoslavných partnerů Husitů nakonec zaujali stoupenci Martina Luthera.

Hlavní postuláty Husitů se však obecně shodovaly s východní pravoslavnou tradicí, včetně bohoslužeb v rodném jazyce a přijímání pod obojí. Ruský církevní historik E. I. Smirnov ve svých „Dějinách křesťanské církve“, které se na konci 19. století staly seminární učebnicí, přímo uvádí, že Jan Hus, na rozdíl od Jana Viklefa (John Wycliffe), zůstal na pevné církevní půdě a byl zastáncem starobylého pravoslaví. S ním se shoduje i slavný publicista monarchistického směru počátku 20. století N. D. Talberg. Oba tvrdí, že hlavním požadavkem Jana Husa a Jeronýma Pražského byla bohoslužba ve slovanském jazyce a přijímání pod obojí, tj. tělo Kristovo i krev Kristova, jako u pravoslavných, a nejen Tělo, jako u tehdejších katolíků.

První speciální studii věnovanou osobnosti Jana Husa napsal S. N. Palauzov, bulharského původu, a publikoval ji v časopise „Moskviťanin“ v roce 1845. Od té doby začalo v Rusku intenzivní studium odkazu Jana Husa a náboženského hnutí spojeného s jeho jménem. První a nejvýznamnější badatelé v této oblasti pocházeli ze školy profesora Moskevské univerzity O. M. Bodjanského, jejich myšlenky měly slavjanofilskou orientaci.

Bodjanského studenti V. A. Jelagin, E. P. Novikov, A. S. Klevanov publikovali ve 40. letech 19. století řadu prací věnovaných husitskému hnutí. Všichni téměř shodně viděli v Husově činnosti pokus o oživení starobylé cyrilometodějské pravoslavné tradice.

Největší historik slavjanofilského směru A. F. Hilferding však zpochybňoval existenci nepřetržité pravoslavné tradice od svatého Metoděje po Husa, ale uznával, že mezi pravoslavným křtem v českých zemí v raném středověku a Husem existuje vnitřní souvislost.

Problematika husitského hnutí zajímala i církevní historiky v Rusku A. M. Ivancova-Platonova a A. S. Lebeděva, kteří sdíleli názor světských slavjanofilních historiků. O ​​původně pravoslavné povaze husitských názorů hovořili i další historici, světští i církevní.

Názor na hluboké spojení Jana Husa s cyrilometodějskou tradicí, na kterém trvali ruští slavjanofilní historici, se může zdát přitažený za vlasy. Faktem ale je, že Jan Hus se ve svých dílech o reformě českého pravopisu a modernizaci literárního jazyka Čechů opíral o církevněslovanský jazyk – o tom píše i známý slavista a byzantolog, katolický kněz František Dvorník.

Mezi díly ruských církevních historiků se poněkud vymyká kniha kněze N. I. Serebrjanského „Jan Hus, jeho život a učení“, vydaná k 500. výročí Husovy smrti. Autor se vyslovil proti pokusům o Husovo sblížení s pravoslavím, ačkoli uznával rozpor mezi jeho názory a názory pozdějších evropských náboženských reformátorů v otázkách dogmatu. Pro Serebrjanského nebyla cesta Jeronýma Pražského na Východ a jeho komunikace s pravoslavnými významným důkazem o Husově (a jeho následovníků) sklonu k východokřesťanské tradici, zejména proto, že Hus je podle něj v ruských kronikách klasifikován jako heretik.

Kacíř, nebo ne?

Ale jak závažné byly důvody pro to, aby ruští kronikáři označili Husa za kacíře?

Během rozkolu ruské církve v polovině 17. století stačily drobné rituální rozdíly k tomu, aby se odpůrci navzájem nazývali kacíři. První teologická škola, která mohla poskytnout specialisty v oblasti doktríny, se v Moskvě objevila až na samém konci 17. století. Moskvané podezřívali z kacířských názorů jak pravoslavné Řeky, tak Rusy z Litvy, kteří absolvovali studium na západoevropských vysokých školách. Aby Rusové oficiálně prohlásili někoho za kacíře, stačilo, aby si dotyčný oholil vousy a knír. O tom přímo hovoří rozhodnutí Stoglavského církevního koncilu, svolaného v Moskvě v roce 1551.

