Robotizovaná budoucnost

Robotizovaná budoucnost

O něčem, co je nesmírně důležité a na co jsme jako celá společnost „hrdě“ zapomínali 35 let. A je tu ještě jedna otázka, kromě všeho popsaného v textu. Tu ponechávám „skrytou“ i když jasně vyplývá z celého textu. Tato otázka se dotýká i jistého fenoménu dnešní doby, kdy vlastně lidé skoro pořád spící … ale to už bych napověděl celkem moc.

Peter 008

Bylo ráno, Slunce už už téměř prosvětlovalo noc, když kohout vyšel splnit svoji povinnost a pyšně se vypjal na stříšce kurníku, aby co nejhlasitěji uvítal nový den, nové ráno, nové Slunce. Pes u boudy se protáhl, převalil na druhý bok a dál ležel se zavřenýma očima, věděl, že ještě dost dlouho bude trvat, než dostane snídani. Kočka se pokradmu navracela ze své noční výpravy.

Mezitím hospodář stále spal pokojným spánkem, hlasitě chrápal, ale nikomu to nevadilo, protože žil sám. Vedle jeho lůžka se však v tom něco pohnulo. Zachvělo se to, zadrnčelo téměř neslyšně a rozpohybovalo se to. Byl to domácí robot, který odhrnul pokrývku ze svého pána a majitele, opatrně jej oběma umělýma rukama zvedl z postele a odnášel do koupelny.

Muž stále spal a chrápal. A na stolku vedle postele tikal budík.

Robot postavil stále spícího muže pod sprchu, sundal mu noční úbor a za pomoci žínky jej začal mýt šamponem pod sprchou. Namydlil jej celého, jiným šamponem mu umyl vlasy. A pak jej do sucha vytřel froté ručníkem. 

Muž stále spal a chrápal. A na stolku vedle postele tikal budík.

Robot muže učesal, vyčistil mu zuby a oholil jeho krátké strniště. A pak posadil robot muže za stůl, přinesl horký čaj a čerstvé pečivo. Muž se za stálého spaní nasnídal. Robot jej opatrně přenesl do křesla a sám šel podle programu vařit oběd.

Muž stále spal a chrápal. A na stolku vedle postele tikal budík.

Po obědě, který proběhl stejně jako snídaně, robot znova odnesl muže zpět do křesla, umyl nádobí  a zároveň připravil večeři. Muž, za hlasitého chrápání a mlaskání se navečeřel. Robot si jej postavil a navlékl mu noční úbor. A pak jej uložil do postele. Byl již večer a robot se vypl do pohotovostního stavu.

V tom dosud jen tikající budík začal drnčet vší silou a muž se probudil.

Muž nejdříve zamáčkl budík, protáhl se, odhrnul přikrývku a posadil se na kraji postele. Vytáhl ze zásuvky nočního stolku klíček, podíval se se smutným zalíbením a zároveň se znechucením na něj, vstal a přešel k robotu. „Je to hrozné!“, pomyslel si, „že musím každý den vstát a tímhle klíčkem natahovat pružiny nabíječky robota. Něco by se na to mělo vymyslet.“

Muž uložil klíček na natahování zpět do zásuvky, pečlivě ji zavřel, pořádně si zívl a ulehl zpět do postele. Musel se přikrýt sám, ale přesto usnul téměř hned.

V pokoji znělo dvojí tikání. Budíka a robota. Odpočítával se čas do dalšího rána …

Muž opět spal a chrápal. A na stolku vedle postele stále tikal budík.

O čem to bylo?

O něčem, co je nesmírně důležité a na co jsme celá společnost „hrdě“ zapomínali 35 let. Na rozvoj dětské představivosti a fantazie, té pohádkové, kouzelné ne v prostředcích, ale duchem, ač se ve skutečnosti právě na tom vždy staví budoucnost … Kdybych měl vybrat to, co by bylo třeba změnit dnes u nás jako první, tak by to bylo právě tohle. Ne náhodou jistý „jako náš jako politik“ – zrádce – se právě v této době snaží nasadit do škol ještě více toho progresivního a inkluzivního (úpadku) ze Západu u nás … včetně LGBT+, či jak tomu říkají. Takoví by měli dostat vždy doživotí bez možnosti propuštění, takoví „lidé“ totiž ničí všechny dětské sny, lidi, ničí budoucnost nejen naší společnosti, lidstva. Budou rodiče ZASE mlčet?

Mohl bych ještě malinko povídku poupravit a dělat chytrého. Ale nebudu. Před časem jsem uvedl, že jsem v dětství díky rodičům i díky tetě dostával několik let týden co týden francouzský časopis Pif. Což byl tehdy komiksový týdeník a vycházely v něm v té době, co jsem jej dostával já, v  každém čísle různé přílohy, gadgety – hračky. Byly to třeba malinkaté karty vhodné pro kanastu, bumerang, raketka na práškový  pohon (ten prášek se musel samozřejmě smíchat s vodou), „věčný“ kalendář, mikroskop v tužce, papírový gramofon, bumerang (ten mám ještě pořád někde dodnes) atd. atd. Když jsem pak slyšel, jak je komiks de facto škodlivý, vrtalo mi to hlavou, vždyť já ho několik let dostával každý týden a pak nadšeně prohlížel mnohokrát každé číslo … Až pak jsem to po mnoha letech pochopil.

Prostě a jednoduše jsem neuměl téměř nic francouzsky a chválabohu v tomto případě za to! Proč? Protože samozřejmě, že jsem časem pochopil celou řadu slovíček, nemluvě o citoslovcích, ale když mi rodiče říkali, že abych chodil na francouštinu, tak jsem měl jiné zájmy. No uznejte sami – bylo třeba si zahrát důležitý fotbal, hokej, tenis, ping-pong, dělat semo támo tamto i ono, jít na třešně, jahody, hrachové lusky a jablka, prozkoumávat všechno nové i staré kolem a na to bylo třeba času víc než dost. Však jsme se my kluci vraceli domů až za tmy. A když jsem si měl vybrat, jestli „ztratit“ víc než dvě hodiny týdně, nebo jít něco dělat s klukama, volba pro kluka byla přece tak křištálově jasná!

Právě neznalost francouzského jazyka mně v tu dobu umožnila dále rozvíjet svou fantazii, kdy obrázky byly stále stejné, i kdybych třeba tomu robotovi přikreslil fousy nebo anténky, nic by se v podstatě nezměnilo, ale mně to dalo možnost pokaždé „vidět“ malinko jiný příběh. Podobně jako je tomu v dobrých knihách, kdy neznalí berou text za svatý a pak neprožívají, ale jen čtou příběh (to je sakra zásadní rozdíl!), který se od čtení ke znovučtení zákonitě mění na základě mezitím získaných zkušeností, znalostí a názorů. A také se to blížilo tomu, jak si malé dítě prohlíží leporela, i když si třeba ještě neumí přečíst ani slůvko, ale ukazuje si a vypráví si samo sobě svůj vlatní příběh, třeba i podle pohádky, co mu řekl třeba jeho táta  před spaním.

To je i případ těch nejlepších knih, třeba i Haškova Švejka, kdy jej čtou – nebo spíše dnes už čítávali – lidé různých stupňů znalostí, pochopení života, i politických názorů a každý z nich si tam něco našel. A tento časopis mi částečně dodával pro tu fantazii představu prostředí, obrazovou podobu.

Kdybych uměl francouzsky, přečetl bych si příběh tak, jak byl napsán a – hotovo. Je třeba říci, že tehdejší období bylo shodou okolností i pro ten časopis vlastně vrcholem jeho existence. Byl zajímavý, pestrý a plně svůj. I tak poskytoval prostor pro dětskou fantazii. No, ale to vše ale později z něj postupně mizelo a zákonitě nastal jeho úpadek a pak konec. Navíc i tam ve Francii probíhala „modernizace“ společnosti, kdy čtení (ani komiksů) již nebylo a není znakem normálního ditěte a ani člověka, stejně jako dnes stále více i u nás.