Byl Jan Hus kacířem? Byl popraven za vlády dvou zástupců lucemburské dynastie. Jeden z nich, král Václav IV., si chtěl udržet český trůn. Druhý, císař Zikmund, ho chtěl v budoucnu získat. Brzy zemřel i sám Václav; nezanechal po sobě dědice a uvolnil místo na českém trůnu svému rivalovi. Téměř celé Čechy opovrhovaly Zikmundem, který, stejně jako Pilát, se snažil umýt si ruce a ukázat, že se nepodílel na upálení Jana Husa. Rozhodnutí Kostnického koncilu, v němž sehrál roli i německý císař, však bylo dostatečným důvodem k tomu, aby Husité vyhlásili novému králi nesmiřitelnou válku.

Je překvapivé, že Jan Hus byl odsouzen k smrti koncilem svolaným k reformě církve. Český reformátor byl obviněn z kacířství koncilem, v němž zvítězila církevní strana „konciliaristů“. Koncil připisoval Janu Husovi kacířské představy o milosti kněžství, ačkoli to nebylo skutečně prokázáno. Samotní „konciliaristé“, kteří prosazovali koncilní vládu v církvi, mohli být obviněni z kacířství: trvali na tom, že kněžská moc papeže nebo jakéhokoli biskupa mu byla dána volbou, jinými slovy, že je založena na lidském jmenování a potvrzení. Tento přístup od samého počátku vyvolával bouřlivé diskuse a odsouzení a mnozí jej jednoduše považovali za falešné učení.

Z pohledu koncilních dekretů Prvního vatikánského koncilu, svolaného v roce 1870, byly koncilní dekrety Kostnického koncilu z roku 1415 zásadním rozchodem s katolickou ortodoxií a lze je považovat pouze za vzpouru a kacířství.

Katolický kněz a církevní historik František Dvorník (1893 — 1975, moravský kněz a historik, nejvýznamnější český byzantolog, pozn.red.) ve svém díle „Slované v evropských dějinách a civilizaci“ dochází k závěru, že koncil neměl dostatečné důvody k tomu, aby prohlásil Jana Husa za kacíře.

Po popravě se jméno Jana Husa stalo praporem českého odporu proti německé hegemonii. Bylo by však chybou ztotožňovat Husovy názory s teologickými názory a společensko-politickými myšlenkami Táboritů a Moravských bratří. 

Důslednými stoupenci Husova díla byli utrakvisté (neboli Kališníci) v čele s králem Jiřím z Poděbrad. Stejně jako Jan Hus se ve svých umírněných požadavcích na přijímání pod obojí a slavení liturgie ve slovanském jazyce opírali o cyrilometodějskou tradici, která v Čechách nikdy zcela nevymizela. Mniši z Emauzského kláštera, kde byla slovanská bohoslužba obnovena v roce 1347 po více než dvousetleté přestávce, se k utrakvistům připojili na vrcholu jejich hnutí. Tito mniši byli Husovými přáteli a spolupracovníky na jeho reformě češtiny.

Historik Josef Perwolf, původem Čech, napsal: „Češi, kteří se postavili proti názorům římskokatolické církve, přirozeně obrátili svou pozornost k druhé hlavní křesťanské církvi, pravoslavné neboli řecké, ke které patřila většina Slovanů. V tehdy obzvláště důležité otázce přijímání pod obojí často odkazovali na řeckou církev.“

Historik uvádí prameny, v nichž se umírnění Kališníci a dokonce i radikální Táborité odvolávali na tradice východní církve: List Pražanů Benátčanům z roku 1420; List českých kněží z roku 1429; Výzva Prokopa Holého k Basilejskému koncilu v roce 1433; Projev českých vyslanců v Římě v roce 1447; List Táboritů Eneaovi Silvio de‘ Piccolomini, budoucímu papeži Piovi II.; Dopis pražského arcibiskupa Řekům z roku 1452.

Český badatel také cituje slova táborského biskupa Mikuláše z Pelhřimova (zvaného též Biskupec), v nichž nazývá řeckou církev „bezprostřední dcerou a učednicí apoštolů a učitelkou římské církve“.

Josef Perwolf se domníval, že kdyby Jan Hus a Jeroným Pražský přežili a stáli v čele hnutí, které podnítili, pak minimálně umírněné křídlo Husitů mělo všechny důvody k sblížení s pravoslavnou církví. Sblížení mohlo být usnadněno i tím, že Srbové a Bulhaři si byli dobře vědomi směřování Čechů k pravoslaví. To potvrzuje korespondence Husitů s Bulhary a je to zaznamenáno v srbské literatuře 16. století.

Skutečnost, že hlavní čeští reformátoři byli popraveni a balkánské národy padly pod osmanské jho, však Slovanům zabránila ve vzájemném sbližování. A vznik německé, francouzské a švýcarské reformace donutil představitele umírněných českých reformátorů buď se připojit k učení Martina Luthera, nebo se vrátit do lůna katolické církve.

https://1url.cz/CJE0B

sdílet na