Ale je tu jedna nuance. Fantazie se prvotně rozvíjí ještě před školou a zaplať Pán Bůh, moji  rodiče mi ji pomáhali rozvíjet už předtím na našich dětských knížkách, i pohádkami, které mi povídali. Právě v tom nejvíce klíčovém věku (1. až 6. rok života), kdy si dítě bere ze svého okolí všechno a po svém si to nakonec dává dohromady. I řeč. Díky vám, rodiče. 

A můžete to porovnat s dnešními časopisy pro děti, které podle mne neposkytují zdaleka tolik možností ani prostoru pro skutečný rozvoj fantazie. Spíše tu fantazii brzdí, přizpůsobují. Fantasy příběhy zobrazují víceméně to, co by tak črádi uskutečnili ti magoři z „Dýpstejtu“ – jakýsi novodobý středověk se šlechtou, absolutistickými panovníky a samozřejmě s otroky – poddaným i dráby, kteří by je hlídali. Zatímco sci-fi měla široký záběr a vycházela z domýšlení i reality i v souvislosti s novými možnostmi lidstva, které by pak mohly být i vyřešeny.

Dnes už tento časopis tedy není. I přes pokusy jej obnovit. Více se můžete dozvědět zde:  https://cs.wikipedoia.org/wiki/Pif_Gadget 

No a na závěr ukáži to, proč bych mohl dělat chytrého a podle čeho jsem to napsal. Jeden u nás prakticky neznámý komiks, který se mi tehdy moc líbil. Jen jsem vymazal text, tak aby se to blížilo tomu, jak jsem to tehdy mohl vnímat já. A vlastně i to ukazuje, proč osobně velmi snadno podvědomě chápu možné nebezpečí z přílišné robotizace, dnes spíše správně řečeno – digitalizace společnosti. To hlavní nebezpečí je ztráta sebe sama.

To nejsmutnější na závěr. A zcela to souvisí s dnešní „olympiádou“ ve Francii. Nedávno jsem náhodou při zkoumání webů pro tento článek zahlédl jeden z novějších příběhů Gai Lurona z toho příběhu výše. Spolu s jedním človíčkem, mužem, skotačí všude možně, pak se „srandovně“ lechtají někde na louce, či kde a na závěr stojí před nějakým knězem, či kým a říkají si ano. I proto s podobnou tendencí celý ten časopis prohrál svou existenci. Přestal být pravdivým a poctivým.

Mimochodem před několika lety vydal Albatros knihu kreslených detektivních příběhů, které rovněž tehdy vycházely v Pifovi – Záhady detektiva Ludvíka a mělo to slušný úspěch. Na konci uvedu dva z příběhů jako upoutávku, reklamu (zdarma, ač jinak se tomu vyhýbám i za cenu opisů), ještě se dá výjimečně po určité námaze na internetu najít a koupit. Já jsem tehdy v dětství měl řešení jeho záhad hodně ztíženo, ale mnohé záhady jsem vyřešil (Tyto dva příběhy jsem tehdy skutečně shodou okolností vyřešil). Zkuste, jestli to dokážete i česky. Příběhy detektivba Ludvíka byly vzorem pro příběhy detektiva  Štiky, které vycházely v Ohníčku.

Jo, jo, tehdy byli Francouzi skoro jetě normální …

Tehdy mně známá některá slova ve francouzštině:

Cocoricooo – kykyrykýýý, 

ron – chr-písk. 

🙂 🙂 🙂

Kopie volně přístupného obrázku ze stránek https://www.albatrosmedia.cz/tituly/33640653/zahady-detektiva-ludvika/ 

 No a co, uhodli jste vůbec, co za otázku – klíčovou pro hodnocení života člověka – jsem měl vlastně na mysli?

Odpověď – Utajená otázka a smysl – má vůbec cenu žít takový život jako v tom příběhu?

Peter 008

sdílet na